Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.01.2003, sp. zn. 8 To 32/2003, ECLI:CZ:KSPL:2003:8.TO.32.2003.1

Krajský soud v Plzni zamítl stížnost obviněné A. T. proti usnesení Krajského státního zastupitelství Plzeň ze dne 3. 1. 2003, sp. zn. 1 KZv 49/2002, jako nedůvodnou.

Z o d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením sp. zn. 1 KZv 49/2002 ze dne 3. 1. 2003 rozhodla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni tak, že podle § 71 odst. 3 tr. ř. se obviněná A. T. z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. ponechává i nadále ve vazbě. Proti tomuto usnesení podala obviněná v zákonné lhůtě stížnost prostřednictvím svého obhájce. V ní namítá, že lhůta vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců dne 25. 1. 2003 a teprve po uplynutí této doby může státní zástupce rozhodnout, zda se obviněná dále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští s tím, že takto musí rozhodnout do pěti pracovních dnů po uplynutí této lhůty. Vzhledem k tomu, že lhůta dosud neuplynula, má stěžovatelka za to, že zde nejsou zákonné podmínky pro rozhodnutí dle § 71 odst. 3 tr. ř.

Krajský soud v Plzni z podnětu včas podané a řádně odůvodněné stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a došel k závěru, že stížnost není důvodná.

Obviněná je stíhána pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 10. 2002 sp. zn. Nt 122/2002, byla vzata do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. Počátek vazby byl stanoven okamžikem zadržení, tj. 25. 10. 2002. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 8 To 622/2002, bylo zrušeno ke stížnosti obviněné předchozí usnesení a podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná se podle § 68 odst. 1 tr. ř. bere do vazby toliko z důvodu vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. Pokud jde o konkrétní skutečnosti, z nichž vycházel soudce okresního soudu a následně stížnostní senát zdejšího soudu při shledání důvodu vazby útěkové, lze odkázat především na předchozí usnesení zdejšího soudu, které mají jak obviněná a její obhájce, tak státní zástupce k dispozici.

Ostatně stěžovatelka nenamítá v opravném prostředku, že by pominul důvod vazby. Napadá výhradně řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, když má za to, že bylo rozhodnuto předčasně a vzhledem k tomu, že zákonná lhůta dosud neuplynula, nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí ex offo podle § 71 odst. 3 tr. ř.

Ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. je třeba vykládat v návaznosti na ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř., jímž je stanovena povinnost všech orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily. Ze sémantického výkladu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. by se skutečně dala dovodit jako důvodná námitka uplatněná stěžovatelkou, že nejprve doba trvání vazby v přípravném řízení musí dosáhnout tří měsíců a teprve poté nastupuje propadná lhůta pěti pracovních dnů pro rozhodnutí o vazbě.

Soudní praxe a nauka trestního práva procesního se ztotožňují v tom směru, že trestní řád přikazuje povinné přezkoumávání trvání důvodů vazby, přičemž se nejedná o vlastní rozhodování o vazbě, ale o nástroje směřující k účinnější a transparentní kontrole trvání důvodů vazby. Lze tedy konstatovat, že ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. upravuje povinnost do pěti pracovních dnů po uplynutí tříměsíční lhůty rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává, nebo z vazby propouští na svobodu. V návaznosti na ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. lze mít však za to, že za pochybení k tíži obviněné, jež by mělo za následek okamžité propuštění z vazby, by bylo třeba považovat nečinnost státního zástupce a nerozhodnutí ve lhůtě pěti pracovních dnů po uplynutí tříměsíční lhůty, zatímco rozhodnutí v předstihu před uplynutím tří měsíců ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. nejde k tíži obviněné a logicky, jakož i systematickým výkladem vyplývá z úřední povinnosti přezkoumávat v kterémkoliv stadiu trestního řízení, zda důvody vazby ještě trvají či se nezměnily. Proto zdejší soud považuje nejen řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, ale i samotné rozhodnutí za zákonné a věcně správné.

Je třeba připustit, že s ohledem na skutečnost, že se ustanovení § 71 tr. ř. výrazně změnilo s přijetím novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. a jde o poměrně nový institut, není zcela jednotná praxe v tom směru, zda v případě rozhodnutí před uplynutím tříměsíční lhůty je třeba ve výroku použít i ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. Zmíněná délka trvání vazby podle trestního řádu v platném znění směřuje k přednostnímu vyřizování vazební věci s největším urychlením; v tomto směru neshledal zdejší soud žádné pochybení, a to ani v té souvislosti, že napadené rozhodnutí bylo učiněno před uplynutím zákonné lhůty tří měsíců.

Tento závěr lze opřít také o dikci ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., podle něhož, rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu. V tomto směru lze mít důvodně za to, že další tříměsíční lhůta by běžela právě od právní moci napadeného rozhodnutí. Proto zdejší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost jako nedůvodnou.

Závěrem je třeba poukázat na to, že podle zjištění zdejšího soudu má být následujícího dne podána obžaloba, s čímž je spojena povinnost procesního soudu podle § 71 odst. 5 tr. ř. nejpozději do 30 dnů od podání obžaloby rozhodnout, zda se obviněná ve vazbě ponechává, nebo zda se propouští z vazby na svobodu.