Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1957, sp. zn. Cz 703/56

Výměry ze dne 23. září a ze dne 17. října 1955 upravil státní úřad důchodového zabezpečení navrhovatelův nárok na starobní důchod včetně jeho nároků, které získal z předcházejícího pensijního nadlepšení a kolektivního pensijního připojištění v Všeobecného penzijního ústavu, částkou 1245 Kčs měsíčně.

V opravném prostředku proti těmto výměrům navrhovatel vytýkal, že odpůrce stanovil úhrnný jeho nárok z pensijního nadlepšení a kolektivního připojištění ačkoli tyto nároky měly být posouzeny a stanoveny každý samostatně.

Lidový soud civ. v Praze prvé námitce vyhověl, v druhém případě však se ztotožnil s návrhem odpůrce a jeho výměry upravující zmíněné nároky navrhovatelovy úhrnně potvrdil.

Krajský soud v Praze vyhověl odvolání tak, že změnil rozsudek soudu prvé stolice a uložil odpůrci, aby důchod z kolektivního připojištění určil odděleně od nároků z pensijního nadlepšení.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudkem krajského soudu v Praze byl porušen zákon.

Odůvodnění:

 Spornou otázkou, která byla soudy řešena a je stížností dotčena, je otázka, jak posoudit a stanovit více ze střetnuvších se nároků z pensijního nadlepšení či připojištění. Vládní nařízení č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků z dosavadního pensijního nadlepšení, které provedlo konečnou úpravu nároků z dosavadního pensijního nadlepšení za současné likvidace celé této instituce, upravilo nároky účastníků dosavadního pensijního nadlepšení, kteří ke dni jeho účinnosti, j. j. k 1 červenci 1954, nebyli ještě důchodci, v ustanovení § 3. Poněvadž toto ustanovení nemluví výslovně o souběhu těchto nároků a zmíněný předpis se o tomto souběhu ani jinde výslovně nezmiňuje, nutno zkoumat, zda v ustanovení § 2 byla provedena vládním nařízením jen úprava každého nároku jednotlivě a zvláště, či zda tu bylo vysloveno zásadní maximum, které je účastníkům pensijního nadlepšení celkově ze všech takovýchto jeho nároků zachováno.

Při úvaze o této otázce nutno mít na zřeteli, že pensijní nadlepšení v dosavadní formě bylo institucí, která nemohla obstát v nové soustavě sociálního zabezpečení a musila být proto postupnou likvidací zrušena. K hlavním jejím úpravám došlo ve vládním nařízení č. 10/1953 Sb., o některých opatřeních v oboru pensijního nadlepšení, a zmíněným už vládním nařízením č. 18/1954 Sb. Kromě toho byla ku provedení obou těchto vládních nařízení vydána předsedou Státní komise důchodového zabezpečení řada vyhlášek (č. 84/1953 a č. 101/1954 Ú. l.), směrnic, instrukcí a jiných opatření, k nimž byl předseda Státní komise důchodového zabezpečení v obou uvedených zákonných předpisech zmocněn. Došlo tedy ke zrušení této instituce pensijního nadlepšení a k úpravě a zachování nároků, pokud tu byly v té době, celým souborem předpisů a opatření. Proto není možno se při výkladu těchto předpisů omezit jen na znění toto kterého jednotlivého ustanovení bez zřetele ke smyslu a cíli plynoucího z intencí těchto předpisů, pokud přicházejí v té které otázce v úvahu.

Proto i ustanovení § 3 vl. nař. č. 18/1954 Sb. dlužno zkoumat s tohoto hlediska a vyložit je v této jeho souvislosti jako každé zákonné ustanovení tak, aby bylo v souhlase se zásadami, které jsou vysloveny nebo jasně vyplývají z tohoto předpisu jakožto součásti jednotného právního řádu. V úvodním ustanovení obsaženém v § 1 říká uvedené vládní nařízení, že dosavadní formy pensijního nadlepšení nejsou v souladu s principy socialistického důchodového zabezpečení. Proto se pensijní nadlepšení ruší a nároky z něho se převádějí do důchodového připojištění. Získané nároky z dosavadního pensijního nadlepšení se přitom zachovávají podle dalších ustanovení tohoto nařízení. V § 2 se dále stanoví, že nároky z dosavadního pensijního nadlepšení vypořádá státní úřad důchodového zabezpečení, u něhož je stát zaručuje ve formě nároků z důchodového připojištění ve výši a za podmínek stanovených tímto nařízením. V úvodních ustanoveních vyslovilo tedy vládní nařízení jeho hlavní zásadu, že z našeho socialistického důchodového zabezpečení nutno odstranit všechno, co je s jeho principy v odporu, přičemž nároky z těchto zrušených institucí převezme na sebe stát tomu odpovídající formou a výši.

