Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.01.1991, sp. zn. Tz 19/90, ECLI:CZ:NS:1991:TZ.19.1990.1

K stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ČR Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze 7. června 1990 sp. zn. 1 T 41/89 a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Napadeným usnesením rozhodl okresní soud v Ústí nad Orlicí tak, že podle § 370 tr. ř. za použití článku III a V rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 8. 12. 1989 zrušil výrok o trestu rozsudku okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 6. 1989 sp. zn. 1 T 41/89. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že na trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 1 tr. zák. se vztahovala citovaná amnestie prezidenta republiky a pokud byl za tento trestný čin uložen trest, který zahrnoval i odsouzení za další trestné činy uvedenou amnestií nedotčené, bylo nutné podle § 370 tr. ř. zrušit výrok o trestu a uložit za zbývající trestnou činnost přiměřený trest. Za tyto další trestné činy však trest nestanovil proto, že neukládal trest za trestný čin podle § 109 odst. 1 tr. zák. a není již žádného dalšího trestného činu, pro který by byl obviněný uznán vinným okresním soudem v Ústí nad Orlicí a který by byl v souběhu s trestnými činy, pro které byl obviněný uznán vinným a odsouzen okresním soudem v Náchodě rozsudkem ze dne 21. 3. 1989 sp. zn. 2 T 24/89. Proto se omezil pouze na zrušující výrok, protože po zrušení výroku o souhrnném trestu z rozsudku okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 1 T 41/89 nabyl znovu účinnosti rozsudek okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 2 T 24/89. Usnesení nabylo právní moci 19. 6. 1990.

Proti tomuto usnesení podal v zákonné šestiměsíční lhůtě podle § 272 tr. ř. v neprospěch obviněného J. M. stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky. Vytýká porušení zákona v ustanovení § 370 odst. 1 tr. ř. v tom směru, že pokud byl obviněnému uložen pravomocným rozsudkem okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 6. 1989 sp. zn. 1 T 41/89 souhrnný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti za trestné činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a krádeže amnestií z 8. 12. 1989 nedotčené a dále za trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 1 tr. zák., na který se amnestie vztahovala, byl touto amnestií prominut pouze trest za trestný čin podle § 109 odst. 1 tr. zák. Za trestné činy amnestií nedotčené měl být proto obviněnému stanoven podle vzájemného poměru závažnosti trestných činů úhrnný trest odnětí svobody, a to při nezměněném výroku rozsudku okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 6. 1989 sp. zn. 1 T 41/89 o uloženém trestu zákazu činnosti, na který se amnestie nevztahovala. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil vytýkané porušení zákona, napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1, popř. § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení, jakož i nařízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Rozsudkem okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 6. 1989 sp. zn. 1 T 41/89 byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem opuštění republiky podle § 109 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle tohoto ustanovení za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny, a k trestu zákazu činnosti na dobu tří roků záležející v zákazu zaměstnání, jehož výkon předpokládá uzavření smlouvy o odpovědnosti za svěřené hodnoty. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 3. 1989 sp. zn. 2 T 24/89, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti na dobu tří roků, záležející v zákazu zaměstnání, jehož výkon předpokládá uzavření zvláštní smlouvy o odpovědnosti za svěřené hodnoty.

Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí je třeba především vytknout, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 13. 6. 1989, a to v důsledku amnestie prezidenta republiky z 8. 12. 1989, která se vztahovala na trest uložený za trestný čin podle § 109 odst. 1 tr. zák. Při postupu podle § 370 tr. ř. soud totiž nezrušuje původní výrok o souhrnném trestu v rozsudku, kterým byl takový trest uložen, ale z uloženého trestu stanoví na trestný čin, na nějž se amnestie nevztahuje, přiměřený trest. Soud tedy měl za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. b) tr. zák. stanovit přiměřený úhrnný trest odnětí svobody. Původním úhrnným nebo souhrnným trestem byl soud vázán při stanovení přiměřeného trestu jen v tom směru, že nesměl vyslovit jiný druh trestu ani trest přísnější, než byl trest v pravomocném rozsudku. Poněvadž okresní soud v Ústí nad Orlicí takto nepostupoval a v napadeném usnesení se pouze omezil na zrušení souhrnného trestu z rozsudku tohoto soudu ze dne 13. 6. 1989 sp. zn. 1 T 41/89, porušil zákon tímto usnesením v ustanovení § 370 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. M. Pokud jde o trest zákazu činnosti, na tento trest se amnestie prezidenta republiky z 8. 12. 1989 nevztahovala.

Nejvyšší soud České republiky proto ve lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona ( § 268 odst. 2 tr. ř.), napadené usnesení zrušil, současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu ( § 269 odst. 2 tr. ř.), a okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( § 270 odst. 1 tr. ř.).

Zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který nabyl účinnosti dnem 1. července 1990, byla zrušena odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, které byly posouzeny mimo jiné podle § 109 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb. před novelou z r. 1990. Po zrušení napadeného usnesení okresního soudu v Ústí nad Orlicí tedy dopadá zákon o soudní rehabilitaci na rozsudek tohoto soudu z 13. 6. 1989 sp. zn. 1 T 41/89 ve výroku o vině obviněného trestným činem opuštění republiky podle § 109 odst. 1 cit. zák.

Okresní soud proto v dalším řízení nebude aplikovat rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 8. 12. 1989, a deklaruje, že byl zákonem o soudní rehabilitaci zrušen uvedený výrok o vině a podle § 2 odst. 2 cit. zákona stanoví přiměřený trest za trestné činy podle § 247 odst. 1 a § 132 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem okresního soudu v Náchodě z 21. 3. 1989 sp. zn. 2 T 24/89.

Poněvadž však dnem 1. 7. 1990 nabyla také účinnosti novela trestního zákona č. 175/1990 Sb., kterou byla dotčena ustanovení o obou těchto trestných činech, je nutno použít zároveň článku II odst. 4 věty druhé této novely. Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. před novelou, kterým byl obviněný uznán vinným, by i po novele trestního zákona byl takto stejně právně posuzován, ovšem s mírnější trestní sazbou. Trestný čin podle § 132 odst. 1 písm. b) cit. zák. by nyní byl právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák., který je ohrožen trestní sazbou od šesti měsíců do tří let. Měl by tedy být obviněnému stanoven přiměřený úhrnný trest vzhledem k trestním sazbám za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 a zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném po 1. 7. 1990.