Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.05.1994, sp. zn. 8 To 5/94, ECLI:CZ:VSPH:1994:8.TO.5.1994.1

Svědka, který odpírá vypovídat bez důvodů uvedených v ustanoveních § 99 odst. 1, 2 a § 100 odst. 1, 2 tr. ř., lze nutit vypovídat uložením pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř. Takové opakované odepření vypovídat může být, pokud je vyjádřením nedůvěry svědka ve spravedlivé rozhodnutí soudu, urážlivým chováním vůči soudu ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. Při rozhodování o uložení pořádkové pokuty svědkovi, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu, je třeba pečlivě zvažovat, zda případná pokuta odpovídá současným majetkovým poměrům svědka a zda by nebylo vhodnější jej podle § 66 odst. 2 tr. ř. přenechat řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání.

(Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5.1994 sp. zn. 8 To 5/94)

Ke stížnosti svědka zrušil Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 2.1994 sp. zn. 3 T 10/91 ve věci uložení pořádkové pokuty a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 2.1994 v trestní věci obžalovaných JUDr. M. D. a B. H. sp. zn. 3 T 10/91 byla podle § 66 odst. 1 tr. ř. uložena svědku PhDr. K. V. pořádková pokuta ve výši 3000 Kč, neboť bez dostatečné omluvy neuposlechl příkazu daného mu podle trestního řádu.

Proti tomuto usnesení podal svědek ihned stížnost, kterou v zákonné lhůtě neodůvodnil. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal na podkladě podané stížnosti a protokolu o hlavním líčení ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto závěrům:

Dne 10. 2. 1994 pokračovalo před Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, hlavní líčení proti bývalému pplk. SNB JUDr. M. D. a bývalému mjr. SNB B. H., obžalovaným pro trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. K tomuto hlavnímu líčení byl předvolán a z výkonu trestu předveden jako svědek PhDr. K. V., který v současné době vykonává trest odnětí svobody ve věznici v Českých Budějovicích.

Svědek byl poučen podle § 97, § 100 odst. 1, 2 a § 101 tr. ř. Podle protokolu o hlavním líčení poté svědek uvedl, že vypovídat nebude. Své stanovisko shrnul do tří bodů. Uvedl, že v přípravném řízení vypovídal proto, že se domníval, že u nás existují nezávislé soudy. Nyní si to však již nemyslí. Druhý důvod spočívá v osobě předsedy senátu, který se podílel na rozhodování v jeho trestní věci. Je přesvědčen, že ve své trestní věci byl výrazně omezen na svých právech. Posledním důvodem je pak jeho podnět podaný ústavnímu soudu v lednu tohoto roku, o němž až dosud nemá žádnou zprávu, zda byl ústavním soudem přijat, resp. řešen.

Poté byl svědek upozorněn předsedou senátu na to, že důvody, které uvedl pro odmítnutí svědecké výpovědi, nesouhlasí s důvody uvedenými v § 100 tr. ř. Opětovně byl svědek požádán, aby se k této skutečnosti vyjádřil a byl upozorněn na možnost pořádkové pokuty. Svědek setrval na svém stanovisku s tím, že jím uváděné důvody jsou k odepření svědecké výpovědi dostatečné. V souvislosti s podáním stížnosti do protokolu proti uložení pořádkové pokuty dodatečně uvedl, že měl na mysli odmítnutí výpovědi pro obavy z trestního s stíhání pro špatné zkušenosti, že i v tomto případě, pokud by vypovídal, by mohl být trestně stíhán. Své stanovisko ani poté nezměnil.

Ustanovení § 97 tr. ř. ukládá každému občanu povinnost svědčit před soudem: „Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.“ Ustanovení § 100 tr. ř. pak umožňuje odepřít svědeckou výpověď pro příbuzenský a jemu obdobný vztah a v odst. 2 stanoví: „Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu nebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.“

Ze skutečnosti, že svědek vypovídal v přípravném řízení, jakož i z jeho stanoviska, které přednesl při hlavním líčení, vyplývá, že hlavním důvodem odepření jeho výpovědi nejsou důvody, uváděné v § 100 tr. ř. Je to spíše obecně projev nedůvěry vůči soudům, jimiž by mohl být stíhán pro jakoukoliv záminku a nikoliv za skutečnou trestnou činnost. Šlo tedy o určitou formu protestu proti jeho dřívějšímu odsouzení.

Důvody odmítnutí výpovědi svědka PhDr. K. V. tedy skutečně neodpovídají ustanovení § 100 tr. ř. Uložení pořádkové pokuty je proto namístě. Senát Vrchního soudu v Praze má však pochybnosti o tom, zda peněžitá pokuta ve výši 3000 Kč odpovídá současným majetkovým poměrům PhDr. K. V. Ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř. dává možnost, aby ten, kdo neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle trestního řádu, byl předsedou senátu potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč. V odst. 2 se pak stanoví: „Dopustí-li se takového jednání osoba, která je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může se přenechat řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání. Příslušný velitel, náčelník nebo ředitel je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.“

Protože svědek je v současné době ve výkonu trestu a je bez majetkového příjmu, považuje senát vrchního soudu pořádkovou pokutu ve výši 3000 Kč za příliš přísnou. Proto napadené usnesení z podnětu stížnosti svědka zrušil. Protože neměl pro rozhodnutí ve věci sám dostatek podkladů, vrátil věc předsedovi senátu soudu prvního stupně s tím, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Pro úplnost je třeba dodat, že opakované odepření vypovídat bez důvodů uvedených v ustanoveních § 99 odst. 1, 2 a § 100 odst. 1, 2 tr. ř. může být, pokud jím svědek vyjadřuje nedůvěru ve spravedlivé rozhodnutí soudu, urážlivým chováním vůči soudu ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. Znak chová se urážlivě k soudu, je totiž nutno posuzovat i v souvislosti se společenským významem tohoto státního orgánu a významem jeho rozhodnutí.