Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1956, sp. zn. Cz 265/56

Navrhovatel uplatnil v důsledku úrazu, který utrpěl jako zaměstnanec uhelného lomu, nárok na hornický invalidní důchod. výměrem ze 7. července 1955 mu Státní úřad důchodového zabezpečení návrh odmítl s odůvodněním, že není invalidní podle § 63 zák. o nár. poj. a že nárok na invalidní důchod hornický není splněn z toho důvodu, že úraz navrhovatele se nestal při práci pod zemí.

Lidový soud v Karlových Varech vyhověl opravnému prostředku navrhovatele a přiznal mu hornický invalidní důchod. Zjistil, že navrhovatel by zaměstnán jako revírník uhelného lomu a že k jeho úrazu došlo v době, kdy pomáhal při posunu vagonů ve třídírně, která také podléhala jeho dozoru. Tuto činnost považoval lidový soud za přechodnou práci navrhovatele na povrchu, která se podle § 138 odst. 5 zák. o nár. poj. považuje za práci pod zemí.

Krajský soud v Karlových Varech toto rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že oběma uvedenými rozsudky byl porušen zákon.

Z odůvodnění:

Ve věci není sporu o tom, že navrhovatel nezískal důlní kvalifikaci ani pětiletou prací pod zemí ani na podkladě svého celkového pojištění v hornictví a že tedy nárok na invalidní důchod hornický by mu mohl vzniknout toliko za podmínky § 139 odst. 3 druhé věty uvedeného zákona, t. j. v případě, že by jeho invalidita nastala následkem pracovního úrazu, který se stal při práci pod zemí. Mimo pochybnost bylo i to, že navrhovatel konal jako dozorce v uhelném lomu práce, které podle § 1 č. 2 vyhl. min. práce a soc. péče č. 291/1951 Ú. l. bylo považovat za práce pod zemí a že při výkonu této činnosti se mu úraz nestal, nýbrž při činnosti na vlečce u třídírny.

Soudy i za této situace považovaly úraz navrhovatelův za úraz způsobený při práci pod zemí a poukazovaly zejména na ustanovení § 138 odst. 5 zák. o nár. poj. Tomuto názoru nelze však přisvědčit. Toto ustanovení říká, že za práci pod zemí se považuje u zaměstnanců pracujících pod zemí také činnost, kterou konají na povrchu ve funkci člena závodní (podnikové) rady nebo činnost, kterou konají z provozních důvodů přechodně na povrchu. U zaměstnanců pracujících na povrchu, kteří jsou přechodně zaměstnáni z provozních důvodů také pracemi pod zemí, přihlíží se při určování doby práce pod zemí jen k době, po kterou byly práce pod zemí skutečně vykonávány.

Smysl tohoto ustanovení nutno vyložit z celého obsahu § 138 zák. o nár. poj. V tomto paragrafu se stanoví především okruh osob, které je považovat pro účely národního pojištění za horníky, tedy okruh osob, které s hlediska tohoto zákona jsou zaměstnány v hornictví pod zemí nebo na povrchu. Pokud jde o hornické práce pod zemí nevymezuje tu zákon jejich pojem, nýbrž vyhrazuje stanovit bližším směrnicím k posouzení, které práce v hornictví je považovat za práce pod zemí. V odstavci 5 tohoto paragrafu je pak obsaženo zmíněné už ustanovení, jímž přímo zákon zachovává důlním zaměstnancům tento charakter i po dobu, po kterou vykonávají činnost, kterou jinak dlužno považovat podle své povahy za práci na povrchu.

Naproti tomu u zaměstnanců pracujících na povrchu lze podle tohoto ustanovení přihlížet k době jejich přechodné činnosti jako k práci pod zemí jen potud, pokud šlo skutečně o výkon takové práce.

Ze vzájemné souvislosti těchto ustanovení plyne, že v § 138 zák. o nár. poj. je vymezen především pojem horníka a tím i určeno, které doby je hodnotit pro důchodové pojištění horníků jako doby strávené v hornickém zaměstnání, a to podle povahy práce buď pod zemí nebo na povrchu, z čehož je učiněna ustanovením odstavce 5 výjimka toho obsahu, že za určitých tam uvedených okolností je pro určení celkové doby práce pod zemí hodnotit zaměstnancům pracujícím pod zemí i některou jejich činnost na povrchu jako práci pod zemí. Jiný smysl nelze tomuto ustanovení přiznat a nelze je proto použít při výkladu pojmu pracovního úrazu pod zemí podle § 139 odst. 3 posl. věty zák. o nár. poj. Podle této věty považuje se důlní kvalifikace, t. j. zákonem požadovaná doba práce pod zemí za splněnou, nastane-li invalidita při práci pod zemí pracovním úrazem. Důvodem tohoto výjimečného ustanovení je beze vší pochyby poskytnout horníku zvláštní ochranu před následky zvýšeného nebezpečí, které je spojeno s prací pod zemí, po př. s pracemi, jež jsou směrnicemi právě pro svou nebezpečnou povahu postaveny na roveň skutečné práci pod zemí.

Tento důvod není dán v případech § 138 odst. 5 zák. o nár. poj. Jak činnost důlního zaměstnance ve funkci člena závodního výboru, tak přechodná jeho činnost na povrchu znamenají, že po dobu, po kterou je konána, pominulo zvýšené nebezpečí plynoucí z povahy práce pod zemí. Považovat úrazy nastalé při této činnosti za úrazy způsobené při práci pod zemí, bylo by proto v rozporu s důvody a podstatou této zvláštní zákonem přiznané ochrany, kterou je zřejmě vyjádřena risiková diferenciace mezi prací pod zemí a pracemi, u nichž není tohoto zvýšeného nebezpečí. Dlužno proto pracovním úrazem pod zemí podle § 139 odst. 3 posl. věty zák. o nár. poj. rozumět toliko úraz, který se stal při skutečné práci pod zemí nebo při pracích, které byly jí pro svou stejně nebezpečnou povahu postaveny na roveň.

Za takovou práci v uhelných lomech, kde navrhovatel byl zaměstnán jako dozorce, byla podle § 1 č. 2 zmíněné již vyhlášky prohlášena práce havířů, obsluhovačů rýpadel, plničů, vozičů a dalších, pokud jsou činni přímo při dobývání v lomech od spodní úrovně nadloží, nebo v přípravných a odvodňovacích chodbách, práce dozorců nad těmito zaměstnanci, jakož i práce báňských techniků zaměstnaných přímo v lomu. Z toho je patrno, že práci pod zemí je tu postavena na roveň práce jen určitých kategorií dělníků konaná na určitém místě za předpokladu, že se skutečně tato práce vykonává, a u dozorce jen za předpokladu, že jde o výkon dozoru nad těmito zaměstnanci, pokud pracovali v místě ve vyhlášce uvedeném, t. j. od spodní úrovně nadloží, nebo v přípravných a odvodňovacích chodbách. V době úrazu však navrhovatel nedohlížel ani na osoby uvedené ve vyhlášce, ani nepracoval v místě ve vyhlášce zmíněném, nýbrž na vlečce u třídírny. Tato jeho činnost, i když byla jinak součástí jeho pracovních povinností, které v uhelném lomu vykonával, byla svojí povahou jedině prací na povrchu, takže úraz, který při ní utrpěl, se nestal při práci pod zemí ve smyslu § 139 posl. věty zák. o nár. poj., aby mohla být tak podmínka trvání prací pod zemí považována za splněnou.

Jestliže soudy dospěly k jinému závěru a podle něho o nároku rozhodly, porušily svým rozhodnutím zákon v uvedeném právě ustanovení.