Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 1920, sp. zn. Kr I 501/19

Nevyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném sezení zmateční stížnosti obžalovaného Jana F. do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 14.8.1919, jímž byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na těle dle §§ 152, 155 lit. b) tr.z., zrušil rozsudek v odpor vzatý a vrátil vše témuž soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Soud nalézací sice nabyl přesvědčení, že nelze v tomto případě mluviti o sebeobraně, poněvadž Jan P., hodiv kamenem, ničeho více v rukou neměl a z výpovědi slyšených svědků nevychází na jevo, že by se byl poškozený Jan P. hodiv kamenem ještě k dalšímu útoku strojil. Než tím je popřena jen objektivní podmínka beztrestnosti obžalovaného dle § 2 lit. g) tr. z. Zbývalo posouditi, nepokládal-li obžalovaný v rozčilení, jež mu rozsudek při výměře trestu přiznává, ze strachu a poděšení situaci za takovou, že mu se strany P-ovy hrozí nebezpečí dalšího útoku, zvláště když dle spisů vskutku bezprostředně na to Jan P. znova hledal kámen a, nemoha ho dosáhnouti, zvedl kus uhlí a chystal se jím hoditi po obžalovaném.

Zákon trestní přiznává beztrestnost nejen činu předsevzatému ve spravedlivé nutné obraně, nýbrž i v zásadě, s výhradou poslední věty § 2 lit. tr. z. překročení mezí nutné obrany, pokud se stalo z poděšení, strachu nebo z uleknutí. Tímto ustanovením jsou – hledíc zárověň k liteře e) § 2 tr.z. – zahrnuty v beztrestnost jak případy, ve kterých podmínky spravedlivé nutné obrany jsou dány, míra její však byla z naznačených důvodů překročena, tak i případy, ve kterých objektivně sice nebylo podmínek spravedlivé nutné obrany, ale obviněný z bázně, uleknutí nebo z přestrašenosti předpokládal, že jsou tu podmínky takové. Otázkou touto se soud nalézací nezabýval, a zejména vylučuje objektivní pravdivost tvrzení obžalovaného, že jednal v sebeobraně, neuvážil, není-li v tomto hájení se obžalovaného obsaženo tvrzení skutkového omylu ve směru shora vytčeném.