Přistoupí-li se k řešení otázky, o niž tu jde, s hlediska těchto zásadních intencí zákonných, a to, jak již řečeno, je nutné, pak nelze ustanovení § 3 rozumět jinak, než že je v něm určeno maximum, které se zachovává účastníkům dosavadního pensijního nadlepšení, ať již měli jeden či více nároků z této instituce. To znamená, že při souběhu dvou nebo více nároků není pro zachování nároků podle tohoto vl. nařízení rozhodující každý nárok samostatně, nýbrž úhrn těchto nároků. Přitom dlužno rozlišit, zda tento úhrn je nižší neb vyšší než částky uvedené v odst. 1 tohoto paragrafu, které jsou podle své povahy zřejmě měřítkem pro určení rozsahu, v němž se zákon rozhodl tyto nároky zachovat.

Opačný výklad tohoto ustanovení vedl by totiž k důsledkům, které by byly v naprostém rozporu se zmíněnou intencí a zásadami, jež vyslovilo vl. nařízení v úvodních svých ustanoveních. Kdyby měl být každý ze střetnuvších se nároků posuzován samostatně podle zásad ustanovení § 3 odst. 1 nebo odst. 2 a upraven podle toho z nich, který na ně dopadá, vedlo by to ke zřejmému zvýhodnění účastníků s několika nároky proti ostatním, neboť by měly z výhody vyplývající z § 3 odst. 2, t. j. z doplňování poloviny statutárního nároku na částky stanovené v odst. 1 tohoto paragrafu, dvojnásobný po případě i vícenásobný prospěch. To by vedlo ve svých důsledcích k tomu, že by na př. několik nároků téhož účastníka, jejichž součet by činil třeba jen polovinu jediného statutárního nároku, bylo zachováno ve stejné výši jako tento nárok jediný. Přitom by tento samostatný nárok byl dokonce dvakráte vyšší než každý ze střetnuvších se nároků účastníka.

Tento postup by tudíž znamenal s hlediska zásad uvedeného vl. nařízení bezdůvodné zvýhodnění určité skupiny nebo i jednotlivých účastníků zrušených nadlepšovacích zařízení. Takový výklad byl by proto v jasném rozporu s principy socialistického důchodového zabezpečení. Nelze zajisté předpokládat, že by vl. nařízení č. 18/1954 Sb. chtělo provést úpravu nároku z pensijního nadlepšení způsobem tyto principy porušujícím, když už ve svém úvodu zdůraznilo porušení těchto principů jako skutečnost a důvod, proč se tato instituce vůbec zrušila. A nelze dále předpokládat ani to, že by stát zaručil takové nároky a dal je poskytovat formou socialistického důchodového zabezpečení, kdyby měly být zachovány způsobem, který by neodpovídal principům, na nichž je toto důchodové pojištění vybudováno.

Zmíněné již závěry jsou ostatně podloženy směrnicemi předsedy Státní komise důchodového zabezpečení ze dne 26. 4. 1954, č. j. III/3-4400-20/4-1954, vydanými podle § 11 odst. 1 vl. nař. č. 18/1954 Sb. k jeho provedení, jejichž body 9 a 26 byly vyhlášeny v částce 116/1956 Ú. l. V bodu 9 těchto směrnic se praví, že v případě, získal-li účastník pensijního nadlepšení nárok na dva nebo více důchodů téhož druhu, zůstávají jeho nároky upravené podle vl. nařízení č. 10/1953 Sb. a vyhlášky č. 84/1953 Ú. l. nedotčeny, jestliže jejich úhrn nepřesahuje částky uvedené v § 3 odst. 1 vl. nař. č. 18/1954 Sb.

