Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.10.1993, sp. zn. 6 Co 1010/83, ECLI:CZ:KSCB:1993:6.CO.1010.1983.1

Žalobkyně se domáhala vyslovení povinnosti žalovaného, kterého označila jako Městský úřad B., vydat jí ideální polovinu stavební parcely č. 49 o výměře 486 m2 a zahradu parc. č. 43 o výměře 1565 m2 v B. z důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem tuto žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. V odůvodnění rozsudku uvedl, že Městský úřad v B. jako správní orgán, který nemá vztah ani k vlastnictví státu ani k vlastnictví obce, nemůže být osobou povinnou k vydání věci. Podle názoru soudu prvního stupně vlastníkem nemovitosti tu může být pouze obec, v daném případě město B., které k vydání věci nebylo vyzváno a nebylo žalováno. Proto je nutno žalobu žalobkyně zamítnout.

Žalobkyně v odvolání proti tomuto rozsudku namítla, že město B. je právnickou osobou, která jedná svými orgány a jedním z těchto orgánů je právě městský úřad. Proto vyzváním městského úřadu bylo vyzváno město B. Dovozuje, že od počátku bylo zřejmé, že žaloba směřuje proti tomuto městu a jde tedy jen o nepřesné označení účastníka.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací zrušil svým usnesením rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Z odůvodnění:

Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci ( § 103 o. s. ř.), popřípadě za jejichž existence může ve věci rozhodnout. Soud prvního stupně správně dovodil, že městský úřad je správním orgánem. V návaznosti na tuto skutečnost měl však uvedený soud dospět i k závěru, že městský úřad nemá podle ustanovení § 19 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 58 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (úplné znění vyhlášeno pod č. 410/1992 Sb.), způsobilost být účastníkem řízení, a tedy že žalobkyně nesplnila své povinnosti vyplývající z ustanovení § 79 o. s. ř., tj. neoznačila správně žalovaného. Vzhledem k odstranitelnosti tohoto nedostatku žaloby, který současně byl i odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, měl soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni vyzvat k opravě označení žalovaného, nebyl však oprávněn v tomto případě rozhodovat věcně. Již vzhledem k této vadě řízení, která měla za následek vadné rozhodnutí, odvolací soud musel rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Pokud by žalobkyně nepřispěla k odstranění nedostatku podmínky řízení tím, že by nedoplnila označení žalovaného v žalobě, soud by po předchozím poučení žalobkyně řízení zastavil podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. Pro úplnost se dodává, že pokud by žaloba byla podána někým, kdo způsobilost účastníkem řízení být nemá, šlo by o neodstranitelný nedostatek žaloby i neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (nebylo by totiž koho vyzývat k opravě vad podání) a řízení by bylo nutno zastavit podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.

Povinností soudu prvního stupně je proto nejdříve vést žalobkyni k odstranění vad podání. Skutečností je, že žalobkyně v odvolání zdůrazňuje, že od počátku žaloba směřovala proti městu B. Soud však musí uvážit, zda toto prohlášení žalobkyně není odrazem jednoznačného (a nesprávného) závěru soudu prvního stupně o tom, že vlastníkem dané nemovitosti je město B. (byť současně soud správně cituje ust. § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. týkající se povinných osob).

Nesprávnost uvedeného závěru soudu prvního stupně (vedle zřejmě formulačního pochybení a zjevně nesprávně zevšeobecňujícího názoru, že vlastníkem určité nemovitosti může být jen obec) tkví v tom, že samo město B. ani vlastníkem požadované věci nemůže být. V době dřívější tuto věc nabyl stát (srov. k tomu např. i rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů a č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 143-145). Se zřetelem k ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (nehledě na účinnost tohoto zákona, která nastala 24. května 1991), vlastnictví k této věci na město B. nemohlo ze zákona přejít a žádným způsobem nebylo doloženo, že vlastnictví k těmto věcem na město B. by přešlo za období po 24.11.1990 (okamžik vzniku právnické osoby města B. ve smyslu ustanovení § 73 zákona o obcích).

Účinnost výzvy k vydání věci lze spojovat s jejím doručením vlastníku věci a není nezbytné právě vlastníka žalovat o vydání věci. Ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb. a č. 133/1993 Sb.), totiž za osobu povinnou (za splnění dalších okolností) považuje toho, kdo věc ke dni 1.4.1991 (ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích) na základě právního důvodu drží (stát nebo právnická osoba s výslovně jmenovanými výjimkami). Zjišťováním toho, která právnická osoba k rozhodnému datu věc skutečně držela, se však soud prvního stupně v důsledku svého nesprávného právního závěru v projednávané věci nezabýval.

V dalším řízení soud prvního stupně zváží i otázku, zda žalovaný bez právní subjektivity mohl zmocnit zástupce. V dalším rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.

1) viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek