Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.08.2003, sp. zn. 3 Tdo 853/2003, ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.853.2003.1

Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného F. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2002 sp. zn. 8 To 439/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 41/2002.

Z o d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 byl obviněný F. H. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v této věci odsouzený K. J. vystavil na obchodní jméno obžalovaného F. H. jako odběratele fakturu č. Y, datovanou dnem 20. 7. 2000 znějící na částku 157 448,20 Kč, č. X datovanou dnem 25. 7. 2000 a znějící na částku 45 632,90 Kč a č. Z datovanou dnem 4. 8. 2000 a znějící na částku 45 719, 50 Kč za odebrané zboží, které však ve skutečnosti odebráno nebylo, přičemž obžalovaný, aniž by uvedené faktury hradil, uplatnil u Finančního úřadu pro Prahu 10, dne 25. 10. 2000 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí 2000 ve výši 44 866 Kč, který mu však nebyl uznán a proplacen.“ Dále byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 148 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. věta za středníkem mu byla uložena povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Podle § 148 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný je povinen nahradit poškozené České pojišťovně, škodu ve výši 184 667 Kč.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2002 sp. zn. 8 To 439/2002, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 11. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, podal obviněný F. H. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání. Uplatněným dovolacím ůvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k pokusu trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. dovolatel v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že již v přípravném řízení a později v rámci podaného odvolání poukazoval na skutečnost, že typový stupeň společenské nebezpečnosti jednání uvedeného v § 148 odst. 1 a § 148 odst. 2 tr. zák. musí být v zásadě stejný, neboť takové jednání zákon sankcionuje stejným trestem a ve vyšších odstavcích ustanovení § 148 tr. zák. uvádí shodné znaky kvalifikované skutkové podstaty. Protože pro naplnění skutkové podstaty podle § 148 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje zkrácení daně v částce nejméně 50 000 Kč, je podle dovolatele třeba vycházet z toho, že rovněž k naplnění znaků uvedených v § 148 odst. 2 tr. zák., pokud lze tyto znaky finančně vyjádřit, je třeba způsobit škodu nejméně ve shora uvedené výši. Pokud je pak zvýhodnění jiného charakteru než finančního, musí jít o takové zvýhodnění, které svým významem představuje ekvivalent částky nejméně 50 000 Kč. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že materiální stránku trestného činu nelze obcházet tím, že pod ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák. by byla podřaditelná i taková jednání, která jsou „jednoznačně finančně vyjádřitelná a jsou vlastně protipólem snížení daňové povinnosti o určitou konkrétní částku“. Je tudíž nezbytné, aby s ohledem na již konstatovaný typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost měli stejné postavení pachatelé trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. i podle § 148 odst. 2 tr. zák. Poněvadž dovolateli bylo kladeno za vinu, že pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. spočíval ve vykázání tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty toliko ve výši 44 866 Kč, je podle jeho přesvědčení zřejmé, že napadeným usnesením i rozsudkem, který mu předcházel došlo k porušení trestního práva hmotného v ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k § 89 odst. 11 tr. zák.

Dovolatel soudům obou stupňů vytkl dále to, že porušily též ustanovení § 250a tr. zák., byl-li uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin pojistného podvodu. V tomto případě má podle dovolatele porušení hmotného práva trestního svůj základ v porušení hmotného práva procesního, když jak Obvodní soud pro Prahu 10 tak Městský soud v Praze vycházely z výpovědi svědka T. učiněné před zahájením trestního stíhání a jako tzv. listinné důkazy měly použít materiály obstarané finančním úřadem, včetně výpovědí konkrétních fyzických osob. Tyto osoby ovšem nevypovídaly po řádném poučení podle trestního řádu jako svědci a považovat tyto výpovědi za listinné důkazy je podle názoru dovolatele nepřípustným obcházením zákona. Vadným procesním postupem soudů bylo proto porušeno i jeho právo na spravedlivý proces.

Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil v plném rozsahu a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jestliže obviněný F. H. poukazuje v dovolání na to, že rozhodnutí soudů obou stupňů týkající se trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. jsou založena na předcházejícím vadném procesním postupu, jenž měl podle jeho názoru za následek tzv. neúčinnost a tedy i nepoužitelnost části důkazů, je zřejmé, že tyto námitky se netýkají hmotně právních otázek, nýbrž vadně zjištěného skutkového stavu věci jako důsledku vytýkaných procesních vad. S těmito skutečnostmi pak dovolatel spojuje svůj závěr o porušení (hmotně právního) ustanovení § 250a tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu, jímž měl být neprávem uznán vinným. S přihlédnutím k důvodům, které Nejvyšší soud blíže rozvedl v předcházejících odstavcích, lze dále dovodit, že obviněný zčásti opřel své dovolání o argumentaci, kterou pod výše uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, byť na něj jinak formálně odkázal

Naproti tomu námitky dovolatele vztahující se k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. jsou z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Podle § 148 odst. 2 tr. zák. se uvedeného trestného činu dopustí pachatel, jenž vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. K tomu je třeba poznamenat, že odstavec 2 je samostatnou skutkovou podstatou, jež byla do trestního zákona zavedena novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.

Na rozdíl od zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se u vylákání výhody na povinných platbách podle § 148 odst. 2 tr. zák. (v posuzovaném případě uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty) nevyžaduje, aby se tak stalo ve větším rozsahu (nyní nejméně 50 000 Kč – viz rozhodnutí č. 20/2002 – I. Sb. rozh. tr.). Za předpokladu, že výhoda na povinných platbách má téměř vždy finanční charakter, lze současně dovodit, že skutková podstata trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. by mohla být formálně naplněna vylákáním uvedené výhody v jakékoliv výši. Tím by ovšem mohla vzniknout disproporce v postihu za uvedené trestné činy, které s ohledem na zákonem stanovenou stejnou trestní sankci jsou svým významem srovnatelné. To znamená, že u každého trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. je zapotřebí bedlivě posuzovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zda je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) podle kritérií uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Z tohoto hlediska bude mít značný význam i rozsah vylákané výhody na některé z povinných plateb.

K výše uvedenému je ovšem nutno poznamenat, že by bylo nesprávné stanovit ekvivalent (rovnocennost) mezi zkrácením povinné platby ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. a vylákáním výhody na některé z povinných plateb podle § 148 odst. 2 tr. zák., který by u obou trestných činů měl být vyjádřitelný finanční částkou „nejméně 50 000 Kč“, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný F. H. U trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. totiž jednání pachatele nespočívá v pouhém neoprávněném snížení (zkrácení) daně, poplatku a podobné povinné platby v rámci existující povinnosti. Zákon zde předpokládá jednání závažnější povahy, jež lze charakterizovat jako zvláštní případ podvodu, když za vylákání výhody se považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost poskytnout pachateli bezdůvodné plnění, na které nemá podle zákona nárok. Rozsah získané výhody zde proto má výlučně materiální význam, jako jedno z kritérií spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.). Rozsah pachatelem vylákané výhody však není zcela bezvýznamný pro právní posouzení věci. Při zjištění, že pachatel získal jen zanedbatelnou výhodu na některé z povinných plateb, a nejsou-li zde jiné okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), lze učinit závěr, že není naplněna materiální podmínka trestnosti činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák.

V posuzovaném případě obviněného F. H. vycházely oba soudy ze skutkového stavu, jak byl zjištěn a popsán ve výroku soudu prvního stupně (viz výše), tj. že obviněný za zboží, které ve skutečnosti neodebral a neuhradil, uplatnil u příslušného finančního úřadu dne 25. 10. 2000 nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 44 866 Kč, který mu však nebyl uznán a proplacen. Takto zjištěnému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. Popsané skutkové okolnosti a zejména rozsah výhody, kterou obviněný F. H. hodlal inkriminovaným jednáním vylákat, přitom s ohledem na kritéria rozhodná pro posuzování stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák. vylučují závěr, že vzhledem k chybějícím materiálním znakům (§ 3 odst. 2 tr. zák.) nejde o trestný čin, resp. jeho pokus (§ 8 odst. 1 tr. zák.). Za tohoto stavu nelze považovat dovolání obviněného v žádném směru za opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. H. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.