Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.06.1995, sp. zn. 3 Cdo 345/93, ECLI:CZ:VSPH:1995:3.CDO.345.1993.1

Žalobkyně se žalobou podanou 4. 2. 1992 domáhala, aby jí žalovaný vydal polovinu domu čp. 1720 a stavební parcely č. 132 i zahrady parc. č. 71713 v D. s tím, že tyto nemovitosti (jejich ideální polovinu) převzal stát bez právního důvodu ( § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Žalobkyně tvrdí, že uvedené nemovitosti koupila 16. 6. 1948 od F. S., avšak k zápisu do pozemkové knihy nedošlo, neboť se obávala další politické perzekuce, která vůči ní již v té době nastala. Stát v domnění, že vlastníkem předmětných nemovitostí (jejich poloviny) je F. S., v roce 1983 uspokojil svou pohledávku vůči tomuto údajnému vlastníku nemovitosti prodejem spoluvlastnického podílu v rámci výkonu rozhodnutí pro soudem přisouzenou pohledávku vůči jmenovanému. Nemovitosti se tak měly stát vlastnictvím státu a byly v témže roce hospodářskou smlouvou převedeny do správy žalovaného bytového podniku.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování ve věci samé s poukazem na ustanovení § 431 někdejšího obecného občanského zákoníku z roku 1811 učinil závěr, že „zásada přechodu vlastnického práva na nabyvatele nebyla splněna; byla sice uzavřena trhová smlouva, ale nedošlo k zapsání nabývacího jednání do veřejných knih k tomu určených. Na základě této skutečnosti nepřešlo vlastnické právo na stranu kupující podle uvedené trhové smlouvy, a proto není ani navrhovatelka ve sporu aktivně legitimována, neboť vlastnické právo na ni z této trhové smlouvy nepřešlo.“

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech řízení odvolacího a připustil dovolání. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud soustředil na objasnění otázky, zda je žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a uvedl mimo jiné toto: „Obecný zákoník občanský z roku 1811, platný v té době, byl postaven na tzv. intabulačním principu, neboť v § 431 stanovil, že podmínkou převodu vlastnictví k věcem nemovitým je zapsání nabývacího jednání do veřejných knih k tomu určených. Občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.), který byl účinný od 1. 1. 1951, pak v § 562 stanovil, že jeho ustanoveními se, není-li uvedeno jinak, řídí i právní poměry vzniklé před 1. 1. 1951; do toho dne se tyto právní poměry řídily právem dřívějším. Ačkoliv občanský zákoník z roku 1950 zrušil intabulační princip, je nutno otázku převodu vlastnického práva k nemovitostem posuzovat podle práva platného v době, kdy trhová smlouva byla uzavřena, tedy podle obecného zákoníku občanského z roku 1811. Jestliže zápis do pozemkových knih nebyl proveden, ať už z jakéhokoliv důvodu, nedošlo k převodu vlastnického práva a navrhovatelka se nemohla stát vlastnicí ideální poloviny nemovitostí, což respektovala svým konkrétním chováním podle vlastního vyjádření až do roku 1990 …“ K politické perzekuci zmiňované žalobkyní odvolací soud uvedl, že tato otázka může být zvažována pouze ve vztahu k oprávněné osobě ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.; tou však žalobkyně není. Dále uvedl, že při učiněném právním závěru nemohla mít žádný právní význam ani otázka správnosti žalobního návrhu. Dovolání odvolací soud připustil s tím, že „v rozhodnutí byla posuzována právní otázka, která zcela nově vyvstala v souvislosti s aplikací restitucí a rehabilitací, jež je v teorii i praxi dosud málo zhodnocena a spočívá v právním výkladu toho, zda smlouvy o převodu nemovitosti, uzavřené před 1. 1. 1951, avšak nezapsané do veřejných knih, nikdy nenabyly účinnosti, či zda nabytím účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.), který intabulaci nevyžadoval, nedošlo ke zhojení tohoto nedostatku. Odvolací soud má za to, že jde o posouzení zásadního právního problému, který odůvodňuje vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že právní názor tohoto soudu v dané věci není správný, především proto, že institut intabulace zanikl dnem účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný podnik ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že žalobkyně neprojevila žádnou vůli směřující k zaknihování kupní smlouvy. Samo zrušení intabulačního principu a konstitutivního významu zápisu do pozemkových knih nemohlo podle něj vést k tomu, že dnem účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. došlo automaticky k převodu vlastnického práva u všech smluvních převodů týkajících se nemovitostí, které do té doby nebyly k zápisu do pozemkové knihy ani předloženy. Připustil pouze výklad, podle kterého mohlo dojít k dovršení převodu vlastnického práva u nezaknihovaných smluvních převodů k 1. 1. 1951, tedy u těch právních úkonů, kde byl návrh na povolení zápisu do knih podán, avšak k tomuto datu nebyl zápis proveden. Takový výklad by odpovídal i právní úpravě platné po uvedeném datu, která s knihovním návrhem na povolení zápisu práva do pozemkových knih počítala. Žalobkyně pak podle něj nemá postavení oprávněné osoby. Konečně žalovaný namítal neplatnost celé smlouvy o převodu uvedených nemovitostí (jejich poloviny), neboť účastníci trhové smlouvy nepožádali o schválení smlouvy podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb.

Vrchní soud v Praze svým rozsudkem zrušil uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Z odůvodnění:

Protože žalobkyně nenamítala, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., nebo že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241 odst. 3 písm. a), b) o. s. ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k nějaké takové vadě řízení došlo, soustředila se přezkumná činnost dovolacího soudu na výslovně uplatněný důvod, kterým je nesprávné právní posouzení věci, a to pouze v rozsahu odvolacím soudem řešené právní otázky, pro niž bylo dovolání výslovně připuštěno. Ostatně odvolací soud jinou než v odůvodnění přípustnosti dovolání uvedenou otázku vlastně neřešil. Nadto i z povahy přezkumné činnosti dovolacího soudu obecně plyne, že řešit právní otázky, byť i právně významné, kterými se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly, dovolacímu soudu nepřísluší. Proto se dovolací soud nemohl zabývat jinými souvisejícími otázkami, např. platností uvedené trhové smlouvy z jiných důvodů, přestože žalovaný námitky v tomto směru uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů.

Před účinností dříve platného zákona č. 141/1950 Sb., která nastala 1. ledna 1951, bylo předpokladem vzniku vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy, aby v příslušné veřejné knize byl o převodu vlastnictví učiněn zápis. Smluvní převod nemovitosti se tedy uskutečňoval nejen vlastní smlouvou, ale musel být nezbytně dovršen odevzdáním, a to tzv. intabulací, tedy zápisem (vkladem) do veřejných knih k tomu určených (viz § 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811). K právně účinnému převodu uvedených nemovitostí tak mohlo dojít jen zápisem trhové smlouvy z 16. června 1948 do pozemkové knihy. Obecný zákoník občanský z roku 1811 ani obecný knihovní zákon (zákon č. 95/1871 ř. z.) neměl ustanovení, které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva a po jejímž uplynutí by se mělo za to, že převodní smlouva pozbývá závaznosti či účinnosti. Naopak v některých případech, např. podle zákona č. 82/1883 ř. z. ( § 3), dozvěděl-li se knihovní soud při projednávání pozůstalosti, že není do pozemkových knih zapsáno nějaké právo, „obmeškalé straně“ určil lhůtu, ve které má provést knihovní pořádek nebo vykázat, co podnikla k odklizení překážek tomu bránících, přičemž překročení takové lhůty bylo sankciováno pouze administrativně (peněžitým trestem). Kdo z účastníků převodní smlouvy byl oprávněn k podání knihovní žádosti, nebylo rovněž výslovně stanoveno. Teorie i praxe dovozovala, že „zpravidla má žádati ten ve vlastním jméně, kdo nabývá knihovního práva … Oprávnění nemůže být však odepřeno ani prodávajícímu, ježto mu náleží prodanou věc kupci odevzdati …“ (srov. A. Hartmann: Obecný knihovní zákon a předpisy knihovního práva, Praha 1934, str. 252).

Za této právní situace je pak nezbytné zabývat se otázkou vlivu výše citovaného přechodného ustanovení § 562 zákona č. 141/1950 Sb. na daný případ, jestliže se po 1. 1. 1951 vlastnictví i k věcem nemovitým a jednotlivě určeným podle ustanovení § 111 zákona č. 141/1950 Sb. převádělo už samou smlouvou (nebylo-li stanoveno jinak) a zápis převodu vlastnictví k věcem nemovitým neměl již konstitutivní význam a byl v zákoně ponechán „jen z důvodu potřebné kontroly a evidence“ (viz důvodová zpráva k § 111 až § 113 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.).

Na uvedenou otázku lze nalézt odpověď rovněž v důvodové zprávě k § 562 zákona č. 141/1950 Sb., kterou lze považovat za obecně platné řešení ve vztahu k obdobným přechodným ustanovením zákonů, jež přinášejí novou úpravu právních vztahů odlišnou od jejich předchozí úpravy, již derogují. Podle uvedené důvodové zprávy „vznik právního poměru se ovšem posuzuje podle dřívějšího práva, i když podmínky vzniku toho kterého práva či povinnosti jsou v novém zákoně stanoveny jinak. Muselo však dojít ke vzniku práva či povinnosti ještě za platnosti dřívějšího práva, tj. musil být do 31. 12. 1950 splněn celý skutkový základ nutný k tomu, aby určité právo či povinnost vznikly. Novým právním řádem se řídí zejména obsah právních povinností (právní následky) vyplývající z právních poměrů již existujících.“.

Aby došlo ke vzniku právního vztahu, zakládaného smlouvou v době do 1. 1. 1951, bylo třeba, aby se tato smlouva stala v uvedené době perfektní podle tehdy platných právních předpisů. Jestliže se v této době ke vzniku vlastnického vztahu (poměru) smluvního nabyvatele nemovité věci vyžadovala intabulace, přičemž v této době k ní nedošlo, smluvní ujednání se nestalo perfektním. V takovém případě se vlastnický vztah k předmětu smlouvy nezměnil a dokud nebyla provedena intabulace, nový vlastnický poměr nevznikl. Pak ovšem po 1. 1. 1951 je třeba vznik takového právního poměru posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Vzhledem k tomu, že zákon č. 141/1950 Sb. opustil požadavek odevzdání, popřípadě zápisu do veřejné knihy, jako nezbytný akt k uskutečnění převodu nemovitosti, a postavil se na stanovisko, že převod nastává ve většině případů již perfekcí smlouvy samé, dovršily se dnem účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. podmínky pro převod vlastnictví nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem, a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize. Nabyvatele v nich uvedeného je v těchto případech třeba považovat za oprávněného vlastníka nemovitosti, pokud tomu nebrání změny, k nimž od té doby došlo.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud při řešení sporné otázky, pro kterou bylo v této věci připuštěno dovolání, zaujal opačný právní názor, než jaký měl odvolací soud, který nepovažoval žalobkyni za aktivně legitimovanou jen proto, že nedošlo k zápisu předmětné trhové smlouvy do pozemkové knihy. Tento názor odvolacího soudu není správný. Napadený rozsudek tedy musí být podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zrušen. Protože i rozsudek soudu prvního stupně je postaven na stejně chybném základě jako rozsudek odvolacího soudu a ve věci bude třeba zabývat se dalšími otázkami, jež soudy v důsledku dosavadního právního názoru neřešily, byl podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí rozhodne soud znovu i o nákladech původního řízení, tedy i o nákladech dovolacího řízení ( § 243d odst. 1 o. s. ř.).