Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.428.2004.1

Rozsudkem ze dne 8. 10. 2003 změnil V r c h n í s o u d v Praze rozsudek M ě s t s k é h o s o u d u v Praze ze dne 17. 2. 2003, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů žalovaného Správního bytového družstva N. (dále jen „družstvo“) ze dne 12. 6. 1996 o vyloučení žalobkyně z družstva je neplatné a že je žalobkyně členkou žalovaného družstva.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek soudu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně v projednávané věci vyplývá, že o vyloučení z družstva rozhodovalo dne 12. 6. 1996 shromáždění delegátů již podruhé, když jeho rozhodnutí ze dne 30. 5. 1994 Krajský obchodní soud v Praze zrušil pro porušení článku 24 jednacího řádu žalovaného, neboť náhradní shromáždění delegátů bylo zahájeno již po patnácti minutách „po stanoveném začátku schůze.“

Rozhodování o vyloučení člena družstva upravuje ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák., podle kterého rozhoduje o vyloučení, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo družstva. Proti rozhodnutí o vyloučení má člen právo podat odvolání k členské schůzi. Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami.

Z uvedeného vyplývá, že – na rozdíl od úpravy vyloučení společníka v obchodních společnostech rozhodnutím orgánu společnosti – je proces vyloučení člena družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání ke členské schůzi.

Tento závěr lze učinit především z toho, že ke zvrácení rozhodnutí družstva o vyloučení člena a tedy k ochraně jeho práv, postačuje, aby soud rozhodl o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti rozhodnutí představenstva, které samo o sobě, bez rozhodnutí členské schůze či marného uplynutí lhůty k podání odvolání, k založení účinků vyloučení nepostačuje.

Ke stejnému závěru lze dospět i teleologickým výkladem a aplikací zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. Účelem úpravy vyloučení člena z družstva je na jedné straně umožnit družstvu, aby vyloučilo člena, jsou-li pro to závažné důvody, na druhé straně umožnit členovi, aby se bránil proti vyloučení, pokud o něm družstvo rozhodne přesto, že takové důvody dány nejsou. Kdyby účinky vyloučení byly spojeny již se samotným rozhodnutím představenstva družstva o vyloučení, pak by družstvu, které rozhodlo o vyloučení člena družstva protiprávně, postačovalo, aby jeho členská schůze zůstala nečinná a o odvolání člena nerozhodla. Pokud by členství v družstvu končilo rozhodnutím představenstva, bylo by také stěží možné bránit družstvu, aby si nevynucovalo důsledky ukončení členství (a odebralo členu výhody, které mu z členství plynou, např. tím, že by se domáhalo vyklizení družstevního bytu), když zákon s podáním odvolání k členské schůzi nespojuje odkladný účinek.

Z uvedeného lze dovodit, že za situace, kdy představenstvo rozhodlo o vyloučení člena družstva a shromáždění delegátů platně nerozhodlo o odvolání člena, a tedy o završení procesu vyloučení jen proto, že nebylo řádně svoláno, přičemž důvodnost vyloučení nebyla (úspěšně) namítána, není žádného důvodu, proč by shromáždění delegátů, tentokrát řádně svolané, nemohlo o odvolání člena rozhodnout znovu. Teprve takovým rozhodnutím bude proces vyloučení člena z družstva završen, přičemž členovi zůstává zachováno právo napadat i nové rozhodnutí shromáždění delegátů u soudu.

Tento závěr Nejvyššího soudu koresponduje i s jeho usnesením publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/1998, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, že je platnost usnesení valné hromady přezkoumávána soudem jen proto, že byla zpochybněna zákonnost svolání valné hromady, nebrání tomu, aby jiná, řádně svolaná valná hromada, přijala obsahově shodné usnesení.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud v další fázi řízení nepřehlédne, že ačkoliv řízení ve věci bylo zahájeno v roce 2000, není pro jeho závěr, že byl důvod odvolání projednat a o něm rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, oporou text bodu 15. ani text bodu 13., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.

Bod 15. tento postup bez dalšího neodůvodňuje proto, že odvolání nesměřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému před 1. l. 2001, jakož i proto, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. l. 2001 (z protokolu o jednání ze dne 17. 2. 2003, při němž byl vyhlášen rozsudek, plyne, že se soud prvního stupně zabýval poučovací povinností ve smyslu ustanovení § 118a a § 119a o. s. ř.). Bod 13. se pak nemohl uplatnit proto, že z pohledu občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. l. 2001 nejde o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, srov. § 9 odst. 3 písm. c) bod jj), § 9 odst. 4 písm. b) až j) a § 200e odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001.