Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1919, sp. zn. Kr I 28/19

Rozsudek vyslovuje právní náhled, že je lhostejno, obstarával-li obžalovaný sám či jeho manželka prodej zboží na zfalšované váze, poněvadž prý obžalovaný jest vlastníkem obchodu, tudíž vlastníkem zboží, jeho jsou stržené peníze a on z jednání toho bral neoprávněný trestný zisk. Náhled tento jest mylný, neboť trest má býti právním následkem viny a vina při zločinu předpokládá způsobilý subjekt a jeho vůli, zprotiviti se právnímu řádu. V zásadě není trestu bez viny. Za činy cizí, nespojené kausálně s projevy vlastní vůle, v zásadě nikdo neodpovídá.

Byl by tedy obžalovaný jen tehdy trestným, používal-li sám či dal-li vědomě používati zfalšované váhy ku vážení zboží na škodu kupujících. Že snad zisk z vážení osobami jinými plynul do jmění obžalovaného, nemohlo by samo o sobě zakládati jeho vinu.

Ustanovení § 475 odst. 2 tr. ř. dovoluje soudu sborovému zrušiti rozsudek soudu okresního a dáti podnět k zahájení zákonného řízení jen k návrhu státního zástupce. Toho v případě přítomném nebylo. Dle protokolu o odvolacím líčení před krajským soudem ze dne 27. března 1918 navrhoval veřejný obžalobce potvrzení rozsudku prvého soudu, jímž obžalovaný byl odsouzen pro týž čin, který byl předmětem obžaloby, předběžného líčení, líčení a rozsudku v případě přítomném, pro přestupek podvodu dle § 461 tr. zák. Nemělo tedy býti rozhodováno ve smyslu § 475 odst. 2 tr. ř. Než stalo-li se tak nesměl dle zásady vyslovené v § 293 odst. 3, kde citován je druhý odstavec § 290 tr. ř., býti proti obžalovanému vysloven trest přísnější, nežli byl vynesen zrušeným rozsudkem soudu okresního, kdyžtě rozsudek ten nebyl zrušen k návrhu veřejného obžalobce, nýbrž stal se předmětem řízení odvolacího jen k opravnému prostředku obžalovaného.