Ke znění druhé věty tohoto bodu, která podle názoru krajského soudu potvrzuje správnost opačného výkladu, je třeba uvést, že i tento bod směrnic nutno vykládat v souhlase s celkovou materií a základními zásadami, že by v jednom a témže ustanovení mělo být v jedné části vysloveno něco, co by bylo v odporu s jinou jeho částí. Proto i část druhé věty bodu 9 těchto směrnic, kde se říká, že „upraví se každý nárok zvláště podle zásad uvedených v § 3 odst. 2 vl. nař. č. 18/1954 Sb.“, nelze vytrhnout z celkové souvislosti, nýbrž nutno jí dát význam a smysl plynoucí z celého tohoto ustanovení. Jestliže proto závěr bodu 9 mluví jasně o úhrnném nároku, pak tomuto ustanovení je nutno rozumět tak, že střetnuvší se nároky ať již měly být upraveny samy o sobě podle ustanovení § 3 odst. 1 nebo odst. 2 či podle obou ustanovení, se upravují výhradně, i když každý zvláště, podle zásad v § 3 odst. 2 cit. vl. nařízení, to je, že se ze své statutární výše snižují na polovinu. Je pak jistě lhostejné, provede-li se toto snížení z úhrnu tohoto nároku, nebo sníží-li se tímto způsobem každý zvláště. Jen úhrn těchto snížených nároků nesmí klesnout pod částky uvedené v § 3 odst. 1.

Proti tomuto závěru, vycházejícímu ostatně ze slovního znění bodu 9 směrnic, že každý nárok má být upraven zvláště podle zásad § 3 odst. 2, mohlo by se po případě namítat, že je tu tedy třeba uskutečňovat všechny zásady tohoto ustanovení, t. j. nejen zásadu plného statutárního nároku a zásadu polovičního snížení, nýbrž i zásadu doplnění na příslušno částku uvedenou v § 3 odst. 1. Tento výklad nemůže obstát už proto, že v případech, kdy jeden nebo oba nároky v úhrnu převyšující částku odst. 1, byly samy o sobě hned od počátku nižší než tato částka, měl by doplněním každého z nich zaručen účastník pensijního nadlepšení dokonce vyšší nárok než činil původně. Vykládat věc snad tak, že zásady § 3 odst. 2 lze použít jen pro ten z obou nároků, který převyšuje příslušnou částku odst. 1, není rovněž možné, neboť pak by dovětek bodu 9 směrnic, „při čemž úhrnný nárok nesmí klesnout pod částky uvedené v § 3 odst. 1 tohoto nařízení“ neměl vůbec žádného smyslu.

Pominout tu nelze posléze ani okolnost, že o stejné otázky jde i při úpravě důchodů napadlých už před účinností vlád. nařízení č. 18/1954 Sb. provedené v § 7 tohoto nařízení, a že tuto otázku upravují zmíněné směrnice předsedy Státní komise důchodového zabezpečení v bodu 26 zcela nepochybně tímto způsobem. Při vzájemné souvislosti §§ 3 a 7 bylo by jistě těžko omezit zásadu úhrnu nároku pouze na důchodce. To by znamenalo vytvořit tu sociálně i politicky zcela neodůvodněný nepoměr mezi důchodci s více důchody, kteří ke dni účinnosti vl. nařízení byli už v důchodu, a těmi účastníky dosavadního pensijního nadlepšení, kteří k tomuto dni ještě důchodci nebyli.

Také ta okolnost, že jde o střet nároků z pensijního nadlepšení s nárokem ze skupinového pojištění, nemá pro řešenou otázku žádného významu, neboť skupinové připojištění je v tomto ohledu postaveno na roveň pensijnímu nadlepšení (§ 5 vl. nař. č. 10/1953 Sb. a § 10 vl. nař. č. 18/1954 Sb.).

Z toho všeho, co bylo uvedeno, tedy plyne, že otázku souběhu dvou nebo více nároků z pensijního nadlepšení či pensijního připojištění je možno řešit jen tak, že pro konečnou úpravu těchto nároků je rozhodující jejich úhrn, který se podrobuje jednotné úpravě podle zásad § 3 odst. 2 zák. č. 18/1954 Sb. a je-li po této úpravě úhrn menší než příslušná částka odst. 1 téhož paragrafu, doplňuje se na tuto část. Pokud proto krajský soud dospěl k jinému názoru, porušil tím zákon v ustanovení § 3 vl. nař. č. 18/1954 Sb.