Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.01.2003, sp. zn. 12 Cmo 153/2002, ECLI:CZ:VSPH:2003:12.CMO.153.2002.1

Rozsudkem pro uznání ze dne 21. 1. 2002 uložil M ě s t s k ý s o u d v Praze žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2 328 165 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 1 904 409 Kč od 20. 2. 2001 do zaplacení a 159 546 Kč na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky s příslušenstvím za dodané zboží dle kupní smlouvy, vyúčtované fakturami č. 1990246 ve výši 1 035 251 Kč, č. 1990279 ve výši 869 179 Kč, a úroků z prodlení, vyčíslených ke dni 19. 2. 2001. Dále uvedl, že vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě do 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k žalobě tak, aby z vyjádření bylo patrné, zda nárok uplatněný žalobou uznává co do důvodu a výše, a pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, aby uvedl všechny rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Současně žalovaného poučil o tom, že pokud se bez vážného důvodu na tuto výzvu včas nevyjádří a ani soudu v téže lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává, a že v takovém případě soud rozhodne ve věci samé rozsudkem pro uznání. Rovněž soud uvedl, že žaloba byla doručena žalovanému dne 15. 3. 2001 dle ustanovení § 47 o. s. ř. uložením na poště, a opakovaně i právnímu zástupci žalovaného dne 21. 5. 2001. Výzva k vyjádření byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 25. 9. 2001. Protože se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, soud žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalobci jejich náhradu ve výši celkem 159 546 Kč.

V r c h n í s o u d v Praze přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 212 a § 214 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Z odůvodnění:

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem ze dne 19. 2. 2001 se domáhal žalobce na žalovaném zaplacení 2 323 165 Kč s příslušenstvím kupní ceny dodaného zboží a rovněž vydání předběžného opatření v žalobou navrženém znění. O návrhu na vydání předběžného opatření bylo pravomocně rozhodnuto dne 31. 3. 2001. V průběhu řízení o uplatněném nároku na zaplacení kupní ceny dodaného zboží usnesením ze dne 26. 2. 2001 soud žalovaného vyzval, aby se k žalobě vyjádřil ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. Výzva spolu se žalobou byla doručena žalovanému dne 5. 3. 2001 uložením na poště. Podáním ze dne 4. 5. 2001, doručeným soudu dne 7. 5. 2001 žalovaný soudu sdělil, že je v řízení zastoupen advokátem. Právnímu zástupci žalovaného byla žaloba zaslána do vlastních rukou dne 21. 5. 2001. Usnesením ze dne 13. 9. 2001 soud žalovaného vyzval, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Ke splnění výzvy stanovil žalovanému lhůtu 30 dnů od doručení a zároveň jej poučil, že jestliže se bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanové lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává. Usnesení bylo právnímu zástupci žalovaného doručeno dne 25. 9. 2001. Žalovaný ve stanovené 30 denní lhůtě své vyjádření k žalobě soudu nezaslal. V důsledku toho soud prvního stupně rozhodl ve věci podle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Podáním ze dne 14. 1. 2002 se žalovaný ve věi jednak písemně vyjádřil, jednak uplatnil námitku započtení ve výši 1 954 833 Kč.

Podle ustanovení § 205b o. s. ř. jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady uvedené v ustanovení § 201 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.). Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Podle § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být krajší než 30 dnů. Podle odstavce 5 citovaného ustanovení, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává. O tomto následku musí být poučen.

Odvolací soud zjistil, že v dané věci soud prvního stupně rozhodl v souladu s ustanovením § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Jak bylo z obsahu spisu zjištěno, na výzvu soudu učiněnou dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. se žalovaný nevyjádřil. Pak lze mít za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatněn, uznal. V daném případě nastala fikce uznání dle citovaných ustanovení a soud prvního stupně musel ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání. V odvolání žalovaný neuvedl žádné odvolací důvody uvedené v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Tvrzení odvolatele, že ani žalovanému, ani právnímu zástupci, nebyla doručena žaloba, není obsahem spisu prokázáno. Podle § 47 odst. 3 o. s. ř., upravujícího doručování právnickým osobám, nebyl-li na adrese sídla (§ 2 odst. 3 obch. zák.) zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, ačkoliv se právnická osoba v místě doručování zdržuje, písemnost se uloží a právnická osoba se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedla. Nevyzvedne-li si zásilku ten, kdo je oprávněn písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, převzít, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl. Obsahem spisu je osvědčeno doručení žaloby žalovanému dne 15. 3. 2001 uložením na poště. Z údajů pošty na vrácené zásilce není zřejmé, že by se žalovaný na uvedené adrese nezdržoval, proto pro postup podle ustanovení § 47 odst. 4 nebylo důvodu. Tvrzení žalovaného, že se na adrese nezdržoval, není ničím odůvodněno, zejména uvedením adresy, na které se zdržoval a ze které v době doručování skutečně statutární orgán řídil svou právnickou osobu, aby mohlo být jeho tvrzení navrženým důkazem prokázáno. Ani z obsahu spisu nevyplývá jiná adresa sídla žalovaného. Jiná adresa sídla není ani uvedena na plné moci, kterou žalovaný udělil k zastupování právnímu zástupci. Na čl. 20 je pak osvědčeno doručení žaloby právnímu zástupci žalovaného dne 21. 2. 2001 do vlastních rukou. Není naopak prokázáno tvrzení odvolatele, že by právní zástupce žalovaného obdržel neúplnou žalobu, navržením relevantních důkazů např. o tom, že žádal soud o zaslání úplného textu žaloby.

Názor odvolatele, že usnesení vydané podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. by kromě zástupci účastníka s procesní plnou mocí mělo být doručováno ještě také samotnému účastníku, není správný, jak vyplývá z ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. Zákon nestanoví povinnost doručovat usnesení vydané podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. kromě zástupci účastníka s procesní plnou mocí ještě také samotnému účastníku.

Žalovaný rovněž namítal, že v dané věci, kdy uplatnil k započtení své pohledávky proti pohledávce, uplatněné žalobou, není možno vynést rozsudek pro uznání. Odvolací soud zjistil, že námitku započtení své pohledávky ve výši 1 954 833 Kč žalovaný uplatnil podáním ze dne 14. 1. 2002, tedy po uplynutí 30 denní lhůty stanovené dle § 114b odst. 1 o. s. ř., která skončila dne 26. 10. 2001. Soud prvního stupně se jí proto nemusel zabývat a naopak musel ve věci rozhodnout rozsudkem podle fikce uznání.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě není dán zákonný důvod ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť byly splněny podmínky pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.