Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.11.2005, sp. zn. 24 K 15/2004, ECLI:CZ:KSBR:2005:24.K.15.2004.1

Podáním ze dne 4. 10. 2005, doplněným podáním ze dne 1. 11. 2005, se konkursní věřitel č. 108 (dále též jen „věřitel“), domáhal toho, aby soud správci konkursní podstaty shora označeného úpadce Ing. M. B. (dále též jen „správce“) uložil zdržet se výkonu práv spojených s akciemi zapsanými do konkursní podstaty úpadce. Konkrétně se tento požadavek týkal 261 kusů listinných akcií, jejichž emitentem je úpadce (dále specifikovaných v bodu I. písm. a/ výroku), a 1000 kusů listinných akcií, jejichž emitentem je E. H., a. s., dále specifikovaných v bodu I. písm. b) výroku, jejichž vlastníkem je M. H., především aby se zdržel práva jmenování a odvolávání orgánů společností.

– Z listiny označené jako smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, datované 5. 8. 2002, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřely banka jako zástavní věřitel a společnost P., spol. s r. o., jako zástavce. Předmětem zástavního práva (zástavou) byly nemovitosti ve vlastnictví zástavce specifikované pod bodem I. písm. c) výroku. Zástavní právo bylo zřízeno pro účely zajištění závazku úpadce splatit úvěr ve výši 87 764 870,62 Kč, poskytnutý podle smlouvy shora označené smlouvy o úvěru.

Z odůvodnění:

Pro právní hodnocení věci jsou použitelná především ustanovení § 12, § 27, § 28, § 18, § 19 a § 14a ZKV.

Podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu.

Soud se přitom v první řadě zabýval požadavkem věřitele týkajícím se pokynu k vyloučení označených akcií a nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Kdyby totiž věřitel s touto žádostí uspěl, stalo by se rozhodování o dispozicích správce s akciemi bezpředmětným (po jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce by správce s takovým majetkem nemohl nakládat ze zákona).

Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).

Ustanovení § 28 odst. 1 ZKV dále určuje, že věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553 obč. zák. nebo postoupením pohledávky dle § 554 obč. zák. (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.

Z ustanovení § 18 ZKV se dále podává, že soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3 ZKV), ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsaná do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3). Kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat, jinak odpovídá za škodu tím vzniklou (odstavec 4).

Podle § 19 ZKV platí, že jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do plynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby (odstavec 3).

Především je nutné uvést, že oprávnění konkursního soudu vyslovit se k opodstatněnosti soupisu majetku konkursní podstaty i v mezích rozhodnutí vydaného – ve smyslu § 12 odst. 2 ZKV – v rámci jeho dohlédací činnosti, se podává z dikce § 18 odst. 1 ZKV a je v souladu se závěry Nejvyššího soudu formulovanými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. bod XXIX. stanoviska, odst. 2, poslední věta odůvodnění, str. 198/374/). Při úvaze o opodstatněnosti takového požadavku pak soud dospěl k následujícím závěrům:

Podstatou úpravy obsažené v ustanovení § 27 odst. 5 ZKV je, že pokud jakákoliv věc, právo nebo pohledávka (zde předmětné akcie a nemovitosti) zajišťuje pohledávku či pohledávky věřitele vůči úpadci, vymáhá plnění ve prospěch konkursní podstaty správce, a to způsobem popsaným v posledně zmíněném ustanovení ZKV; tedy tak, že nejprve učiní výzvu k výplatě zajištěné pohledávky či ke složení ceny věci, práva či pohledávky ve lhůtě 30 dnů a pokud nedojde k naplnění výzvy, zahrne věci, práva či pohledávky do soupisu podstaty. Činí tak bez ohledu na skutečnost, zda věřitel, jehož pohledávka je takto zajištěna, tuto pohledávku vůbec přihlásí do konkursu (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a R 27/2003).

Pokud jde o výzvy, jež předcházely soupisu akcií označených ve výroku i soupisu nemovitostí, činí věřitel i správce nespornou skutečnost, že tyto výzvy sice obsahovaly údaj o výši zajištěné pohledávky, nikoliv však údaj o hodnotě akcií respektive o hodnotě nemovitostí.

K náležitostem výzvy podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV se ve své rozhodovací praxi již vyslovil Nejvyšší soud, a to v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004, uveřejněném pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 72/2005“), s jehož závěry se soud v této věci ztotožňuje a na něž v podrobnostech odkazuje. Nejvyšší soud na dané téma ve zmíněném rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že výzva podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV musí obsahovat údaj o tom, kdo ji činí a komu je určena, označení úpadce, označení majetku, kterým ten, komu je výzva určena, zajišťuje pohledávku věřitele vůči úpadci, a označení této pohledávky. Dále v ní musí být uvedeno, jakou částku má ten, komu je výzva určena, v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě zaplatit na úhradu zajištěné pohledávky nebo složit jako obvyklou cenu majetku, kterým je pohledávka zajištěna, s poučením, že jinak bude označený majetek po uplynutí lhůty sepsán do konkursní podstaty úpadce.

Požadavek, aby výzva podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV obsahovala údaj o částce, která má být zaplacena na úhradu zajištěné pohledávky, nebo o částce, která má být složena jako obvyklá cena majetku, kterým je pohledávka zajištěna, se však podle Nejvyššího soudu neuplatní, jestliže správce konkursní podstaty prokáže, že si tento údaj nemohl opatřit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat.

Soud v této souvislosti především uvádí, že jak ohledně akcií, jejichž emitentem je E. H., a. s., tak ohledně akcií, jejichž emitentem je úpadce, správce povinnosti uvést cenu akcií dostál již tím, že ve výzvě označil jejich jmenovitou hodnotu. To, zda jmenovitá hodnota akcií odpovídala ke dni, kdy byla výzva učiněna, jejich tržní hodnotě, může být předmětem sporu mezi adresátem výzvy a správcem v režimu vylučovací žaloby, z obsahového hlediska však správce konkursní podstaty požadavku formulovanému v § 27 odst. 5 ZKV dostál. Již tato skutečnost sama o sobě odůvodňuje zamítavé výroky týkající se vyloučení akcií (body I. písm. a/ a b/ výroku).

Nadto platí, že co do akcií emitovaných E. H., a. s., jde v posuzované věci právě o případ, kdy by správce konkursní podstaty ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm lze požadovat, nebyl objektivně schopen zjistit tržní hodnotu zástavy (tržní cenu akcií). Tržní hodnota (cena) akcií se odvíjí z účetnictví a obchodních knih akciové společnosti (je tvořena hodnotou jejího podniku). Neposkytla-li tedy (jak plyne z vyjádření správce) E. H., a. s., správci pro účely zjištění tržní hodnoty akcií potřebnou součinnost podle § 18 odst. 4 ZKV, nemůže jít k tíži správce, jestliže tržní hodnotu těchto akcií ve výzvě podle § 27 odst. 5 ZKV neuvedl.

K tvrzení věřitele, že akcie, jejichž emitenty jsou úpadce a E. H., a. s., nezajišťují pohledávku vůči úpadci, soud uvádí, že zjištění, která učinil ze smlouvy o úvěru, z dohody o přistoupení k závazku a ze zástavních smluv č. 1 a 2, naopak zakládají důvod domnívat se, že tyto akcie pohledávku konkursního věřitele I. N., a. s., vůči úpadci zajišťují.

Ze smlouvy o úvěru a z dohody o přistoupení k závazku totiž plyne, že I. N., a. s., jako právní nástupce banky má pohledávku z titulu neplaceného úvěru vůči solidárně zavázaným dlužníkům, jimiž jsou E. C., a. s., a úpadce. Ze zástavních smluv č. 1 a 2 pak je patrno, že právě tato pohledávka (jež je pohledávkou „i vůči úpadci“) je zajištěna zástavním právem, přičemž zástavou jsou předmětné akcie.

Zástavní právo podle § 28 odst. 1 ZKV patří mezi instituty, které z I. N., a. s., činí odděleného (zajištěného) věřitele. Za tohoto stavu správce nepochybil, jestliže v souladu s § 19 odst. 1 ZKV učinil podle § 27 odst. 5 ZKV kroky vedoucí k soupisu akcií.

Lze doplnit, že konkursní soud v současné době nemá k dispozici údaje, jejichž jednoduché posouzení by mohlo (bez dalšího dokazování sporných skutečností) vést k závěru, že akcie sepsány býti neměly, a (v mezích dohlédací činnosti) k vydání pokynu, aby správce tento majetek ze soupisu vyloučil.

Soud dále uvádí, že pokyn, aby správce vyloučil určitý majetek ze soupisu konkursní podstaty úpadce, může postupem podle § 18 odst. 1 a § 12 odst. 2 ZKV učinit i bez návrhu, tam, kde je takový návrh podán, je však nutno zvažovat i legitimaci takového navrhovatele k uvedenému kroku. U konkursního věřitele se zpravidla předpokládá, že tam, kde tvrdí (a na základě jeho tvrzení vyjde najevo), že správce sepsal určitý majetek, aniž dodržel postup podle § 27 odst. 5 ZKV, bude žádat zopakování výzvy (aby měl jistotu, že postup správce nebude zpochybněn a že konkursní podstata proto neutrpí škodu). Tam, kde je konkursní věřitel shodou okolností osobou, jejíž majetek byl sepsán postupem podle § 27 odst. 5 ZKV, může dotčená osoba (možný vyučovatel) požadavek na výkon dohlédací činnosti soudu opodstatnit tím, že uvedeným pokynem lze tam, kde je nesprávnost soupisu zjevná, předejít mnohdy zdlouhavému řízení o vylučovací žalobě (Nejvyšší soud na toto téma opakovaně uzavřel, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, musí prokázat nejen to, že posléze zpeněžený majetek neměl být do soupisu zařazen, nebo v něm od určitého okamžiku nadále ponechán, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, svědčí jí – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2003, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konkursní věřitel, který se formou dohlédací činnosti soudu domáhá vyloučení akcií a nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, však v tomto případě zjevně nejedná ani ve společném zájmu ostatních konkursních věřitelů, ani v zájmu svém (není osobou, jež by byť i jen tvrdila právo, na jehož základě by se mohla domáhat vyloučení akcií nebo nemovitostí z konkursní podstaty). To je jeden z důvodů, pro který soud zamítl i požadavek, aby správci udělil pokyn vyloučit z konkursní podstaty i nemovitosti (ač ohledně nich není zřejmý důvod, proč správce ve výzvě neuvedl jejich hodnotu). Druhým z těchto důvodů je skutečnost, že společnost P., spol. s r. o., o jejíž nemovitosti šlo, sice vylučovací žalobu podala, Krajský soud v Brně však výše označeným usnesením sp. zn. 34 Cm 22/2005-22 žalobu odmítl. Byť toto usnesení dosud není v právní moci, na jeho základě lze usuzovat, že ohledně těchto nemovitostí nastane nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§ 19 odst. 2, věta druhá, ZKV), která případné vady výzvy dle § 27 odst. 5 ZKV činí bezpředmětnými.

K otázce výkonu práv akcionáře správcem soud uvádí:

Podle ustanovení § 14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak příslušejí úpadci, jestliže souvisejí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty.

Odtud je zřejmé, že správce, který do soupisu konkursní podstaty sepsal akcie, je nejen oprávněn, ale i povinen vykonávat veškerá akcionářská práva s nimi spojená. Důvod soupisu zde není významný (zákon v tomto směru nečiní rozdílu). Z textu uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že v něm uvedenými akcionářskými právy jsou míněna veškerá práva akcionáře, zejména pak právo akcionáře jako společníka podílet se podle obchodního zákoníku a stanov společnosti na řízení společnosti, jejím zisku a likvidačním zůstatku při zániku společnosti (§ 155 odst. 1 obch. zák.). Právo na řízení společnosti pak akcionář vykonává svou účastí na valné hromadě, případně v rámci rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady (§ 180 odst. 1 obch. zák.).

Správce (případně osoba, které k tomu dá ve smyslu § 18 odst. 3 ZKV souhlas) je tudíž oprávněn při výkonu práv a povinností spojených s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty vykonávat zejména právo účastnit se valné hromady, hlasovat na ní, požadovat a dostat na ní vysvětlení záležitostí týkající se společnosti, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady, a uplatňovat návrhy a protinávrhy; má-li společnost jediného akcionáře, vykonávat působnost valné hromady; má právo na podíl na zisku společnosti (dividendu), který valná hromada schválila k rozdělení. Že se tak může dít i v průběhu řízení o vylučovací žalobě, plyne mutatis mutandis též ze dříve zmíněného R 27/2003, kde Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.

V rámci správy konkursní podstaty je proto správce oprávněn vykonat jakékoli právo, které je spojeno se sepsanou akcií. Na majetek ve vlastnictví třetích osob sepsaný do konkursní podstaty za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání (§ 6 odst. 3 ZKV) se pro účely nakládání s tímto majetkem pohlíží jako na majetek ve vlastnictví úpadce (srov. opět R 27/2003).

Není tedy správný názor, že správcovo oprávnění „nakládat“ s akciemi v konkursní podstatě zahrnuje pouze možnost akcie zpeněžit, anebo je z konkursní podstaty vyloučit; tím se správa majetku podstaty zdaleka nevyčerpává. Pokus o takový výklad vede při jisté míře důslednosti k absurdnímu závěru, že úpadci jako akcionáři náleží i za konkursu z akcií dividenda, protože při jejím čerpání nejde o nakládání s akcií, ale o její požívání ve smyslu třídění, jaké zvolil § 123 obč. zák.

Nelze se též domnívat, že správce je oprávněn vykonávat jenom majetková práva z akcie, zatímco nemajetková práva, např. oprávnění účastnit se valné hromady a hlasovat na ní, zůstávají úpadci zachována i za trvání konkursu. Výkon tohoto práva je spojen s akcií jako majetkovým statkem zařazeným do konkursní podstaty vcelku a i tento výkon naplňuje využívání akcie k hospodářskému účelu, kterému jako taková slouží. Pokoušet se o opačný výklad by znamenalo popřít smysl a účel konkursu. Není tedy možné připustit, aby úpadce jako akcionář mohl i po prohlášení konkursu na jeho majetek na valné hromadě akciové společnosti navrhnout a případnou vahou svých hlasů prosadit rozhodnutí, zasahující do poměrů akciové společnosti třeba i způsobem, nutně vedoucím k poklesu ceny akcií, a tím i k poškození majetku konkursní podstaty úpadce.

Platí tedy, že stejně jako při prohlášení konkursu na majetek vlastníka zůstává tomuto vlastníkovi jen nuda proprietas, pouhé titulární, „holé“ vlastnictví, při konkursu vedeném na majetek akcionáře zůstává i tomuto společníku akciové společnosti jen jeho akcionářský titul („holý“ akcionářský poměr), a že je zbaven možnosti výkonu práva a plnění povinností plynoucích z jeho akcií, protože k nim je oprávněn a povinen správce konkursní podstaty v rámci jejich správy. K této změně v právní pozici akcionáře jako úpadce přitom dochází ze zákona v okamžiku, kdy se akcionář stal úpadcem (srov. v právní teorii např. článek Eliáš, K., Akcionář v úpadku – k výkonu práv z akcií zařazených do konkursní podstaty, in: časopis AD NOTAM č. 5, ročník 1999 ).

Nutnost usměrnit postup správce soud neshledává ani u výkonu akcionářských práv ohledně akcií, jež se ocitly v konkursní podstatě jako akcie úpadce. Je zjevné, že správce není oprávněn s těmito akciemi nakládat způsobem, jenž by vedl k setření rozdílu mezi ním a úpadcem coby samostatnými subjekty konkursního řízení, jež mohou mít protikladné zájmy. Z dosavadní činnosti správce při správě těchto akcií se ovšem hrozba úkonů, jež by tento střet zájmů vyvolaly, nepodává.

K tvrzenému postupu statutárních orgánů právnických osob, které podaly vylučovací žaloby, soud podotýká, že mu není známo (a věřitel ani netvrdí), že by správce byl po sepsání akcií do konkursní podstaty (či dříve) jejich členem; jejich činnost proto ani v řízení o vylučovacích žalobách nemůže ovlivňovat postupem podle ustanovení § 12 ZKV.

Na základě výše uvedeného pak soud návrh věřitele jako nedůvodný zamítl.