Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.01.1993, sp. zn. 11 To 192/92, ECLI:CZ:VSPH:1993:11.TO.192.1992.1

Z podnětu odvolání obžalovaných M. D. a M. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 17. 11. 1992 sp. zn. 26 T 23/91 Nejvyšší soud tento rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze 17. 11. 1992 sp. zn. 26 T 23/91 rozhodl Městský soud v Praze v této věci již podruhé, když obžalované M. D. a M. S. uznal vinnými, že 13. 6. 1991 kolem 21.30 hod. po předchozí dohodě s M. D. vylákali poškozeného J. E. z jeho bytu na chodbu domu v Praze 4, nám. bratří Synků 3, kde mu M. S. sprejem stříkl do očí slzotvorný prostředek, vytrhl mu z ruky tašku s částkou 300 000 Kčs na hotovosti a uprchl; obžalovaný M. S. se dopustil uvedeného jednání přesto, že pro trestné činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. byl ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 4/87 potrestán dlouhodobým nepodmíněným trestem odnětí svobody.

Toto jednání kvalifikoval Městský soud v Praze u obou jmenovaných obžalovaných jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., spáchaný v případě M. S. za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.

Trest odnětí svobody byl proto uložen obžalovanému M. D. podle § 234 odst. 2 tr. zák. v trvání sedmi let, obžalovanému M. S. podle téže sazby, modifikované ustanovením § 42 odst. 1 tr. zák., v trvání deseti let.

Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní včasná odvolání, která zaměřili do výroků o vině a trestu.

Obžalovaný M. D. namítal nesprávnost základního zjištění soudu prvního stupně, že by se posuzovaného trestného činu dopustil jako spolupachatel obžalovaného M. S.

Podle jeho názoru je v tomto směru usvědčován pouze výpovědí obžalovaného, jenž jako zvlášť nebezpečný recidivista má zájem na tom, aby část své odpovědnosti přenesl na něj. Jeho chyba však spočívá pouze v tom, že M. S. informoval, že poškozený J. E. má zájem o směnu většího množství valut. Je pochopitelné, že osoby, které měly tyto valuty opatřit, to popírají, neboť se domnívají, že jde o nelegální jednání, za které by mohly být postiženy. Obžalovaný M. D. proto navrhl, aby napadený rozsudek byl ohledně něj zrušen a bud aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby byl odvolacím soudem obžaloby zproštěn.

Obžalovaný M. S. napadl z výroku o vině pouze kvalifikaci o zvlášť nebezpečné recidivě. Připomněl, že svým spontánním doznáním rozhodující měrou přispěl k objasnění tohoto trestného činu, jehož se dopustil pod silným psychickým nátlakem spoluobžalovaného M. D.

Z podnětu těchto odvolání vrchní soud v Praze podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům:

Základní vadou dokazování před soudem prvního stupně je, že v hlavním líčení nebyli vyslechnuti někteří důležití svědci posuzované události. Tak třídenní pobyt svědka V. H. v cizině nemohl a neměl být důvodem, pro který soud prvního stupně od jeho výslechu upustil a nahradil jej podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečtením protokolu o jeho konfrontaci v přípravném řízení s obžalovaným M. D.

Takto provedený důkaz je vadný již proto, že konfrontace podle § 94, resp. § 103 tr. ř. je současným výslechem dvou obžalovaných či obžalovaného a svědka. Důkaz protokolem o ní lze proto provádět jen za podmínek provádění důkazu protokolem o výpovědi obžalovaného nebo svědka – podle toho které z konfrontovaných osob se týká. V případě svědka lze proto místo výslechu při hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi při konfrontaci jen při splnění podmínek uvedených v alternativách ustanovení § 211 odst. 1 až 3 tr. ř., nikoli jako listinný důkaz podle ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř.. které tyto omezující podmínky neobsahuje. V případě V. H. jde navíc o svědka, jehož výpověd může být významná pro zjištění skutkového stavu věci, přičemž jeho osobní výslech by neměl být spojen s většími komplikacemi, takže není důvodu od něj upouštět. V novém hlavním líčení proto Městský soud v Praze tohoto svědka osobně vyslechne.

Ke způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě škody Vrchní soud v Praze uvedl:

Pokud jde o výrok o náhradě škody, občanský zákoník preferuje v § 438 odst. 1 solidární odpovědnost více škůdců. Dělená odpovědnost odpovědných osob ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. je naopak výjimkou, kterou soud může vyslovit pouze v odůvodněných případech. V posuzovaném případě, kdy škoda měla být způsobena společným jednáním dvou pachatelů ( § 9 odst. 2 tr. zák.), nic nenasvědčuje tomu, že by za ni také neměli společně a nerozdílně odpovídat. Takto stanovená náhrada škody je i výhodnější pro poškozeného, který si může vybrat, na kterém ze solidárně odpovědných škůdců bude náhradu vymáhat, a jejich vzájemné vypořádání podle účasti na vzniklé škodě je pak již jen jejich vnitřní záležitostí, která nemusí poškozeného zatěžovat ( § 439 obč. zák.). Naopak při dělené odpovědnosti za škodu odpovídá každá z odpovědných osob (každý pachatel) pouze za svůj podíl odpovědnosti, který se stanoví podle účasti na škodě. Soud prvního stupně proto pochybil, když v napadeném rozsudku bez bližšího odůvodnění obžalované podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal k dělené odpovědnosti za způsobenou škodu.