Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1919, sp. zn. R I 36/19

Soud druhé stolice (vrchní zemský soud v Praze) nevyhověl rekursu finanční prokuratury do usnesení soudu stolice první (krajského soudu v Kutné Hoře), povolujícího zápis společnosti s ručením obmezeným do obchodního rejstříku, vyzval však zároveň jednatele společnosti z moci úřední, aby doplnili a opravili odpověď svou a její přílohy v jistých směrech ve lhůtě jim určené, jinak by společnost z rejstříku byla vymazána.

Názor v rekursu společnosti projevený, že zkoumati odpověď výlučně přísluší obchodnímu soudu prvé stolice a že vyšší stolice nejsou oprávněny, samostatně dle § 11 zákona ze 6. března 1906 č. 58 ř.z. přezkoumávati správnost odpovědi, nejvyšší soud prohlásil za nesprávný z těchto

důvodů:

Řízení nesporné, a o takové tu jde, ukládá postupování z povinnosti úřadu nejen soudu prvé stolice, nýbrž soudům vůbec. Soud vyšší jest těmitéž zásadami vázán jako soud nižší, když záležitost nesporná jemu k přezkoumání předložena byla. Nesmí se tedy omeziti na prosté vyřízení návrhu rekursního, nýbrž musí se přesvědčiti, zdali vyřízení, jemuž bylo odporováno a jehož změna jest navržena, snad z jiných příčin, než které rekurs uvedl, v zákonu odporuje. Takové přezkoumání zvláště jest nevyhnutelno hledě k § 4 zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř.z., dle něhož ustanovení smlouvy společenské zákonu se příčící nemají právního účinku, tudíž ani zápisem do rejstříku platnosti nenabývají, rejstřík však dle zásady patrně z § 13 uvoz. zák. k obch. zák. a čl. 26 obch. zák. pouze platné zápisy obsahovati má, ač-li účelu svému má vyhověti. Z § 102 zákona o společnostech s r.o. nedá se vyvoditi, že vyšší instance nejsou povolány k samostatnému zkoumání odpovědí. Tím, že finanční prokuratuře uloženo jest bdíti nad tím, aby smlouvy o společnostech takových podmínkami zákona se řídily, jest projeveno, jak veliký zájem má stát na přesném zachování zákona, není však tím stanoveno, že soud rozhodujíc o prostředku opravném smí pouze v mezích tohoto prostředku opravného věc přezkoumati. Rekurs uvádí též, že výklad § 11 zákona o společnostech s r.o., jaký jemu soud rekursní dává, jest v rozporu s všeobecnými zásadami práva rejstříkového a jeho veřejnou povahou.

Dle § 2 cit. zákona vzniká společnost zápisem do rejstříku, nikoliv prý teprve právní mocí usnesení zápis povolujícího. Tato zásada by byla opuštěna, kdyby u příležitosti rekursu, který se nepodává z důvodů §§ 43 a 87 cit. zákona, přípustno bylo rozhodovati o zákonnosti zápisu a tak ohrožovati existenci společnosti.

Proti tomu sluší uvésti, že společnost s r.o. vzniká zápisem do rejstříku jen pod tou podmínkou, že vyhovuje § 4 odst. 2 zákona z roku 1906, že tedy existenci její neohrožuje možnost dodatečného zkoumání zákonnosti zápisu a že zásada uvedená má platnost pouze podmíněnou, kdežto v §§ 12 a 13 uvoz. zák. k obch. zák. a čl. 19, 21, 25 a 26 obch. zák. obsažená zásada, že rejstřík pouze platné zápisy obsahovati má a nad jich platností soudům bdíti jest, platí bez podmínky.