Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.10.1994, sp. zn. 1 Co 248/94, ECLI:CZ:VSPH:1994:1.CO.248.1994.1

Městský soud v Praze usnesením vyloučil k samostatnému projednání řízení o návrhu žalující právnické osoby, aby soud uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2 000 000 Kč. V této věci pak vyslovil svou věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci bude tato věc postoupena k řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu věcně a místně příslušnému.

Při rozhodování vycházel soud ze žaloby, v níž žalobce uplatnil jednak nárok na zveřejnění tiskové opravy proti žalovanému šéfredaktorovi deníku a jednak nárok na zadostiučinění v penězích proti žalovanému vydavateli téhož deníku. Věc proti žalovanému vydavateli vyloučil k samostatnému projednání podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že již z důvodu různé věcné příslušnosti soudů se věci nehodí ke spojení. Věcnou nepříslušnost vyslovil podle ustanovení § 104a odst. 1 o. s. ř. s poukazem na to, že v řízení ve věcech neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalující právnické osoby podle ustanovení § 19b odst. 3 obč. zák. je v prvním stupni věcně příslušný okresní (obvodní) soud. Věc postoupil věcně a z hlediska ustanovení § 84 a § 85 odst. 2 o. s. ř. místně příslušnému soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný vydavatel deníku odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud určil jako věcně příslušný Městský soud v Praze a v zájmu hospodárnosti řízení rozhodl o společném projednání věcí. Poukazoval zejména na to, že podle jeho názoru je s ohledem na znění ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dána věcná příslušnost krajského soudu nejen pro ochranu osobnosti, opravu nepravdivých údajů podle ustanovení § 19 tiskového zákona (zákona č. 81/1966 Sb. ve znění zákona č. 86/1990 Sb.), ale i pro poškození dobrého jména podle ustanovení § 19b o. z., případně i ochranu dalších práv, pokud by k jejich poškození došlo zneužitím svobody projevu slova a tisku. Odkazoval v této souvislosti i na obdobu věcné příslušnosti v případě nekalé soutěže a dovozoval, že není důvod, aby ochrana podle ustanovení § 19b o. z. byla svěřena soudu nejnižšího stupně.

Vrchní soud v Praze svým usnesením odmítl odvolání žalovaného vydavatele deníku proti výroku usnesení, jímž bylo vyloučeno k samostatnému jednání řízení o platební povinnosti částkou 2 000 000 Kč, a ve zbývajících výrocích odvoláním napadené usnesení potvrdil.

Z odůvodnění:

Odvolací soud především podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl odvolání druhého žalovaného, pokud směřovalo proti prvnímu výroku napadeného usnesení, jímž došlo k vyloučené věci k samostatnému projednání. Uvedené usnesení je nutné považovat za usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, proti němuž není podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Mezi tyto podmínky patří i věcná příslušnost soudu, kterou podle ustanovení § 104a odst. 1 o. s. ř. zkoumá soud rovněž kdykoliv za řízení.

V dané věci se žalobce domáhá ochrany své dobré pověsti, což výslovně připouští ustanovení § 18b odst. 3 o. z. Ochrana dobré pověsti právnické osoby však není totožná s ochranou osobnosti, jak mylně druhý žalovaný dovozuje v odvolání. Ochrany osobnosti se s ohledem na znění ustanovení § 11 o. z. může domáhat výlučně fyzická osoba a nikoli právnická osoba. Právě ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku je podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dána věcná příslušnost krajských soudů jako soudu prvního stupně. Žalobce je však právnickou osobou a pro řízení o ochranu dobré pověsti právnické osoby ustanovení § 9 odst. 2 až 4 o. s. ř. nezakládá věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně, takže je nutné se soudem prvního stupně dovodit, že pro rozhodování v této k samostatnému projednávání vyloučené věci je podle ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. věcná příslušnost okresního (obvodního) soudu. Soud prvního stupně pak při rozhodování, kterému soudu bude věc postoupena, přihlížel správně nejen k věcné, ale i místní příslušnosti soudu pro projednávání a rozhodování ve věci.

Vzhledem k shora uvedenému odvolací soud věcně správné usnesení, pokud jde o druhý a třetí výrok napadeného usnesení, podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.