Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 08.09.1982, sp. zn. Cpj 67/82, ECLI:CZ:NS:1982:CPJ.67.1982.1

Při prověrce rozhodnutí soudů o obnově řízení občanskoprávních věcech, kterou uskutečnilo ministerstvo spravedlnosti České socialistické republiky, byly zjištěny pochybnosti v soudní praxi posuzování otázky, za jakých okolností může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí vydané v jiném řízení. Ministerstvo spravedlnosti ČSR dalo proto Nejvyššímu soudu ČSR podnět k usměrnění praxe soudů stanoviskem ke správnému výkladu zákona (srov. sdělení č. 5 v částce 1 až 3/1982 Sbírky instrukcí a sdělení ministerstva spravedlnosti ČSR, str. 10).

Ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. uvádí důvod obnovy řízení kromě dotazů i rozhodnutí a skutečnosti, které ten, kdo návrh podává, bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže jiné pro navrhovatele příznivější rozhodnutí ve věci mohou přivodit jednotlivé skutečnosti vyplývající z rozhodnutí jiného orgánu, případně souhrn více takových skutečností, vyvstává otázka, proč zákonná úprava rozlišuje mezi skutečnostmi a rozhodnutími, když pojem „skutečnosti“ může v sobě zahrnovat i pojem „rozhodnutí“.

Uvedená úprava přípustnosti obnovy řízení je odůvodněna potřebou vyjádřit ty případy, kdy důvodem obnovy je vydání rozhodnutí jiného orgánu a nikoliv skutečnosti z něho vyplývající. Tak je tomu v případech, kdy soud v původním rozhodnutí respektoval důsledky vyplývající z ustanovení § 135 odst. 1, 2 o. s. ř., totiž se byl vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přečin nebo přestupek, a kdo jej spáchal, případně byl vázán rozhodnutím o osobním stavu, nebo vycházel ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. z již vydaného rozhodnutí jinak příslušného orgánu rozhodovat o určité předběžné otázce, nebo konečně, nebylo-li dokud rozhodnutí příslušném orgánem vydáno, posoudil příslušnou předběžnou otázku sám.

Ve všech těchto případech má vydání rozhodnutí příslušným orgánem, pokud se v něm odlišně řeší otázka, která byla předmětem rozhodování soudu, zásadní význam, protože se tím mění posuzování věci z hlediska důsledků vyplývajících z ustanovení § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. Šlo-li totiž o případ posuzovaný podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., končí nebo se mění vázanost soudu určitým dřívějším rozhodnutím a pokud šlo o případy podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., buď odpadlo rozhodnutí, ze kterého soud v původním řízení vycházel, nebo vydáním rozhodnutí řešícího předběžnou otázku odlišně pominulo oprávnění soudu o takové otázce rozhodovat.

Jestliže soud v původním rozhodnutí posoudil předběžnou otázku sám, vycházeje z toho, že neexistuje rozhodnutí, kterým by byl vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., nebo z něhož by měl vycházet ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., může být důvodem pro povolení obnovy řízení jak rozhodnutí vydané po skončení řízení, o jehož obnovu jde, tak i rozhodnutí vydané dříve, protože existencí takového rozhodnutí dodatečně odpadl nebo již v původním řízení nebyl vydán předpoklad, za něhož mohl soud posoudit předběžnou otázku samostatně. Povinnost soudu zkoumat zda navrhovatel nemohl bez své viny použít takového rozhodnutí již v původním řízení, přichází ovšem v úvahu pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí existující již v době původního řízení.

Naproti tomu, jestliže v původním řízení soud rozhodoval se zřetelem ke své vázanosti jiným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. nebo vycházel z již vydaného rozhodnutí jiného orgánu ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., může znamenat změnu v tomto předpokladu rozhodnutí, které bylo vydáno po skončení řízení v původní věci (např. zprošťující trestní rozsudek, odlišné rozhodnutí o osobním stavu, odlišné rozhodnutí správního orgánu o téže předběžné otázce, zrušení dřívějšího rozhodnutí správního orgánu mimo odvolací řízení), tedy rozhodnutí, kterým byl změněn nebo odpadl dosavadní pro soud závazný podklad. V tomto případě rovněž nepřichází v úvahu zkoumání, zda navrhovatel nemohl použít takového rozhodnutí již v původním řízení, neboť tehdy ještě neexistovalo.

