Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2004, sp. zn. 29 Odo 511/2004, ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.511.2004.1

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi účastníky byly uzavřeny ve dnech 28. 4. 1998 a 21. 12. 1998 smlouvy o úvěru podle ustanovení § 497 a následujících obchodního zákoníku, na základě kterých žalobce žalované poskytl dohodnuté finanční částky, s tím, že ve smlouvách byl sjednán rovněž způsob a termín jejich vrácení. Námitku žalované, že plněním ve výši 1 494 560 Kč, jež poskytla žalobci v době od 21. 12. 2000 do 27. 8. 2001, byl uhrazen závazek z úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 1998, soud prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodnou. Neakceptoval tak tvrzení žalované, že při plnění určila, který závazek má být plněn, v důsledku čehož byl uvedeným plněním splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství (tj. závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 4. 1998, který není předmětem řízení).

Maje žalobní požadavek co do částky 1 094 560 Kč z titulu vrácení finančních prostředků poskytnutých smlouvou o úvěru ze dne 21. 12. 1998 za důvodný, soud prvního stupně žalobě v tomto rozsahu, a to včetně požadovaného příslušenství, vyhověl.

K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2004 k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci 10% úrok z částky 1 094 560 Kč od 5. 1. 1999 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak v napadeném vyhovujícím výroku tento rozsudek potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 77 365 Kč (první výrok). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že ve dnech 28. 4. 1998 a 21. 12. 1998 účastníci uzavřeli platné smlouvy o úvěru, na základě nichž žalobce žalované poskytl sjednané peněžní plnění, přičemž se ztotožnil i s jeho závěrem, podle něhož plněním žalované poskytnutým žalobci v období od 21. 12. 2000 do 27. 8. 2001 ve výši 1 494 560 Kč zanikl závazek žalované z titulu smlouvy o úvěru ze dne 28. 4. 1998, když žalovaná neuvedla, který z více dluhů hodlá plnit, v důsledku čehož v intencích ustanovení § 330 odst. 1 a 3 obch. zák. byl poskytnutým plněním uhrazen dluh nejdříve splatný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písmeno b/) a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písmeno a/).

Dovolatelka akcentuje, že odvolací soud sice „potvrdil rozpor sjednání provize se zákonem a tedy neplatnost tohoto ujednání,“ ovšem v rozporu s ustanovením § 41 obč. zák. neshledal neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, nýbrž pouze její část. Rozhodnutí odvolacího soudu je – dle přesvědčení dovolatelky – rovněž v rozporu s ustanovením § 330 odst. 3 obch. zák., když odvolací soud se při řešení otázky, který z více peněžitých závazků byl plněním žalované uhrazen, nezabýval úrovní zajištění obou úvěrů, což žalovaná ostatně namítala již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „odmítl zohlednit dodatek č. 2 k úvěrové smlouvě ze dne 28. 4. 1998,“ zdůrazňujíc, že dodatek nemusel být uzavřen písemně. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na ujednání obsažené v čl. V. odstavec 2 kupní smlouvy z 25. 4. 2002, podle něhož podpisem kupní smlouvy jsou vyrovnány veškeré vzájemné závazky a pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru z 28. 4. 1998, z čehož nelze než dovodit, že jiné platby „jsou dohodou účastníků započteny na úvěr z 21. 12. 1998.“

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se v první řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Výhrada dovolatelky, podle níž odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně (v rozporu s ustanovením § 41 občanského zákoníku) vyřešil otázku platnosti úvěrové smlouvy ze dne 21. 12. 1998, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Přezkum závěru, podle něhož je smlouva neplatná v části týkající se provize (úplaty) za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky (§ 499 obch. zák.), a nikoliv jako celek, totiž zejména postrádá potřebný judikatorní přesah, když má význam právě a jen pro projednávanou věc, přičemž právní posouzení věci soudy obou stupňů co do řešení této otázky – podle přesvědčení Nejvyššího soudu – není ani rozporné s hmotným právem. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu naopak Nejvyšší soud shledává – a potud má dovolání za přípustné – ve výkladu ustanovení § 330 obch. zák.