Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.04.1996, sp. zn. 3 Cdon 194/96, ECLI:CZ:NS:1996:3.CDON.194.1996.1

Žalobkyně, jako původní vlastnice domu č. 288 s pozemky parc. č. 262, parc. č. 498, parc. č. 974/13 a parc. č. 974/52 v H., se domáhala s poukazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) a § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání uvedených nemovitostí.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. června 1992 žalobu zamítl a účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel přitom ze závěru, že nemovitosti slouží účelu, k němuž byly vyvlastněny (výstavba nového závodu s. p. E.), neboť požadované pozemky jsou z větší části zastavěny budovami nového závodu a rovněž sporný dům je podle kolaudačního rozhodnutí využíván k výrobním účelům. Účel vyvlastnění přitom chápal jako vybudování, zprovoznění a zajištění provozu nového závodu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a konečně připustil dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že vyvlastněné pozemky slouží účelu, k němuž byly vyvlastněny, neboť jsou z větší části zastavěny budovami nového závodu a v další části plní uvnitř oploceného areálu podniku funkci vnitropodnikových komunikací. V požadovaném domě byla původně situována zasedací místnost a na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 28. února 1991 a kolaudačního rozhodnutí ze dne 30. května 1991 v něm byly zřízeny dílny, sklady, kanceláře, šatna a hygienická zařízení. Podle názoru odvolacího soudu by však žalobě nemohlo být vyhověno ani za splnění hmotněprávního předpokladu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalobkyní v žalobě provedené označení pozemků podle dřívějších údajů v pozemkové knize neodpovídalo jejich označení v pozdější evidenci nemovitostí či následném katastru nemovitostí, existujícím již v době rozhodování odvolacího soudu. Pozemkové parcely dříve vlastnicky náležející žalobkyni byly totiž po jejich vyvlastnění včleněny do pozemku parc. č. 1841 v H. a žalobkyně měla v žalobě použít tohoto označení s případným odkazem na geometrický oddělovací plánek, který si měla ještě před podáním žaloby dát vypracovat. V daném případě jde o hmotněprávní nedostatek a nikoli o procesní vadu žaloby, o jejíž odstranění by se měl soud pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud by nemohl bez ohledu na znění žaloby použít v rozsudku jiného označení a přisoudit tak žalobkyni něco jiného, než čeho se žalobou domáhala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jediným uplatněným dovolacím důvodem byl důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1995 Sb.), tedy nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně i v dovolání tvrdila, že požadované nemovitosti účelu vyvlastnění, tedy výstavbě nového závodu, nikdy nesloužily.

Podle názoru uvedeného v dovolání nelze účel vyvlastnění (výstavbu nového závodu), uvedený v rozhodnutí o vyvlastnění, nepřípustným způsobem rozšiřovat (vybudování, zprovoznění a zajištění provozu nového závodu), jak to učinil soud prvního stupně a ztotožnil se s tím i soud odvolací. Navíc vyvlastněný dům sloužil po celou dobu bývalým Lidovým milicím a až v době po přijetí restitučních právních norem projevila žalovaná úmysl využívat jej k výrobním účelům. Příslušné kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až v době po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud svým rozsudkem dovolání zamítl; žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Z  odůvodnění:

Dovolatelka nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř. nebo že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některým z uvedených vad došlo.

Odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že je dovolání přípustné, přičemž z odůvodnění jeho rozsudku plyne, že dovolání připustil pro řešení dvou právních otázek podle něj zásadního významu. Především jde o “význam způsobu označení pozemků v žalobě pro rozhodnutí soudu” a poté o výklad pojmu “věc… nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna”.

Zákon odvolacímu soudu poskytoval možnost v každé věci zvážit význam jeho rozhodnutí po právní stránce a v odůvodněném případě stanovit proti němu přípustnost dovolání. Neshledal-li pak odvolací soud celé své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce, lze dovolání podat jen z důvodů té právní otázky, pro niž bylo připuštěno. Této zákonem stanovené možnosti odvolací soud v daném případě využil a jeho úvaha, v jakém rozsahu považuje své rozhodnutí za zásadního významu po právní stránce, nepodléhala žádnému přezkumu.

Důvod dovolání žalobkyně (posouzení otázky, zda nemovitosti sloužily, případně slouží v současné době účelu, pro který byly vyvlastněny) vychází z vymezení přípustnosti dovolání odvolacím soudem a má tak základ v tvrzení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 238/1995 Sb.).

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k dovolacímu důvodu správný ( § 243b odst. 1 o.s.ř.), znamená přezkoumat, zda je v daném případě opodstatněný závěr odvolacího soudu v tom směru, že nemovitosti sloužily a slouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Naopak z přezkoumání dovolacího soudu je vyloučena otázka “významu způsobu označení pozemků v žalobě pro rozhodnutí soudu”, neboť neučinila-li dovolatelka tuto otázku předmětem svého dovolání, nemůže se jí dovolací soud z důvodů uvedených v ustanovení § 242 odst. 1 o.s.ř. zabývat.

Z provedených důkazů před soudy obou stupňů vyplynulo, že žalobkyní požadované nemovitosti byly vyvlastněny za náhradu rozhodnutím odboru pro výstavbu a vodní hospodářství rady dřívějšího Městského národního výboru v H. ze dne 2. prosince 1958 ve spojení s rozhodnutím odboru pro výstavbu rady dřívějšího Krajského národního výboru v H. ze dne 25. dubna 1959 pro účely výstavby nového závodu n. p. E., zařazené do státního plánu investiční výstavby. Takto vymezený účel vyvlastnění nebyl žádným z účastníků řízení zpochybněn a naopak žalobkyně se již v žalobě o tomto účelu vyvlastnění zmiňuje. Nesporným se mezi účastníky stalo i to, že nový závod skutečně postaven byl, avšak žalobkyně tvrdí, že k výstavbě, alespoň zčásti, nebylo využito pozemků jí vyvlastněných a vyvlastněný dům nesloužil uvedenému účelu vyvlastnění.

Žalobkyni vyvlastněné pozemkové parcely byly začleněny do pozemku nesoucího v současné době parc. č. 1841 v H. a byly zčásti zastavěny budovami nového závodu, jehož areál, zahrnující i pozemky dalších bývalých vlastníků, je oplocen, a zčásti slouží jako nádvoří, manipulační plochy a vnitropodnikové komunikace. Jde o sporný dům, jehož určitá část byla využívána jako zasedací místnost pro potřeby závodu a na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 28. února 1991 a podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 30. května 1991 slouží jeho prostory jako dílny, sklady, kanceláře, šatny a hygienická zařízení. Tyto skutečnosti vyplývají z důkazů provedených před soudy obou stupňů.

Výrobní podnik, pro jehož výstavbu měly posloužit i žalobkyni vyvlastněné nemovitosti, sestává z více provozních budov, mezi něž náleží i sporný dům, dále z nádvoří, manipulačních ploch a vnitropodnikových komunikací, které jsou mezi těmito budovami a bezprostředně souvisejí s uskutečňovanou výrobou. Jsou-li žalobkyni vyvlastněné pozemkové parcely zčásti přímo zastavěny uvedenými provozními budovami a zčásti uvnitř oploceného areálu podniku plní funkci vnitropodnikových komunikací či jiných pro provoz podniku nezbytných ploch, pak jsou využívány k účelu, pro který byly vyvlastněny, neboť sledovaný účel vyvlastnění, tedy výstavba nového závodu, spočívá ve vybudování funkčního výrobního organismu, sestávajícího nejen z navzájem výrobně propojených objektů, ale také z příslušných vnitropodnikových komunikací a manipulačních ploch, bez nichž se výrobní podnik neobejde.

Požadovaný dům byl začleněn do oploceného areálu daného podniku a vedle nově vybudovaných staveb sloužil a slouží potřebám nového závodu, ať již původně jako zasedací místnost, či později, avšak každopádně před uplatněním nároku žalobkyně (výzvu k vydání nemovitostí uplatnila žalobkyně u žalované 4. září 1991), jako dílny, sklady, kanceláře, šatna a hygienická zařízení. Bylo-li možné dům v areálu nového podniku takto využít, nelze naplnění již uvedeného účelu vyvlastnění spatřovat bezvýhradně v jeho zboření a ve vybudování nové stavby.

Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že soudy obou stupňů správně právně posoudily otázku “věc … nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna”. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný ( § 243b odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání žalobkyně zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně nebyla v tomto řízení úspěšná a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.