Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 03.09.2002, sp. zn. 13 Cmo 150/2002, ECLI:CZ:VSPH:2002:13.CMO.150.2002.1

M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2002 zastavil řízení o určení pravosti pohledávky (bod I. výroku), rozhodl, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 5000 Kč (bod II. výroku), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 17 781 Kč (bod III. výroku).

V r c h n í s o u d v Praze přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém bylo napadeno odvoláním, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, a usnesení soudu prvního stupně změnil v bodě III. výroku o nákladech tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Z odůvodnění:

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala žalobu poté, kdy byla žalovaným vyzvána k jejímu podání, neboť jí přihlášená pohledávka do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce byla žalovaným popřena při přezkumném jednání konaném 17. 10. 2000. Pohledávku přihlásila ve výši 225 523 Kč a až dne 8. 2. 2002 žalovaný pohledávku ve výši 225 430,10 Kč uznal, přičemž spornou zůstala pouze částka 92,90 Kč (žalobkyně požadovala úrok z prodlení za prodlení v trvání 274 dnů, zatímco dle správce byl úpadce v prodlení pouze 273 dny).

Podle ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř., byla-li důvodně podaná žaloba pro chování žalovaného vzata zpět, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Podle ustanovení § 25a odst. 1 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb. (dále jen ZKV), ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovení odst. 1 a 2 neplatí, jde-li o náklady, které vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila (odst. 3). Ustanovení § 25a odst. 3 ZKV je svým obsahem obdobou § 147 odst. 1 o. s. ř., podle kterého se rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou. Zaviněním se pak rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost.

Spor je vyvolán konkursem mimo jiné i tehdy, pokud jeho předmětem je určení pravosti žalobcovy pohledávky vůči úpadci. Tato skutečnost určuje jeho odlišné znaky ve srovnání s běžnými spory. Jedním z nich je okolnost, že účastníkem řízení je vždy správce konkursní podstaty úpadce, na kterého prohlášením konkursu přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti podle ZKV a jiných právních předpisů, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Při výkonu funkce je správce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží konkursní soud. Činnost správce konkursní podstaty pak směřuje k cíli konkursního řízení, kterým je uspořádání majetkových poměrů úpadce zákonem stanoveným způsobem. Okolnosti, za kterých správce ve sporu vystupuje, zákonodárce zohlednil i ve shora uvedeném ustanovení § 25a odst. 1 ZKV.

Ačkoliv pro chování žalovaného byla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, je třeba v tomto incidenčním řízení o určení pohledávky o nákladech řízení rozhodnout podle § 25a ZKV, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobkyni vznikly náklady řízení zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Nutno vyjít z toho, že zákon o konkursu a vyrovnání je ve vztahu k občanskému soudnímu řádu v poměru zvláštní právní úpravy k úpravě obecné. Vzhledem k tomu, že ZKV ve svém § 25a obsahuje odlišnou úpravu při rozhodování o nákladech řízení, je nutno dát tomuto zákonu při rozhodování přednost. Dodatečné uznání pohledávky správcem (a logicky ani její původní popření při přezkumném jednání) přitom nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu třetího odstavce § 25a ZKV vylučovaly aplikaci odstavce prvního tohoto ustanovení. Jedná se svou povahou o kvalifikované vyjádření správcova náhledu na uplatněný nárok konkursního věřitele, a nikoliv o porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona či v souladu s ním uložených soudem, jež by tzv. separaci nákladů umožňovalo. Opačný výklad by vedl k nesprávnému a neudržitelnému závěru, že správce, jenž na svém původním stanovisku popření setrvá, na tom bude z hlediska úhrady nákladů řízení lépe než správce, který v průběhu řízení svůj postoj změní a pohledávku uzná, neboť mu právě s ohledem na znění § 25a ZKV nebude možno uložit povinnost tyto náklady procesně úspěšnějšímu účastníku platit.

Na základě shora uvedeného závěru, že i v případě dodatečného uznání pohledávky správcem je zásadně namístě rozhodnout o nákladech incidenčního řízení dle § 25a odst. 1 ZKV, odvolací soud napadené usnesení v bodě III. výroku o nákladech řízení podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil způsobem ve výroku uvedeným.

O nákladech odvolacího řízení bylo vzhledem k výše uvedenému procesnímu postoji žalovaného rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.