Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2012.2010.1

Rozsudkem ze dne 7. 5. 2009 uložil O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplatit žalobci Ing. M. K. do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 120 000 Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal po žalované zaplacení dalších 1 380 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).

N e j v y š š í s o u d rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, jaká kriteria jsou určující pro závěr o nepřiměřené délce řízení a pro učení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, jde-li o řízení konkursní, včetně zodpovězení otázky, zda a v jakém směru tento závěr ovlivňuje (může ovlivnit) skutečnost, že správce konkursní podstaty úpadce je osobou se samostatnou majetkovou odpovědností. Potud jde o otázky dovolacím soudem nezodpovězené.

Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. 12. 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném do 27. 2. 2011 (tedy naposledy ve znění zákona č. 41/2009 Sb.). Vzhledem k ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se pak pro posouzení postupu soudu v konkursním řízení použije především zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že v mezidobí (po vydání napadeného rozhodnutí) sjednotil postupy soudů nižších stupňů při rozhodování o nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené respektive v přiměřené lhůtě stanoviskem svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 58/2011“). Z R 58/2011 (obsahujícího též rozbor významných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu) pak určující měrou vycházejí i jeho další úvahy. Přitom k jednotlivým (pro věc rozhodným skutečnostem) Nejvyšší soud přičinil následující závěry.

I. K řízení, v jehož délce je spatřován nesprávný úřední postup soudu.

Nejvyšší soud pokládá za vhodné vyjádřit se nejprve k žalobcově výhradě, že soudy posuzovaly odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy jako celku, a to i vzhledem k trestnímu řízení, které inicioval žalobce, k čemuž se dovolatelka nevyjádřila.

Nejvyšší soud předesílá, že (jakkoliv lze mít takovou interpretaci rozhodnutí soudu prvního stupně za spornou) odvolací soud na dané téma uzavřel, že vzniklou újmu soud prvního stupně zcela zjevně odvodil od konkursního řízení a nečinnost orgánů činných v trestním řízení hodnotil pouze jako „okolnost případu“, nikoliv jako další odpovědnostní důvod. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nutno prověřit (jen) ve světle jeho závěru, že šlo o újmu způsobenou délkou konkursního řízení, nikoliv již o újmu způsobenou nečinností orgánů činných v trestním řízení při prošetřování žalobcova podnětu. Jinak řečeno, dovolatelka v dovolání správně nebrojila proti závěru, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

II. K délce řízení obecně.

V R 58/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (srov. 4. právní větu a dále str. 376-377 /606-607/). Tamtéž citoval Nejvyšší soud z díla Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 178, závěr, podle kterého: „Pro výši zadostiučinění má význam jen to, jaká byla celková doba řízení, a to v porovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a s přihlédnutím k počínání účastníků považovat za dobu přiměřenou“.

Ve shodě s výše řečeným soudy nižších stupňů v této věci správně zaměřily svou pozornost k celkové délce konkursního řízení; závěr, že jde o nepřiměřenou délku řízení, však přijaly, aniž vysvětlily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že délka posuzovaného konkursního řízení není vzhledem ke skutkové a právní náročnosti věci a s přihlédnutím k počínání účastníků a postupu soudu přiměřenou délkou řízení.

Jinak řečeno, závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).

V situaci, kdy se dovolatelka v řízení od počátku brání jakémukoli relutárnímu plnění, nelze závěr, že délka konkrétního řízení „není přiměřená“, vybudovat jen na tom, že již dříve žalobci poskytla zadostiučinění formou konstatování porušení práva (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Již proto ne, že celková délka řízení je zahrnuta (ustanovením § 31a odst. 3 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb.) mezi kriterii, jež musí být zohledněna při odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění (srov. opět R 58/2011, 9. právní větu a dále str. 382-384 / 612-614/). Jinak řečeno, jen z toho, že stát poskytl před zahájením soudního sporu (nebo i v jeho průběhu) o náhradu nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení poškozenému zadostiučinění formou konstatování porušení práva, nelze pro účely takového sporu bez dalšího budovat skutkové a právní závěry na tom, že celková délka řízení „není přiměřená“. Potud nejde o skutkové zjištění ze shodných tvrzení účastníků, které by soud mohl vzít za své v intencích § 120 odst. 4 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž o právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež je výlučně věcí soudu.

Nelze samozřejmě nikterak vyloučit, že doba 12 let, po kterou bylo vedeno konkursní řízení na majetek úpadce, vskutku nebyla „přiměřenou“ obvyklé délce takového řízení. Odůvodnění soudů obou stupňů jsou ovšem prosta jakýchkoliv úvah o „přiměřené“ délce řízení; přesto (a právě proto nesprávně) se v nich bez dalšího uzavírá, že šlo o délku nepřiměřenou, že v (konkursním) řízení došlo k průtahům (tento pojem používá soud prvního stupně, aniž by vysvětlil, komu, v čem a na základě jakých skutkových zjištění přičítá průtahy v konkursním řízení) a že šlo o řízení pomalé (o pomalosti řízení hovoří odvolací soud, aniž by vysvětlil, ve srovnání s jakou hodnotou tento úsudek pro dané řízení činí).

Právní posouzení věci soudy nižších stupňů, jež ohledně „přiměřené“ doby trvání konkursního řízení nezaujaly žádný názor, je již proto neúplné a tudíž i nesprávné.

III. K povaze konkursního řízení.

Soud prvního stupně se k obraně žalované zvláštní povahou konkursního řízení (srov. i vyjádření žalované č. l. 16) vyslovil jen okrajově, připouštěje, že konkursní řízení „obecně lze označit za poměrně složité“ a že „stát neodpovídá za činnost správce konkursní podstaty, soud však má na činnost správce konkursní podstaty dohlížet“. K tomu dodal, že zejména však je věcí a odpovědností státu, aby své soudnictví, včetně konkursního, zorganizoval takovým způsobem, že ochrana práv věřitelů bude rychlá a účinná, což se nestalo. Při poukazu na celkovou délku konkursního řízení současně zmínil, že toto řízení „navíc bylo pokračováním předchozích řízení nalézacích“.

Odvolací soud na právní závěry soudu prvního stupně „pro stručnost“ odkázal.

Nejvyšší soud především uvádí, že kritika státu (v mezích jeho odpovědnosti za organizaci soudnictví, včetně konkursního) se v řízení o náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. pojmově (prostřednictvím výhrady „nesprávného úředního postupu“) může dít jen prostřednictvím posouzení, zda stát co do „(ne)přiměřenosti“ délky řízení neselhává (při organizování chodu justice) při dodržování těch procesních postupů, jež pro ten který typ soudního řízení nastavil v příslušných procesních normách. Nemůže tedy jít o kritiku vycházející z představy kritizujícího, že by určitá řízení mohla být legislativně upravena jinak (a jak), neboť pak by již nešlo o posuzování „nesprávného úředního postupu“ soudu v mezích daného řízení.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 ZKV účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku.

Dle ustanovení § 2 odst. 3 ZKV cílem konkursu nebo vyrovnání je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku.

V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce (15. 7. 1996) a do 1. 1. 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání nahrazen insolvenčním zákonem, změn nedoznala.

Jakkoliv bývá konkurs někdy zjednodušeně nazýván „hromadnou exekucí“, právní teorie již v první polovině 20. století odmítla snahy chápat konkursní řízení jako zvláštní druh exekučního řízení (srov. k tomu výstižně např. dílo Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 11-29 a dále např. též Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1995 /dále jen „Steiner“/, str. 33 nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 /dále jen „Zoulík“/, str. 15). V návaznosti na výsledky teoretického zkoumání konkursního řízení pak ustálená rozhodovací praxe soudů chápe konkursní řízení jako jeden ze samostatných (zvláštních) druhů občanského soudního řízení, jenž se od jiných druhů občanského soudního řízení liší; srov. shodně např. R 52/1998, bod I. stanoviska, str. 169-170 (345-346), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, uveřejněného pod číslem 86/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jak Steiner (tamtéž), tak Zoulík (tamtéž) přitom vyzdvihují jako základní odlišnost konkursního řízení od řízení exekučního, že konkurs nevyžaduje předchozí dosažení exekučního titulu, na jehož základě pak věřitel uplatňuje svůj nárok plynoucí z takového titulu vždy samostatně. Zoulík rovněž připomíná, že při exekuci jde bezprostředně o realizaci pohledávek, zatímco primárním cílem konkursu je dosažení majetkového uspořádání (srov. ustanovení § 1 odst. 1 ZKV), a že v exekuci zásadně rozhoduje předstih věřitelů (právo priority), zatímco v konkursu mají věřitelé zásadně rovné postavení bez ohledu na časový moment uplatnění práv, dodávaje, že konkursní řízení má současně rysy nalézacího i vykonávacího řízení. Steiner doplňuje (str. 34), že se zřetelem k tomu, že dlužníkův majetek nestačí k plnému uspokojení všech věřitelů (…), zákon tu však chrání společné zájmy věřitelů jiným způsobem, a to tím, že jim přiznává zvláštní společná práva veřejné povahy. Dává totiž vzniknout jako účinku konkursního řízení zvláštním procesním vztahům spočívajícím v tom, že se dlužníku odnímá právo disponovat jeho majetkem a věřitelům zároveň odnímá právo, aby uplatňovali své nároky samostatně a každý sám za sebe.

V R 58/2011 Nejvyšší soud – vycházeje z judikatury ESLP – ozřejmil, že pro účely posouzení celkové délky řízení je nutno započítat do celkové doby řízení i případné řízení o mimořádných opravných prostředcích (řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o ústavní stížnosti), jakož i dobu, po kterou (případně) probíhalo řízení o výkon rozhodnutí (exekuční řízení), vyjma vykonávacího řízení v rámci trestního řízení (str. 365-366 /595-596/). Vzhledem k výše podané charakteristice konkursního řízení coby jednoho ze samostatných (zvláštních) druhů občanského soudního řízení, není přiléhavé o něm uvažovat (pro účely posouzení jeho celkové délky) jako o přímé obdobě vykonávacího (exekučního) řízení, stejně jako není na místě je pokládat (jak to učinily soudy nižších stupňů v této věci) za pokračování „předchozích řízení nalézacích“. Tím nejsou dotčeny závěry, jež k účinkům přerušení /jiného/ řízení vyvolaným prohlášením konkursu na majetek účastníka takového řízení přijal Nejvyšší soud v R 58/2011 (str. 367 /597/). Při jejich prosazování (při posouzení, zda celková délka řízení přerušeného /i/ prohlášením konkursu je přiměřená) je však třeba mít na paměti, že relativně samostatné posuzování přiměřenosti délky konkursního řízení se řídí zásadami plynoucími z argumentace obsažené v tomto rozhodnutí.

Jinak řečeno, při posouzení celkové doby řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve spojení s § 13 odst. 1, větou druhou a třetí, zákona č. 82/1998 Sb.) se konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání posuzuje (ve smyslu jiného uplatňování nároku způsobem předepsaným zákonem o konkursu a vyrovnání) jako samostatné řízení; to, zda osoba domáhající se takového zadostiučinění vedla o pohledávce uplatněné v konkursu před zahájením konkursního řízení nalézací řízení, případně (po pořízení exekučního titulu v nalézacím řízení) též vykonávací (exekuční) řízení, tu není samo o sobě významné.

IV. K určení počátku doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení.

Nejvyšší soud v R 58/2011 poznamenal (str. 362 /592/), že určení okamžiku, kdy došlo k zahájení řízení, nebude činit větších potíží, neboť ten je zpravidla stanoven přímo zákonem, dodávaje současně, že zahajuje-li se řízení na návrh, je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu (soudu).

Konkursní řízení bylo i v době, kdy pozdější úpadce podal návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek (15. 7. 1996), řízením, které bylo možné zahájit pouze na návrh (§ 4 odst. 1 ZKV), přičemž (při absenci jiné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) pro dobu jeho zahájení se přiměřeně (v intencích § 3 odst. 1 ZKV, v tehdejším znění) uplatnilo ustanovení § 82 odst. 1 o. s. ř., v tehdejším znění, z nějž se podává, že konkursní řízení bylo zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení (tedy dnem kdy došel konkursnímu soudu návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka).

Nejvyšší soud ovšem ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná, fáze počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační, fáze se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná, fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněného pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V R 52/1998 dále Nejvyšší soud vysvětlil, že po prohlášení konkursu jsou účastníky konkursního řízení úpadce a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do konkursu. Konkursní věřitelé se účastníky konkursního řízení stávají dnem, kdy jejich přihláška došla soudu (srov. bod XVIII. stanoviska, str. 183-184 /359-360/). V rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3785/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2010, pod číslem 89, dále Nejvyšší soud doplnil, že přihláška pohledávky do konkursu vedeného na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání podaná věřitelem před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, nemá žádné právní účinky.

Lze tedy shrnout, že co do určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve spojení s § 13 odst. 1, větou druhou a třetí, zákona č. 82/1998 Sb.) je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu (srov. § 20 odst. 1 a 2 ZKV); teprve tímto dnem totiž uplatnil takový věřitel v konkursním řízení nárok (srov. § 7 ZKV), od jehož existence odvozuje právo na přiměřené zadostiučinění.

Soudy nižších stupňů tedy pochybily i tím, že pominuly zvláštní povahu konkursního řízení s přihlédnutím k době, od které v něm úpadcovi (dlužníkovi) věřitelé mohli účinně uplatnit své pohledávky a stát se tak účastníky řízení o své (do konkursu přihlášené) pohledávce a za určující pro počátek celkové doby řízení pokládaly (nesprávně) již den podání návrhu na konkurs dlužníkem (15. 7. 1996).

V. K určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení.

Ohledně skončení řízení uzavřel Nejvyšší soud v R 58/2011 (str. 365 /595/), že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Takto formulovaný úsudek předjímá trvající (probíhající) řízení a neváže se k rozhodnutím, jež soud v dané věci dodatečně vydal (např. o soudním poplatku) po pravomocném skončení řízení.

Z ustanovení § 44 ZKV, ve spojení s ustanovením § 45 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) se podává, že konkursní řízení končí zrušením konkursu (srov. dále v literatuře např. Steiner, str. 247 nebo Zoulík, str. 200-201). Pro úpadcův konkurs přitom v době jeho zrušení platilo pravidlo obsažené v ustanovení § 44 odst. 5, větě druhé, ZKV (zavedené s účinností od 1. 5. 2000 zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), podle kterého zánik účinků prohlášení konkursu (§ 14) nastane s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, nerozhodne-li soud jinak.

Nicméně, k naplnění cíle sledovaného účastí přihlášeného konkursního věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce dochází v případě, že zrušení konkursu předcházelo vydání rozvrhového usnesení (§ 30 ZKV) a že ke zrušení konkursu následně došlo (jako v této věci) po splnění rozvrhového usnesení (§ 44 odst. 1 písm. b/ ZKV), již tím, že správce konkursní podstaty úpadce splnil pravomocné rozvrhové usnesení (proti němuž nebyly podány opravné prostředky), tedy, že vyplatil tímto usnesením určené částky úpadcovým věřitelům. Po tomto okamžiku, tedy poté, co mu správce konkursní podstaty vyplatil částku určenou pravomocným rozvrhovým usnesením, již konkursní věřitel nemůže s vlastním rozhodnutím, jímž se končí konkursní řízení (s rozhodnutím o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení), spojovat žádná očekávání co do možného (dalšího) uspokojení jeho pohledávky nad rámec splněného rozvrhu.

Pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je tedy u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení.

Také v tomto ohledu tedy soudy nižších stupňů pochybily, jelikož dobu splnění rozvrhového usnesení vůči žalobci nezkoumaly (ze skutkových závěrů soudu lze pouze odhadnout, že tento okamžik musel nastat mezi 19. 3. 2008, kdy nabylo právní moci rozvrhové usnesení a 18. 12. 2008, kdy správce konkursní podstaty podal konkursnímu soudu návrh na zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení).

VI. K posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení.

S přihlédnutím k závěrům formulovaným výše se soudům nabízelo posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení vymezené úsekem, jenž má svůj počátek v datu 27. 3. 1998 (respektive 29. 4. 1998), zmíněném jako datum žalobcovy přihlášky pohledávky a konec v době mezi 19. 3. 2008 a 18. 12. 2008 (kdy muselo dojít ke splnění rozvrhového usnesení i vůči žalobci).

Jak Nejvyšší soud vysvětlil v R 58/2011 (str. 367-368 /597-598/), při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito kritérii jsou: a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů, d) význam předmětu řízení pro poškozeného. Tamtéž Nejvyšší soud zdůraznil, že od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup. K tomu dodal, že v těchto případech samozřejmě platí zásada speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní se obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení.

