Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.09.2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, ECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.616.2003.1

K r a j s k ý s o u d v Praze v rozsudkem ze dne 4. 12. 2002 potvrdil rozsudek pro uznání O k r e s n í h o s o u d u v Benešově ze dne 22. 7. 2002, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 54 050 Kč s 8% úrokem z prodlení od 26. 5. 2001 do zaplacení a na nákladech řízení 14 920 Kč (první výrok), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovoláním přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. musí být vydáno samostatně, nebo zda takové usnesení může obsahovat platební rozkaz.

Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, nejsou v dovolání namítány a ze spisu se nepodávají, přezkoumal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.

Podle ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.

Jak je zřejmé z výše citovaných ustanovení, může soud usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy je žalovanému ukládána „podmíněně“, tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření ani zde nesmí být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém případě doručí žalovanému současně, to jest jedinou zásilkou, jak platební rozkaz, tak usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Závěr, že usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř. je nutno žalovanému doručit jedinou zásilkou (současně s platebním rozkazem), pak vyplývá právě z „podmíněnosti“ usnesením ukládané povinnosti a vzájemné provázanosti obou těchto rozhodnutí, když při doručování prostřednictvím držitele poštovní licence by jinak nebylo možné bez jakýchkoli pochybností zaručit, že usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř. bude žalovanému doručeno dříve, než podá odpor proti platebnímu rozkazu.

Přestože ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že povinnost podat vyjádření je žalovanému ukládána usnesením, nelze z něho dovozovat, že by se muselo jednat o „samostatné“ rozhodnutí.

V občanském soudním řízení soud rozhoduje formou usnesení, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 167 odst. 1, věta první, o. s. ř.). O věci samé pak soud rozhoduje s výjimkami uvedenými v ustanovení § 152 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. – rozsudkem, pokud věc nevyřídí formou platebního rozkazu. Jak platební rozkaz, tak i rozsudek, byť je jimi rozhodováno ve věci samé, mohou obsahovat (a zpravidla také obsahují) výroky, mající povahu usnesení (např. výrok o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a podobně).

Pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému, pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost (rozuměj forma rozhodnutí) nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení.

Závěr, podle něhož má výrok platebního rozkazu, v části obsahující výzvu k vyjádření, povahu usnesení, pak znamená splnění požadavku kladeného ustanovením § 114b o. s. ř. na formu tohoto rozhodnutí. Přitom je bez právního významu, zda toto usnesení je „samostatným“ rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu (do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí), když v tomto směru občanský soudní řád žádné další podmínky nestanoví.

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, věty první, odst. 6 o. s. ř. zamítl.