Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.02.1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, ECLI:CZ:NS:1979:3.CZ.12.1979.1

Navrhovatelé se domáhali určení neplatnosti části dohody ze dne 30. 4. 1968 o zřízení práva osobního užívání pozemku – stavební parcely č. 584/8 v J., pokud se týkala pruhu uvedeného pozemku v šíři 5 m podél jeho východní hranice. K odůvodnění návrhu uvedli zejména, že tu bylo zřízeno právo osobního užívání k celé stavební parcele č. 584/8 v J. ve výměře 361 m2 bez ohledu na skutečnost, že ohledně tohoto pozemku je zřízeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy v šíři 5 m podél jeho východní hranice ve prospěch vlastníků sousedního domu čp. 27 v J. Mezi spoluvlastníky domu čp. 100 v J., postaveném na stavební parcele č. 584/8, a spoluvlastníky sousedního domu čp. 27 v J., v jejichž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, dochází k rozporům ohledně užívání společného vchodu a vjezdu. Se zřetelem ke znění ustanovení § 199 o. z. je dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 o. z. v té části, jež je dotčena uvedeným věcným břemenem ve prospěch vlastníků sousední nemovitosti.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem uvedenému návrhu vyhověl a vyslovil částečnou neplatnost zmíněné dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a současně určil, že odpůrci A. F., P. D. a E. D. nemají právo osobního užívání k pruhu stavební parcely č. 584/8 v J. v šíři 5 m podél jeho východní hranice. Podle právního názoru soudu prvního stupně byla zmíněná část dohody v uzavřena rozporu s ustanovením § 199 o. z., a proto je neplatná podle ustanovení § 39 o. z.

K odvolání odpůrců A. F., P. D. a E. D. krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně při právním posouzení věci dovodil, že zmíněná část dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku je neplatná pro rozpor se zájmem společnosti na řádném přístupu ke každému obytnému domu, nikoliv pro rozpor se zákonem.

Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal generální prokurátor ČSR, tak, že uvedenými rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon.

Z odůvodnění:

Právnímu názoru odvolacího soudu lze přisvědčit potud, že občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) nemá žádné ustanovení, jež by vylučovalo zřízení práva osobního užívání k pozemku zatíženému platně zřízeným věcným břemenem. Záleží jen na tom, zda obsah věcného břemene je slučitelný s účelem práva osobního užívání pozemku. Nelze ovšem vyloučit případný rozpor takové dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku se zájmem společnosti, jehož důsledkem je pak její neplatnost ve smyslu ustanovení § 39 o. z.

Pro úvahu o tom, zda účastníky v projednávané věci uzavřená dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku skutečně odporuje zájmu společnosti, si však soudy obou stupňů neopatřily náležité skutkové podklady. Bylo také namístě řízení doplnit zejména důkazy o tom, zda odpůrci skutečně osobám, jimž věcné břemeno svědčí, zabraňují ve využívání oprávnění z něho plynoucích. Z dosavadních výpovědí žalovaných v průběhu řízení vyplynulo, že právo průchodu a průjezdu vlastníků domu čp. 27 v J. přes pozemek uznávají, popírají však nutnost, aby k tomuto účelu byl užíván celý pruh pozemku v šíři 5 m. V této souvislosti měly soudy obou stupňů uvážit i provedení důkazu místním ohledáním, vyslechnout také současné vlastníky domu č. 27 v J., zjistit jejich oprávněné potřeby k průchodu a k průjezdu přes pozemek a způsob, jakým tyto své potřeby uspokojovali a nadále uspokojují. Před rozhodnutím by měl soud rovněž vyžádat stanovisko odboru výstavby a dopravy MěstNV, zda nepřichází v úvahu vybudování nové komunikace k domu č. 27 v J. Soud musí vycházet z toho, že v daném případě jde o výkon práva z věcného břemene, přičemž toto věcné břemeno může omezovat vlastníka (uživatele) služebního pozemku pouze v nezbytném rozsahu, takže, není-li ke sledovanému účelu zapotřebí užívat celý pruh pozemku v šíři 5 m, lze se domáhat podle ustanovení § 506 odst. 2 o. z. omezení věcného břemene, případně i jeho zrušení, pokud by přicházelo v úvahu zřízení jiného přístupu. Je třeba vycházet z toho, že dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemku par. č. 584/8 v J. byla uzavřena v roce 1968, přičemž právě stav věci v době uzavření této dohody je také rozhodující pro posouzení toho, zda se tato dohoda příčí zájmům společnosti či nikoliv a zda je tedy z tohoto důvodu neplatná.

Pokud by pak výsledky dalšího dokazování opodstatňovaly závěr o rozporu dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku se zájmem společnosti, bylo by nutno vycházet ze zásady zakotvené v ustanovení § 41 o. z., podle níž vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato část, pokud ovšem z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že částečná neplatnost přichází v úvahu, vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu. Nejde tedy o to, zda je dělitelný předmět, jehož se právní úkon týká, ale zda od obsahu právního úkonu lze oddělit jeho část.

V daném případě byla obsahem právního úkonu dohoda o zřízení práva osobního užívání celému pozemku označenému jedním parcelním číslem, který byl zatížen věcným břemenem. Tento právní úkon nelze dělit na jednotlivé části, a to ani v tom případě, že v důsledku věcného břemene došlo k rozporům, které se týkají jen určité části užívaného pozemku. Nelze proto hovořit o tom, že důvod neplatnosti by se mohl týkat jen části právního úkonu (dohody), neboť obsah úkonu je jednotný a nedělitelný, tj. zřízení práva osobního užívání pozemku, na němž je postaven rodinný domek. Povaha věci tedy v daném případě vylučovala, aby byla vyslovena částečná neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Bylo povinností soudu, aby v tomto směru poskytl účastníkům podle ustanovení § 5 o. s. ř. právní poučení, a to jednak pokud jde o možnost úpravy návrhu na zahájení řízení, požadujícího vyslovení neplatnosti jen části dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, jednak pokud jde o možnost domáhat se v jiném řízení podle ustanovení § 506 odst. 2 o. z. omezení nebo zrušení věcného břemene.

Protože soudy obou stupňů v této věci nezjistily náležitě skutečný stav věci a řídily se odlišným právním názorem, porušily svými rozhodnutími zákon v ustanoveních § 5, § 6, § 120 odst. 1 a § 153 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k ustanovením § 39, § 41 a § 205 o. z.

1) Viz také č. 2/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 119 ).