Podle ustanovení § 14a odst. 2 ZKV správce je povinen předložit soudu konečnou zprávu do 18 měsíců od prohlášení konkursu, pokud soud v rozhodnutí o prohlášení konkursu nestanovil jinou přiměřenou lhůtu. Lhůtu 18 měsíců i lhůtu stanovenou soudem může soud prodloužit, odůvodňují-li to okolnosti případu.

Toto ustanovení bylo vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání novelou provedenou s účinností od 1. 4. 1998 zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle článku II bodu 1. uvedeného zákona platilo i pro konkursní řízení zahájená před jeho účinností (s tím, že právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány).

V usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce vydaném před 1. 4. 1998 (konkrétně 12. 3. 1998) konkursní soud logicky nemohl určit správci konkursní podstaty „jinou přiměřenou lhůtu“ k podání konečné zprávy ve smyslu § 14a odst. 2 ZKV (označené ustanovení platilo od 1. 4. 1998), takže v dotčeném konkursním řízení běžela zákonem stanovená lhůta 18 měsíců k podání konečné zprávy. Stanovení (této) jednotné lhůty (v § 14a odst. 2 ZKV) vycházelo z průměrného rozsahu a složitosti konkursního řízení, přičemž v literatuře nebylo pochyb o tom, že v jednotlivých případech se tato lhůta může jevit jako příliš krátká nebo naopak jako příliš dlouhá. „Okolnostmi případu“ odůvodňujícími prodloužení lhůty k podání konečné zprávy konkursním soudem se přitom rozumí jak důvody objektivní (spočívající zejména v tom, že věc se ukáže složitější, než bylo předpokládáno při prohlášení konkursu), tak důvody subjektivní (spočívající např. v překážkách na straně správce konkursní podstaty, v procesních komplikacích věci apod.); srov. v literatuře např. opět Zoulík, str. 111.

Jak plyne ze závěrů shora, podáním konečné zprávy správcem konkursní podstaty se uzavírá druhá, realizační, fáze konkursního řízení, která se v době od prohlášení konkursu pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku. Jinak řečeno, konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování své odměny a výdajů předkládá správce konkursní podstaty konkursnímu soudu jako důkaz připravenosti dané konkursní věci na vydání rozvrhového usnesení (srov. § 29 odst. 1 a 2 ZKV).

Úpravou obsaženou v ustanovení § 14a odst. 2 ZKV byla posílena kontrolní (dohlédací) činnost konkursního soudu nad délkou konkursního řízení tak, aby překročení zákonem stanovené (osmnáctiměsíční) nebo konkursním soudem určené (v usnesení o prohlášení konkursu) lhůty k podání konečné zprávy vždy bylo potvrzeno usnesením konkursního soudu o prodloužení lhůty nebo aby tam, kde důvod lhůtu prodloužit neshledá, přijal konkursní soud neprodleně pořádková opatření, jimiž zjedná nápravu proti možným průtahům v této fázi konkursního řízení.

Dovolatelčiny výhrady, podle nichž ovlivňuje rychlost konkursní řízení činnost správce konkursní podstaty, do níž konkursní soud nemá možnost významně zasáhnout v rámci výkonu své dohlédací činnosti, tedy pro danou fázi konkursního řízení neodpovídají ani dikci § 14a odst. 2 ZKV ani výkladu, jenž k tomuto ustanovení přičinil výše Nejvyšší soud.

Bez zřetele k tomu, zda konkursní soud formálně rozhodl (po uplynutí zákonem předepsané nebo jím určené lhůty) o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, případně i k tomu, zda správce konkursní podstaty pochybil tím, že o prodloužení této pořádkové lhůty nepožádal, však její překročení ještě samo o sobě nevede k závěru, že delší (než ustanovením § 14a odst. 2 ZKV určená) lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Důvody, pro které došlo k překročení lhůty k podání konečné zprávy plynoucí z ustanovení § 14a odst. 2 ZKV, jsou (mají být) zásadně zjistitelné z obsahu konkursního spisu, např. z průběžných zpráv o zpeněžování majetku z podstaty podávaných správcem konkursní podstaty – v intencích § 29 odst. 1, věty první, ZKV – soudu a věřitelskému výboru nebo z usnesení o schválení konečné zprávy konkursním soudem (§ 29 odst. 3 ZKV), z nějž by (i ve vazbě na určení konkursní odměny správci konkursní podstaty) mělo být patrno, zda správce konkursní podstaty plnil (podle konkursního soudu) své povinnost řádně a včas.

Úprava obsažená v ustanovení § 14a odst. 2 ZKV (kterou však soudy nevzaly v potaz) tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v R 58/2011, tedy k: a) složitosti případu, b) chování poškozeného, c) postupu příslušných orgánů, d) význam předmětu řízení pro poškozeného.

Ad a) složitost případu.

V R 58/2011 Nejvyšší soud vysvětlil (str. 368-369 /598-599/), že složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Vždy by se ale mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem.

Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního posouzení z hlediska aplikačního i interpretačního a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).

V popisované fázi konkursního řízení se jeho složitost může projevit např. ve vazbě na množství v konkursu uplatněných nároků. Jde přitom nejen o počet přihlášených konkursních věřitelů (jinak zpravidla probíhá konkursní řízení, jehož se účastní několik konkursních věřitelů, a jinak konkursní řízení, jehož se účastní několik desítek, stovek nebo tisíc konkursních věřitelů), ale též o četnost nároků na vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV), pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV), nároků na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV) a pracovních nároků (§ 31 odst. 3 ZKV); srov. § 31 odst. 1 ZKV. Jak Nejvyšší soud v této souvislosti naznačil již v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010, složitost konkursní věci přímo ovlivňující délku konkursního řízení může být zapříčiněna též četností sporů vyvolaných konkursem (incidenčních sporů), což platí zejména o vylučovacích žalobách, jimiž jsou prosazovány nároky na vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV) a jejichž trvání zpravidla ovlivňuje i možnost správce konkursní podstaty přikročit ke zpeněžení majetku, jenž je předmětem vyloučení a z nějž by měli být v konkursu uspokojeni úpadcovi věřitelé (srov. i § 19 odst. 3 ZKV). Obdobně to platí i pro spory o určení existence nebo o úhradu pohledávek za podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) či pracovních nároků (§ 31 odst. 3 ZKV), jejichž trvání může v konkursu (podle rozsahu těchto nároků) bránit přípravě rozvrhu (jež typově vyúsťuje v předložení konečné zprávy), neboť jde o nároky, které lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení na úkor a před nároky konkursních věřitelů pohledávek první a druhé třídy, jež lze uspokojit jen podle pravomocného rozvrhového usnesení (srov. § 31 odst. 1 ZKV a dále § 32 ZKV). Délka takových sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkursního řízení, jež bez jejich ukončení zpravidla nemůže přejít do své závěrečné fáze (k výjimce srov. § 33 odst. 2 ZKV), nepřiměřená délka takového sporu nebo sporů však může být zprostředkovaně podkladem pro uplatnění práva na přiměřené zadostiučinění i u účastníka konkursní řízení, který nebyl účastníkem takového sporu nebo sporů.

Také v tomto ohledu se soudy nižších stupňů věcí nezabývaly.

Ad b) chování poškozeného.

V R 58/2011 Nejvyšší soud uzavřel (str. 369-371 /599-601/), že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. K tomu uvedl, že poškozený jako účastník řízení může přispět k nárůstu jeho délky též svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu).

Tamtéž dodal, že skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (když naopak důvodnost podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci), že však na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné.

K tomu lze pro poměry konkursního řízení uvést, že k jeho prodloužení ve zkoumané fázi konkursního řízení logicky vede i podávání návrhů, opravných prostředků nebo námitek dalších účastníků řízení (stojících mimo vztah poškozeného /konkursního věřitele/ a jeho dlužníka /úpadce/).

Z hlediska skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, se v této souvislosti pro poměry daného konkursního řízení nabízelo především zhodnocení skutečnosti, že žalobce byl správcem konkursní podstaty vyzýván k opravě a doplnění vad své přihlášky z 27. 3. 1998 a z 29. 4. 1998, stejně jako posouzení, zda, případně kdy (v závislosti na možném výsledku sporu vyvolaného popěrným úkonem správce konkursní podstaty) zanikla účast žalobce (coby konkursního věřitele) co do částky 342 818 Kč, ohledně které popřel správce konkursní podstaty žalobcem přihlášenou pohledávku co do výše, respektive zaniklo žalobcem uplatněné a správcem konkursní podstaty popřené právo na oddělené uspokojení pohledávky co do částky 1 632 031,20 Kč.

