Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1919, sp. zn. Rv I 62/19

Určovací žalobou domáhala se žalobkyně zjištění, že jí žalovaná firma ručí ze správy a že jest povinna jí nahradit vzešlou škodu proto, že z části proti právu přerušila a dohotovila, z části vadně provedla převzatou stavbu továrního komína. Svůj právní zájem na tom, aby tento závazek byl co nejdříve zjištěn, odůvodňovala žalobkyně pouze tím, že lhůta k uplatnění nároku ze správy uplyne po šesti měsících a že výši hodnoty bude moci vypočísti teprv po úplném postavení komína, který dosud hotov není.

Soud prvé stolice (krajský soud v Chebu) žalobu zamítl, poněvadž tu není podmínek pro určovací žalobu, a odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) rozsudek tento potvrdil.

Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.

Důvody:

Nesprávné právní posouzení věci shledává se v tom, že i odvolací soud v souhlase se soudem prvým za to má, že se tu nedostává náležitostí pro žalobu určovací. Ve směru tom jest směrodatným předpis § 228 c.ř.s., který dopouští vznesení žaloby určovací jen tenkráte, když právní poměr, jenž zjistiti se má, toho vyžaduje, aby zjištěn byl „co nejdříve“.
Každá žaloba vyžaduje praktickou potřebu ať zjištění, ať uskutečnění právního nároku; bez tohoto požadavku nemůže se soudu jako orgánu veřejně moci býti dovoláváno. Z příčiny té chová v sobě každá žaloba dva živly: soukromoprávní, t.j. uplatňování jistého oprávnění proti určité osobě, a veřejnoprávní, totiž dovolávání se soudní ochrany pro tento žalovaným buď jen ohrožený, buď jím nesplněný nárok.

Cíl žaloby určovací směřuje ku zjištění nároku, aby jeho využití v budoucnosti nebyly kladeny vážné překážky. Předpokladem pro oba druhy žalob určovacích (kladných i záporných) jest nejen v době vznesené žaloby jsoucí, ale i do vydání konečného rozsudku trvající právní zájem na bezodkladném zjištění, a to za účelem tím, aby žalobce dosáhnul výhody, jeho právu odpovídající, neb se vyvaroval škodě, hrozící jemu při užití svého práva. Tuto hrozící škodu spatřuje žalobkyně v blízkém promlčení svého nároku, majíc za to, že nastává v daném případě v šesti měsících po vzejití nároku. Jedině takto odůvodnila žalobkyně vznesení žaloby určovací v řízení před soudem prvým, takže jen v tomto směru sluší přihlédnouti k jejímu právnímu zájmu. Nutno tudíž nechati nepovšimnutým, co přednesla k odůvodnění svého právního zájmu na pokud možno brzkém zjištění v řízení opravném, poněvadž se tomu příčí zákaz novot (§§ 482 a 513 c.ř.s.). Ostatně přehlíží táž, že možná a obávaná ztráta průvodních prostředků není s to, aby onen právní zájem odůvodnila; vždyť tento jest s dostatek chráněn předpisy o zajištění důkazů (§ 384 c.ř.s.). Co pak se týče šestiměsíční lhůty promlčení, nemá žalobkyně zákonem opřeného důvodu k obavě, že by promlčení již v této kratší lhůtě nastalo. V tom směru oba nižší soudy projevily svůj souhlasný názor v důkladném, vesměs správném a dovoláním nikterak nevyvráceném rozboru. Nárok ze správy a s ní úzce souvisící náhrady škody čerpá žalobkyně ze smlouvy se žalovanou firmou uzavřené a touto porušené. Smlouva ta měla za předmět zhotovení továrního komína na pozemku žalobkyni vlastním. V takovémto případě jde, ať již dodal látku objednatel nebo ten, kdo vzal na sebe zhotovení, zde stavbu, o smlouvu o dílo (§ 1167 obč. zák.), poněvadž rozhoduje tu schopnost, dovednost a zručnost zaměstnaného. Duševní síla podnikatele jeví zde svou převahu. Dle § 1167 posl. věty obč. zák. platí tu, pokud nejsou zvláštní odchylky, obecná ustanovení, daná o správě při smlouvách úplatných, tedy i předpis § 933 obč. zák. dle něhož, kdo chce žádati za správu, přivést má věc na soud, jde-li o věci nemovité, do tří let, ježto by jinak právo žalobní uhaslo. Není pochyby, že máme tu činiti s věcí nemovitou, poněvadž dílu ku zhotovení určené mělo trvale býti spojeno s pozemkem objednateli vlastním (§ 297 obč. zák.). Jedná-li se v tomto případě o lhůtu tříletou, pak nebylo zákonem vyžadovaného právního zájmu, aby žalobce vznášel předem žalobu určovací, poněvadž žádná ujma majetková mu nehrozila, kdyby byl vyčkal, a měl proto po zjištění svého nároku ihned žalobu na plnění (zde na náhradu číselně určené škody) vznésti. Žaloby určovací nebylo tudíž vůbec třeba. Pro uvažování, jaké právní následky bude míti stanovisko žalobcem v tomto sporu uplatněné pro spor odpůrcem již zahájený, není zde ani místa ani nutkavého podnětu. Odvolací soud, odkázav taktéž žalobu, nedopustil se proto žádného právního omylu, takže jeho rozsudek není dovolacím důvodem § 503 č. 4 c.ř.s. stížen.