Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 07.03.2006, sp. zn. 10 To 55/2006, ECLI:CZ:KSHK:2006:10.TO.55.2006.1

Z o d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 2 T 359/2005, uznal Okresní soud v Semilech vinnými obžalovaného Z. H. dvěma trestnými činy úvěrového podvodu, a to pod bodem 1) podle § 250b odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2) podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a obžalovaného V. B. pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k těmto trestným činům. Za skutek pod bodem 2) uložil obžalovanému Z. H. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou., zatímco ohledně skutku pod bodem 1) upustil podle § 37 tr. zák. od uložení souhrnného trestu. Obžalovanému V. B. uložil podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Dále rozhodl o povinnosti obžalovaných k náhradě škody tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obžalovaný Z. H. povinen zaplatit shora uvedenému poškozenému na náhradu škody částku 15 960 Kč a obžalovaný V. B. částku 5000 Kč, přičemž se zbytkem nároku poškozeného odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se obžalovaní podle napadeného rozsudku dopustili jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku, tedy tím, že ve dvou případech – 1. 4. 2003 a 28. 4. 2005 – obžalovaný Z. H. jako žadatel o úvěr předložil nepravdivé potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, které mu za tím účelem vystavil obžalovaný V. B., a na základě tohoto potvrzení mu byl poskytnut úvěr společností GE C. m. P. ve výši 12 598 Kč a KB, a. s., P., ve výši 30 000 Kč, když v obou případech úvěr vyčerpal a neuhradil ani jedinou splátku.

Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání poškozený – KB, a. s., se sídlem P. Odvolání směřuje do výroku o náhradě škody s tím, že nárok byl včas a řádně uplatněn v celkové výši 33 150,64 Kč. Vzhledem ke splátkám provedeným po uplatnění nároku činí v době podání odvolání celková výše nároku 25 394,55 Kč s příslušenstvím – včetně úroků z prodlení od 22. 12. 2005 do zaplacení. V tomto smyslu také odvolatel navrhl, aby krajský soud rozhodl, tedy aby zrušil výrok o náhradě škody a sám aby rozhodl tak, že oba obžalovaní jsou povinni odvolateli nahradit škodu v uvedené výši.

Z podnětu podaného odvolání přezkoumal krajský soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku o náhradě škody (důvody k přezkoumání výroku o vině podle § 254 odst. 2 tr. ř. neshledal) i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to zejména z hlediska vytýkaných vad, přičemž shledal odvolání částečně důvodným.

V zásadě správně postupoval okresní soud při rozhodování o náhradě škody, pokud uznal oprávněným včas a řádně uplatněný (§ 43 odst. 3 tr. ř.) nárok odvolatele (poškozeného), opírající se o ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. V zásadě správně uložil okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. obžalovaným povinnost nahradit škodu. Krajský soud se však neztotožnil se závěrem okresního soudu, pokud jde o výši takto uložené povinnosti jednotlivým obžalovaným a o uložení dělené povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 438 odst. 2 tr. ř. Obecné pravidlo v ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. je takové, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Pouze v odůvodněných případech (jako výjimku z obecného pravidla) může soud podle § 438 odst. 2 obč. zák. rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. V daném případě krajský soud takový odůvodněný případ k výjimečnému postupu neshledává (a protože napadený rozsudek není odůvodněn, nelze ani přezkoumat úvahy okresního soudu týkající se této otázky). Je zřejmé, že oba obžalovaní škodu způsobili v podstatě společným, předem připraveným jednáním, na němž se oba příslušným dohodnutým způsobem podíleli, a vznik škody je v příčinné souvislosti s jednáním obou. Na tom nic nemění fakt, že z trestněprávního hlediska jde u obžalovaného V. B. pouze o pomoc k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Proto bylo na místě rozhodnout o povinnosti obžalovaných k náhradě škody společně a nerozdílně. Pokud jde o výši náhrady škody, není jasné, jak okresní soud dospěl k výše uvedeným částkám, které uložil obžalovaným zaplatit. Krajský soud vycházel z toho, že základní výše úvěru a tedy dluhu obžalovaných činila 30 000 Kč. Podle zprávy odvolatele bylo na úhradu jistiny již splaceno (po uplatnění nároku) 8336,67 Kč. Krajský soud proto uložil obžalovaným povinnost k náhradě škody ve výši 21 663 Kč, neboť další složky uplatněného nároku nejsou dostatečně specifikovány a odůvodněny a jejich ověřování by si vyžádalo neúměrné prodloužení trestního řízení.

Posledně uvedené však neplatí ohledně jednoznačně daného úroku z prodlení, jehož přiznání se opírá o ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. (počátek prodlení o ustanovení § 563 obč. zák.). Výše úroků z prodlení vychází z ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. Obžalovaným byla tudíž uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené KB, a. s., částku 21 663 Kč, přičemž v rámci tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto i o úroku z prodlení, u něhož se vycházelo z repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, jdoucím z částky 21 663 Kč od 22. 12. 2005 do zaplacení.

Pokud poškozená společnost požadovala náhradu škody ve větším rozsahu, než byla v tomto řízení prokázána, byla se zbytkem svého nároku odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení občanskoprávní.