Ad c) Postup příslušných orgánů.

Postup orgánu veřejné moci během řízení může být podle závěrů obsažených v R 58/2011 (str. 371 /601/) kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení).

Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jde např. o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).

V R 58/2011 se rovněž uzavírá (srov. str. 372 /602/), že uvedené souvisí též s kritériem složitosti případu a chování poškozeného, když půjde zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení nebo zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení.

Pro poměry příslušné fáze zkoumaného konkursního řízení srov. k tomu opět závěry zformulované výše k výkladu ustanovení § 14a odst. 2 ZKV. Z hlediska skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, se v této souvislosti dále nabízelo především zhodnocení skutečnosti, že první přezkumné jednání proběhlo (až) 18. 5. 2000 (jež mohla a nemusela být ospravedlněna počtem přihlášených nároků, jakož i četností vad přihlášek).

Také v tomto směru nevycházely úvahy soudů nižších stupňů z konkrétních poměrů daných konkursním řízením, jehož (ne)přiměřenou délku zkoumaly.

Ad d) význam předmětu řízení pro poškozeného.

V R 58/2011 (str. 372-373 /602-603/) Nejvyšší soud vysvětlil, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Tamtéž dodal, že je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, s tím, že při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jde o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.

V posuzované věci oba soudy kladly ve svých rozhodnutích důraz na „restituční“ povahu žalobcových nároků vůči úpadci (nároků dle zákona č. 229/1991 Sb.). Přitom ovšem přehlédly, že právě povaha konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně (srov. § 2 odst. 3 ZKV), si těmito nároky též vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění).

Oba soudy rovněž pominuly, že zákonodárce (nepochybně se znalostí mechanismů konkursního řízení, jehož kolektivní povaha zásadně neumožňuje urychlit uspokojení individuální pohledávky konkursního věřitele jen proto, jaký význam pro něj tento nárok má) upřednostnil (pozitivně diskriminoval) věřitele s tzv. restitučními nároky již tím, že z nich učinil přednostní věřitele, jejichž pohledávky se uspokojují jako pohledávky první třídy (§ 68 odst. 2 ZKV). S přihlédnutím k pravidlům rozvrhu vyjádřeným v ustanovení § 32 ZKV tak jsou tito konkursní věřitelé uspokojováni vyšší měrou než věřitelé pohledávek druhé třídy.

Z částek uplatňovaných žalobcem v konkursním řízení přitom (jak plyne i ze žaloby) připadlo na restituční nároky (jen) 784 987,20 Kč (uspokojovaných v konkursu jako pohledávka první třídy) a na ostatní nároky 504 226 Kč (uspokojovaných v konkursu jako pohledávka druhé třídy).

Úvaha odvolacího soudu, jenž klade k tíži dovolatelky v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkursního řízení, že vůči žalobci nebyl naplněn účel zákona č. 229/1991 Sb., je z pohledu výše řečeného nepřiléhavá (srov. v tomto ohledu ostatně též rozsudek ESLP z 28. 6. 2011, Kroutilíkovi a další proti České republice, stížnosti č. 14256/05, č. 15895/05, č. 40461/05, č. 11005/06, č. 13226/06, č. 46575/06 a č. 37054/07).

Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též hodnota uplatněného peněžitého nároku. S přihlédnutím k výše rozebrané povaze konkursního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) však tuto hodnotu nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.

Také z tohoto pohledu soudy věc nezkoumaly.

Zbývá dodat, že vše, co bylo řečeno výše, platí co do posouzení přiměřenosti délky řízení jen pro druhou, realizační, fázi konkursního řízení.

Kriteria rozebraná výše a podávající se z R 58/2011 pak je nutno použít i na třetí, závěrečnou, fázi konkursního řízení, počínající rozvrhovým usnesením, postihující vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a to až do doby, kdy byl žalobce podle rozvrhu uspokojen.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž se výše formulovanými zásadami neřídil, tudíž není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).