V případě, kdy soud v původním řízení odůvodnil své rozhodnutí závěrem, že je vázán určitým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. nebo že vychází ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí jiného orgánu, a je-li pak podaný návrh na obnovu řízení odůvodňován tvrzením, že takové rozhodnutí v rozhodující době neexistovalo nebo že tehdy existovalo jiné rozhodnutí, neznamenalo by prokázání takového tvrzení, že by odpadli nebo bylo změněno rozhodnutí, ve kterém mělo původní rozhodnutí oporu, nýbrž by z něho vyplýval závěr, že původní rozhodnutí, jehož se týká návrh na obnovu, vycházelo z vadně zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro povolení obnovy by v takovém případě nebylo rozhodnutí, nýbrž uvedená skutečnost, že soud v původním řízení vycházel z nesprávného zjištění, přičemž by bylo na navrhovateli, aby prokázal, že tuto skutečnost nemohl bez své viny použít v původním řízení. 1)

Při výkladu doby skončení původního řízení, významné při posouzení podmínky, že navrhovatel nemohl použít důvodu obnovy bez své viny v původním řízení, je třeba vycházet zásadně z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Tato doba je bez dalšího rozhodující při posuzování návrhu na obnovu, skončilo-li řízení rozhodnutím, které již nebylo možné napadnout odvoláním, jež by umožňovalo navrhovateli obnovy řízení uplatnit ještě v odvolacím řízení nové skutečnosti a důkazy ( § 205 odst. 2 o. s. ř.). To platí především o rozsudcích vyhlášených odvolacím soudem, popřípadě o usneseních schvalujících smír. Pokud by výjimečně došlo ke zrušení vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 217 o. s. ř., byl by rozhodující den vyhlášení dalšího konečného rozhodnutí odvolacího soudu. Den vyhlášení rozhodnutí byl by rozhodující také tehdy, je-li návrhem na obnovu řízení napadeno usnesení o schválení smíru ( § 231 o. s. ř.), které rovněž nelze napadnout odvoláním ani v případě, že byl smír uzavřen u soudu prvního stupně. U rozsudků soudu prvního stupně může být doba jejich vyhlášení rozhodující, jestliže se všichni účastníci řízení bezprostředně po vyhlášení rozsudku vzdali vůči soudu odvolání proti tomuto rozsudku ( § 207 odst. o. s. ř.). Jinak vzhledem k ustanovení § 205 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující zásadně doba, kdy účastníkům marně uplynula lhůta k podání odvolání. Podal-li však kterýkoliv z účastníků původního řízení včas odvolání proti výroku, jehož se návrh na obnovu řízení týká, je rozhodující doba vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť do této doby mohl navrhovatel obnovy řízení uplatnit v tomto odvolacím řízení, i když sám odvolání nepodal, nové skutečnosti nebo důkazy, pokud tato možnost nepominula k jinému dni (např. doručením nevyhlášeného usnesení odvolacího soudu o tom, že se připouští zpětvzetí odvolání, jímž je vzhledem k ustanovením § 170 odst. 1 a § 211 o. s. ř. odvolací soud vázán).

Z uvedených závěrů také vyplývá, že důvodem pro obnovu řízení může být samo rozhodnutí jiného orgánu jen tehdy, jestliže řeší otázku, jejíž posouzení bylo rozhodující i při vydání rozhodnutí v původním řízení, jestliže se tedy dotýká skutečností, které existovaly již v době původního rozhodnutí a kterými se tedy musel soud v tomto rozhodnutí zabývat. Takový výklad zastávala již dříve soudní praxe [srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 101/1953 a č. 163/1953 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, která sice byla vydána k výkladu dříve platného ustanovení § 197 písm. a) zákona č. 142/1950 Sb., jehož závěry jsou však použitelné i k výkladu obdobného ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Jen takové rozhodnutí, které řeší uvedené otázky, může mít rozhodující dopad na vázanost soudu podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. nebo na jeho oprávnění řešit samostatně předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. či na jeho povinnost vycházet z určitého již vydaného rozhodnutí jiného orgánu.

Jestliže předmětem rozhodování jiného orgánu by bylo posuzování odlišných později vzniklých skutečností, šlo by o úpravu právního stavu pro období po skončení původního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí soudu, a takové rozhodnutí by tedy nemělo vliv na posouzení otázek řešených soudem v napadeném rozhodnutí.

1) Vada řízení a rozhodnutí, spočívající ve vadně zjištěném skutkovém stavu, by ovšem mohla být i důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona.