Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.1990, sp. zn. 4 Tz 33/90, ECLI:CZ:NS:1990:4.TZ.33.1990.1

Účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, může nastat jen ohledně celého odsouzení. To platí i tehdy, jestliže některý z více trestů byl prominut podle článku I amnestie prezidenta republiky z 1. ledna 1990, který stanoví, že se vyjmenované tresty promíjejí s tím, že se na pachatele hledí dnem rozhodnutí o amnestii, jako by nebyl odsouzen.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27. září 1990 sp. zn. 4 Tz 33/90)

V stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR, Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení okresního soudu v Lounech 2. března 1990 sp. zn. 4 T 74/89 v části, v níž bylo vysloveno, že se na obviněného R. M. dnem 1. ledna 1990 hledí, jako by nebyl odsouzen.

Z odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozhodl dne 2. března 1990 v neveřejném zasedání podle § 368 tr. ř. tak, že obviněný R. M. odsouzený rozsudkem okresního soudu v Lounech ze dne 25. května 1989 sp. zn. 4 T 74/89 k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990. Podle článku I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii mu prominul uložený trest odnětí svobody s účinkem, že se na obviněného dnem 1. ledna 1990 hledí, jako by nebyl odsouzen. Toto usnesení okresního soudu v Lounech nabylo právní moci dnem 28. března 1990.

Proti uvedenému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného.

Uvedl v ní, že okresní soud přehlédl, že obviněnému byl vedle trestu odnětí svobody uložen též peněžitý trest. Vzhledem k dikci čl. I písm. d) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990 nemohl však být posledně uvedený trest na základě rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii prominut. Proto také nebylo možno rozhodnout, že se na obviněného nadále hledí, jako by nebyl odsouzen, což je zřejmé i z výkladu ustanovení § 70 odst. 2 tr. zák.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením okresního soudu v Lounech ze dne 2. března 1990 sp. zn. 4 T 74/89 byl porušen zákon v ustanovení čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990 ve vztahu k ustanovení § 70 odst. 2 tr. zák. ve prospěch obviněného, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení částečně zrušil ve výroku o účincích zahlazení amnestovaného trestu.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle článku I rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990 se promíjejí nevykonané tresty

a) odnětí svobody nebo jejich zbytky samostatně uložené za přečiny,

b) odnětí svobody podmíněně odložené,

c) nápravného opatření nebo jejich zbytky,

d) peněžité nebo jejich zbytky, pokud nebyly uloženy vedle trestu odnětí svobody,

které byly nebo budou pravomocně uloženy za přečiny nebo trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s tím, že se na pachatele hledí dnem tohoto rozhodnutí, jako by nebyl odsouzen.

Okresní soud v Lounech tato ustanovení důsledně nerespektoval. Správně rozhodl tak, že v rámci napadeného usnesení neprominul obviněnému R. M. též peněžitý trest ve výši 2000,- Kčs, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu v Lounech z 25. května 1989 sp. zn. 4 T 74/89 vedle shora uvedeného podmíněného trestu odnětí svobody. V tomto ohledu se řídil ustanovením čl. I písm. d) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990. Naproti tomu však pochybil, pokud vyslovil, že se na obviněného hledí, jako by nebyl dosouzen. Zmíněná vada vyplývá z nesprávného výkladu článku I písm. b) a d) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii ve vztahu k dovětku tohoto ustanovení. Závěrečná část dovětku, v níž je vyslovena tzv. fikce neodsouzení obviněného, se totiž vztahuje vždy na celé odsouzení, jež je v konkrétním případě předmětem aplikace amnestie prezidenta republiky, nikoli jen na jeho část. Vyžaduje se tedy, aby uvedený účinek vznikl ohledně všech trestů uložených příslušným rozhodnutím.

Tak tomu ovšem v posuzované trestní věci není. Na uložený peněžitý trest v částce 2000,- Kčs, který dosud obviněným nebyl vykonán, se rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. ledna 1990 nevztahovalo. Tento trest zůstal napadeným usnesením nedotčen a právě se zřetelem k této skutečnosti nemůže platit fikce, že se na obviněného dnem 1. ledna 1990 hledí, jako by nebyl odsouzen. Opodstatněnost tohoto závěru vyplývá z ustanovení § 70 odst. 2 tr. zák., podle něhož bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, dokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší.