Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.06.1999, sp. zn. 8 Tz 90/99, ECLI:CZ:NS:1999:8.TZ.90.1999.1

Nejvyšší soud České republiky zrušil ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného V. L. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 1 To 194/97 a zároveň zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 1997 sp. zn. 33 T 12/96.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 1997 sp. zn. 33 T 12/96 byl obviněný V. L. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji na dobu sedmi roků.

Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že obviněný V. L. dne 17. 2. 1994 použil v dodatečném daňovém přiznání při uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 12 583 072,30 Kč fiktivní doklady o nákupu a prodeji 597 ks a 670 ks videokamer zn. Sony v hodnotě 67 292 082,30 Kč a o tom, že videokamery opustily území ČR, a pokud by tato podvodná transakce nebyla odhalena, došlo by jednáním obviněného ke zkrácení daně vůči Finančnímu úřadu v O. 1 ve výši 12 583 072 Kč, když tato částka Finančním úřadem v O. 3 na základě daňové kontroly nebyla obviněnému vyplacena po zjištění, že jde o jeho snahu získat neoprávněný prospěch.

Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě rozhodnuto také ohledně obviněných P. F. a J. P.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali odvolání obvinění V. L. a J. P. O odvolání obviněného V. L. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 1 To 194/97 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného V. L. vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsoudil ho podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeji na sedm roků. Vrchní soud v Olomouci sám ve věci rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. na podkladě zjištění, že obviněný V. L. dne 17. 2. 1994 u Finančního úřadu v O. 3 ve snaze získat od státu částku 12 583 072 Kč ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty předložil u dodatečného daňového přiznání za IV. čtvrtletí roku 1993 doklady o nákupu a následném prodeji videokamer zn. Sony v množství 670 ks a videokamer zn. Sony v množství 597 ks v celkové hodnotě 67 603 764,30 Kč včetně daně z přidané hodnoty firmě I. a dokladoval jejich vývoz do Slovenské republiky, ač ve skutečnosti žádné zboží nenakoupil a nevyvezl, přičemž uplatňovaný daňový odpočet ve výši 12 583 072 Kč mu státem vyplacen nebyl, neboť v době rozhodné z hlediska daňových předpisů nebyl plátcem daně z přidané hodnoty.

Ministr spravedlnosti podal dne 14. 5. 1999 ve prospěch obviněného V. L. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tím, že tento soud porušil zákon v té části ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., která zakotvuje tzv. zákaz reformace in peius. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že v rozporu s tímto ustanovením Vrchní soud v Olomouci po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě uznal obviněného vinným těžším trestným činem, neboť u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. zákon stanoví přísnější předpoklady pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody než u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 3 tr. zák. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil vytýkané porušení zákona, ke kterému došlo v neprospěch obviněného V. L., aby zrušil napadený rozsudek a aby dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., tj. aby sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Řízení, z něhož vzešel rozsudek Krajského soudu v Ostravě, bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. V takto provedeném řízení Krajský soud v Ostravě vykonal všechny dostupné důkazy, které byly nutné pro náležité zjištění skutkového stavu věci. Tyto důkazy Krajský soud v Ostravě zhodnotil způsobem, jemuž z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout, a vyvodil z nich zjištění, která nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti a která proto odpovídají požadavkům ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů se Krajský soud v Ostravě zabýval též obhajobou obviněného, že videokamery byly do Slovenské republiky skutečně vyvezeny. V této souvislosti Krajský soud v Ostravě hodnotil všechny důkazy, které se k uvedené otázce vztahovaly, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a v celém souhrnu, a na tomto podkladě se s obhajobou obviněného vypořádal tak, že nákup videokamer a jejich prodej do Slovenské republiky se neuskutečnil. Podle závěrů Krajského soudu v Ostravě tak šlo o akci, která byla od počátku pouze fingována, a to i ze strany obviněného V. L. a s jeho vědomím. Skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě tudíž mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jak pokud jde o objektivní průběh posuzovaného skutku, tak pokud jde o subjektivní stránku, tj. úmysl obviněného. Závěry, ke kterým v tomto ohledu došel Krajský soud v Ostravě, odpovídají obsahu provedených důkazů a jsou podloženy jejich logickým a přesvědčivě zdůvodněným hodnocením. Cokoli na těchto zjištěních měnit by bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně.

Pokud jde o právní posouzení skutkového stavu, který byl správně zjištěn, je třeba konstatovat, že Krajský soud v Ostravě chybně posoudil věc jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 1, 3 tr. zák. (ve znění zák. č. 557/1991 Sb. a zák. č. 290/1993 Sb.). Toto právní posouzení skutku nepřicházelo v úvahu, protože povinnost platit daň z přidané hodnoty vůbec nevznikla jednak z důvodu, že v rozhodnou dobu obviněný nebyl plátcem této daně, jednak z důvodu, že ani nedošlo k plnění, které by bylo reálným podkladem vzniku povinnosti platit uvedenou daň. Plnění, které bylo navenek deklarováno jako nákup videokamer a jejich následný vývoz do Slovenské republiky, se vůbec neuskutečnilo, bylo od počátku fingováno a jako takové nemělo za následek vznik povinnosti platit daň z přidané hodnoty. Toto plnění nemělo ani povahu dílčí, byť fingované, části nějakého skutečného plnění, do jehož rámce by bylo případně začleněno. Posuzovaný skutek spočíval v jednání, které sice nemělo za následek vznik povinnosti platit daň z přidané hodnoty, ale které směřovalo k tomu, aby na podkladě fingovaných dokladů byl neoprávněně získán nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Zfalšovanými doklady byl ovšem fingován nejen důvod nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, ale i samotné plnění, které by jinak zakládalo vznik povinnosti platit tuto daň. Za těchto okolností bylo namístě posoudit jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 175/1990 Sb.). O trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle § 148 tr. zák.. resp. o pokus tohoto trestného činu jde pouze tehdy, pokud povinnost platit daň z přidané hodnoty skutečně vznikne na základě reálného zdanitelného plnění, avšak rozsah daňové povinnosti je dotčen např. podvodným uplatněním nároku na vrácení nadměrného odpočtu této daně. Naproti tomu o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., resp. o pokus tohoto trestného činu jde, jestliže podvodné uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je provázeno i podvodným předstíráním toho, že se uskutečnilo zdanitelné plnění, ačkoli k němu ve skutečnosti vůbec nedošlo a povinnost platit daň z přidané hodnoty ve skutečnosti vůbec nevznikla (k tomu viz č. 45/1997 Sb. rozh. tr.).

Za tohoto stavu Vrchní soud v Olomouci důvodně vytkl Krajskému soudu v Ostravě to, že skutek chybně posoudil jako pokus trestného činu zkrácení daně podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 1, 3 tr. zák. a že ho měl kvalifikovat jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák., avšak Vrchní soud v Olomouci se měl omezit pouze na to, aby toto pochybení konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Náprava uvedeného pochybení znamenala změnu rozsudku Krajského soudu v Ostravě v neprospěch obviněného V. L., aniž pro takový postup byly splněny podmínky ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. V dané věci státní zástupce odvolání vůbec nepodal, zejména ne odvolání v neprospěch obviněného, a proto změna rozsudku v neprospěch obviněného nepřicházela v úvahu.

I když zákon v ustanoveních § 148 odst. 3 tr. zák. (ve znění zák. č. 557/1991 Sb. a zák. č. 290/1993 Sb.) a § 250 odst. 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 175/1990 Sb.) stanoví stejnou sazbu trestu odnětí svobody v rozpětí od pěti let do dvanácti let, je ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák. o trestném činu podvodu přísnější, protože je v § 62 odst. 1 tr. zák. uvedeno mezi trestnými činy, u kterých zákon jako formální předpoklad podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyžaduje výkon dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody. Na rozdíl od toho není ustanovení § 148 odst. 3 tr. zák. o trestném činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky uvedeno v § 62 odst. 1 tr. zák., takže v případě této právní kvalifikace platí, že formálním předpokladem podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je výkon poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody ( § 61 odst. 1 tr. zák.).

Bylo proto porušením tzv. zákazu reformace in peius, tj. zákazu změny k horšímu, rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který ohledně obviněného V. L. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a uznal obviněného vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci porušil zákon v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněného.

Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné poukázat i na nepřesnost výroku, jímž Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Ve zrušujícím výroku, bez ohledu na jeho rozpor s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., mělo být citováno i ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. a součástí uvedeného výroku měla být dikce, která by výslovně vyjadřovala skutečnost, že se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě pouze v části týkající se obviněného V. L.

Nejvyšší soud tedy podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením rozsudku pozbyla podkladu, a podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě zamítl jako nedůvodné.

Pokud jde o zamítnutí odvolání obviněného, vycházel Nejvyšší soud z toho, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině obviněného v rozsudku Krajského soudu v Ostravě jsou správná, že chybu v právní kvalifikaci skutku nelze z podnětu odvolání obviněného napravit, protože by to znamenalo změnu rozsudku v neprospěch obviněného, aniž bylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, a že uložený trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti v podstatě odpovídají zákonu.

K výroku o trestu odnětí svobody lze jen dodat, že jde o trest uložený velmi nepatrně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Takto uložený trest odnětí svobody více než dostatečně vyjadřuje vše, co bylo možno hodnotit ve prospěch obviněného. Tento trest z hlediska jeho výměry lze hodnotit naopak spíše jako mírný, a to zejména s ohledem na výši škody, ke které jednání obviněného směřovalo, na poměrně rafinovaný způsob provedení činu a na to, že k dokonání činu nedošlo jen proto, že příslušný Finanční úřad postřehl nesrovnalosti v podmínkách pro vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, tj. zařazení obviněného do věznice s ostrahou, je v souladu se zákonem.

Výrok o trestu zákazu činnosti je ve shodě se zákonem, a to jak pokud jde o vymezení zakazované činnosti, tak pokud jde o výměru trestu, která plně vystihuje povahu a závažnost spáchaného činu. V zájmu přesnějšího vymezení zakazované činnosti Krajský soud v Ostravě mohl ve výroku o trestu zákazu činnosti výslovně uvést, že “nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej” je obviněnému zakazován jako předmět podnikání, avšak tato okolnost je z povahy věci a ze souvislosti posuzovaného případu zřejmá.

Celkově lze hodnotit uložený trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti tak, že ohledně žádného z nich není namístě úsudek, že by byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Proto z hlediska ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. není důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na výroku o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě.