Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.08.2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2317.2004.1

Žalobkyně se domáhala zřízení věcného břemene cesty k jejímu domu a pozemku, na kterém se dům nachází, a dalšímu sousednímu pozemku, k nimž nemá zajištěn přístup jinak, než přes přilehlý pozemek žalované, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, který předložila.

N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Poté rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení

Z odůvodnění:

Podle § 151o odst. 3 obč. zák., není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.

Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2186/2003, publikovaném pod C 2497/svazek 28 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), že podle konstantní judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky z 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, publikovaným pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno v jiných případech, než které jsou upraveny v ustanoveních občanského zákoníku, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení.

Nejvyšší soud také v rozsudku z 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, publikovaném na jeho internetových stránkách, zdůraznil, že rozhodnutí soudu podle § 151o odst. 3 obč. zák. patří mezi rozhodnutí konstitutivní, které „nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností.“

Podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze zřídit věcné břemeno jen ve prospěch vlastníka stavby, nikoli ve prospěch vlastníka pozemku. Jestliže zákon upravuje zřízení věcného břemene výlučně ve prospěch jediného subjektu – vlastníka stavby, nelze zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka jiné nemovité věci, tedy ani ve prospěch vlastníka pozemku. Pro daný případ to znamená, že odvolací soud pochybil, pokud zřídil věcné břemeno cesty přes pozemek žalované ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 423 a č. 964/2. Nemůže tak obstát ani jeho argumentace, že žalobkyně k přístupu ke stavbě domu čp. 327 musí použít nejen přilehlý pozemek žalované parc. č. 964/1, ale také svůj pozemek parc. č. 964/2.

Nicméně nelze pominut zvláštnosti daného případu, kdy žalobkyně je vlastnicí stavby domu čp. 327, dále pozemku parc. č. 423, na němž se tato stavba nachází, a pozemku parc. č. 964/2, přičemž oba tyto pozemky přiléhají také k pozemku žalované parc. č. 964/1. Z hlediska účelnosti ani žalovaná nezpochybňuje, že k domu čp. 327 je možný jen přístup po cestě, vymezené předmětným geometrickým plánem; ostatně tak je dosud přístup také realizován. Cesta tedy končí nikoli na hranici pozemku parc. č. 423, na němž se nachází stavba domu žalobkyně čp. 327, ale už na hranici dalšího pozemku parc. č. 964/2, který je rovněž ve vlastnictví žalobkyně. Za těchto okolností – při splnění všech předpokladů podle § 151o odst. 3 obč. zák., jak bude ještě dále uvedeno – dovolací soud nevylučuje zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby domu čp. 327, spočívající v právu cesty přes pozemek žalované parc. č. 964/1 podle předloženého geometrického plánu. Bylo by neúčelné, aby cesta byla na pozemku žalované parc. č. 964/1 vymezena v jiném, větším rozsahu, totiž jako cesta delší, zabírající větší plochu pozemku žalované. Na těchto závěrech nemění nic ani existence nedokončené stavby domu na parc. č. 964/2. Zřízení věcného břemene spočívající v právu cesty k této stavbě není totiž předmětem tohoto řízení. Pokud by měla v budoucnu nastat situace, že bude odlišný vlastník pozemku parc. č. 964|/2 a stavby domu čp. 327, bylo by na vlastníku této stavby, aby si k ní zajistil přístup i přes pozemek parc. č. 964/2.

Zřízení věcného břemene ve prospěch žalobkyně jako vlastnice stavby domu čp. 327, spočívajícího v právu cesty přes přilehlý pozemek žalované parc. č. 964/1 podle předmětného geometrického plánu, však může připadat v úvahu jen tehdy, nevyplývá-li právo žalobkyně procházet přes uvedený pozemek z jiného právního důvodu. Jestliže takový důvod neexistuje nebo jde-li jen o výprosu, která znamená, že vlastník přilehlého pozemku průchod a průjezd vlastníka stavby jen trpí, aniž vzniklo nějaké právo, a uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene se vlastník přilehlého pozemku brání, může se vlastník stavby domáhat zřízení věcného břemene žalobou podle § 151o odst. 3 obč. zák. Účelem § 151o odst. 3 obč. zák. je nepochybně stabilní úprava vzájemných vztahů mezi vlastníky nemovitostí, z nichž jeden – vlastník stavby, nemá jiný přístup k této stavbě (právní ani faktický) než po přilehlém pozemku druhého vlastníka. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaný pod C 551/svazek 6 Souboru rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud specifikoval právní tituly, které svědčí právu užívat cizí pozemek; mimo jiné jde také o užívání pozemku jako účelové komunikace. K tomu, kdy je pozemek účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/2001. Odvolací soud se však námitkou žalované, že se na jejím pozemku nachází účelová komunikace, kterou žalobkyně užívá k přístupu ke své stavbě domu čp. 327, resp. pozemku parc. č. 964/2, nezabýval. Pak ovšem pochybil v posouzení předpokladu stanoveného v § 151o odst. 3 obč. zák. pro zřízení věcného břemene, tj. zda žalobkyně nemá zajištěn přístup ke své stavbě jinak.

Soud může zřídit věcné břemeno podle § 151o odst. 3 obč. zák. jen za náhradu. Povinnost soudu rozhodnout při zřízení věcného břemene také o náhradě za jeho zřízení § 151o odst. 3 obč. zák. sice výslovně neobsahuje. Lze ji však dovodit z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Odvolací soud tak nesprávně aplikoval § 151o odst. 3 obč. zák. i z toho důvodu, že zřídil věcné břemeno bez náhrady.

Je – li právo cesty v rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. vymezeno přes zatížený pozemek geometrickým plánem, je geometrický plán součástí tohoto rozsudku. Bez připojení tohoto plánu jde o rozsudek nevykonatelný, což je vada, která má následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě v daném případě došlo, neboť k rozsudku odvolacího soudu geometrický plán připojen nebyl.

Z uvedených důvodů vyplývá, že dovolání je opodstatněné. Protože dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

„Soud může ve prospěch vlastníka stavby zřídit právo cesty přes cizí pozemek ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák., i když je tato stavba obklopena pozemky vlastníka stavby.“

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Františka Baláka:

Obecně platí, že v jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení (srov. obdobně rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/1991 Sbírky rozhodnutí a stanovisek) – učebnice Občanské právo hmotné, 4. vydání, ASPI 2006, str. 469. Platí, že rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním a proto je nelze vydat na základě analogické aplikace zákona.

Již z toho důvodu, že soud může svým rozhodnutím zřídit věcné břemeno jen v těch případech, kdy mu to zákonodárce výslovně umožnil konkrétní právní úpravou, lze dovozovat, že výklad ustanovení umožňujících omezení vlastníka věci zřízením věcného břemene by neměl být příliš extenzivní. Uvedená možnost vzniku věcného břemene by tedy neměla být rozšiřována na případy, které nejsou podřaditelné pod dispozici příslušné normy (§ 135c odst. 3, 142 odst. 1, § 151o odst. 3 obč. zák.).

Lze se domnívat, že smyslem novelizace občanského zákoníka provedené zákonem č. 367/2000 Sb., jíž bylo ustanovení § 151o obč. zák. doplněno o odst. 3, bylo řešit sporné situace vzniklé v důsledku restitucí, kdy na pozemku v bezplatném a časově neomezeném právu užívání tzv. socialistické organizace tato organizace postavila v souladu s tehdejší právní úpravou nemovitou stavbu sloužící jejímu hospodaření (viz diskuze vyvolávající rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 45/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1993) nebo kdy uvedená organizace přenechala takový pozemek zájemci za účelem stavby nemovitosti v tzv. osobním vlastnictví (viz Občanské právo hmotné 4. vydání ASPI 2006, str. 470). Naopak je jasné, že zákonodárce nadále soudu neumožňuje, aby zřídil právo nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemku, byť k němu jeho vlastník nemá přístup. Uvedenou novelizací se tedy zákonodárce nevrátil k úpravě práva cesty založeného soudem v rozsahu, jaký umožňoval do roku 1951 platný zákon č. 140/1896 ř. z., o propůjčování nezbytných cest. Tento zákon umožňoval totiž zřízení uvedeného práva i k pozemkům.

Z textu ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. lze ještě s dobrou vůlí dovodit, že přilehlým pozemkem pro zřízení práva nezbytné cesty není jen pozemek bezprostředně přilehlý ke stavbě, ale všechny pozemky vlastníka k předmětné stavbě přiléhajícího pozemku, kterých je zapotřebí ke zřízení cesty a přes které má být zajištěn přístup vlastníka stavby z veřejné komunikace. Povinnosti vlastníka ke stavbě přilehlému pozemku totiž odpovídá, aby tato povinnost byla realizována i přes jiný jeho pozemek, není-li možno vlastníku stavby přístup k ní zajistit jinak. Ostatně pouhé geometrické či katastrální oddělení jinak souvislé plochy více parcel by nemělo být důvodem pro to, aby nebyl naplněn zřejmý záměr zákonodárce spočívající v zajištění přístupu ke stavbě obklopené cizími pozemky. K tomu lze odkázat i na usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 60 Co 171/2004, publikované v Soudních rozhledech č. 4/2006.

Podle mého názoru však ze znění citovaného ustanovení zákona nelze již dovodit, že by dopadalo i na případy, kdy pozemkem přilehlým ke stavbě (resp. stavbu obklopujícím) je pozemek vlastníka stavby, který tak ke své stavbě vždy přistupuje ze svého pozemku a k jeho stavbě žádný cizí pozemek nepřiléhá. V takovém případě, kdy ke stavbě přilehlý pozemek nemá být pozemkem služebným, by zřízení věcného břemene vedlo ke stavu, který zákonodárce nepřipustil ani nesledoval, t. j. ke zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka pozemku. Věcné břemeno zřízené ve smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. má sloužit vlastníku stavby nikoli vlastníku pozemku, byť na něm stojí stavba. V daném případě vlastník stavby nemá problém se vstupem do stavby (domu) z přilehlého (svého) pozemku, ale se vstupem na přilehlý pozemek. V kritizovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2317/2004) se dokonce připouští možnost zřízení věcného břemene tak, že by jím byl zajištěn přístup ke stavbě žalobkyně cestou přes pozemek žalovaného, který k předmětné stavbě nijak nepřiléhá, tak, že na konci soudem zřízené cesty k domu by žalobkyně přicházela nejprve na jeden ze svých pozemků, pak teprve na druhý a z něho by pak vstupovala do svého domu. Správnost takového řešení je sporná i z hlediska situace, k níž může dojít v budoucnu, jestliže by se vlastníkem některého ze zmíněných dvou pozemků vlastníka stavby stala osoba od něj odlišná.

Závěrem poznamenávám, že uváděné výhrady k rozhodnutí nelze hodnotit jako formalistické a bránící „přirozenému průchodu spravedlnosti“, jestliže existující problém přístupu k nemovitosti lze řešit jinak než soudním sporem – zřízením věcného břemene stavebním úřadem podle § 108 odst. 1 a 2 písm. d) stavebního zákona č. 50/1976 Sb. – viz. k tomu Občanské právo hmotné, 4. vydání ASPI 2006, str. 471. Ostatně jen tímto způsobem jsou řešitelné sporné případy potřebné cesty k pozemku.