Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.12.1978, sp. zn. 6 Tz 65/78, ECLI:CZ:NS:1978:6.TZ.65.1978.1

Důvod nutné obhajoby uvedený v § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., že obviněný je ve vazbě, vzniká až vzetím obviněného do vazby ( § 68 tr. ř.), nikoli již zadržením obviněného ( § 75 tr. ř.), popř. vznesením obvinění proti osobě podezřelé, která byla zadržena ( § 76 tr. ř.).

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 15. 12. 1978 sp. zn. 6 Tz 65/78.)

Nejvyšší soud shledal, že usnesením krajského soudu v Brně ze dne 25. září 1978 sp. zn. 3 To 390/78, jímž byla zamítnuta stížnost okresního prokurátora proti usnesení okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 1978, sp. zn. 3 T 452/78, jímž byla podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. věc vrácena prokurátorovi k došetření, byl porušen zákon v ustanovení § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve prospěch obviněného. Toto usnesení i citované usnesení okresního soudu v Hodoníně zrušil a okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Okresní prokurátor v Hodoníně podal dne 17. 8. 1978 okresnímu soudu v Hodoníně obžalobu na obviněného J. R. pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. spáchaný tak, že dne 5. 6. 1978 ve Veselí nad Moravou kolem 23.00 hod. neoprávněně vnikl do ubytovny restaurace HUTNÍK, kde spala servírka M. J., v úmyslu donutit ji k souloži, dále pro pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 a § 241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tak, že v noci z 5. 6. na 6. 6. 1978 ve Veselí nad Moravou v kavárně restaurace HUTNÍK se snažil násilím donutit M. J. k souloži, které však nedosáhl pro aktivní odpor poškozené.

Okresní soud v Hodoníně rozhodl při předběžném projednání obžaloby usnesením ze dne 24. 8. 1978 sp. zn. 3 T 452/78 tak, že se věc vrací prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a obžalovaný se nadále ponechává ve vazbě ( § 192 tr. ř.).

Stížnost, kterou podal okresní prokurátor proti tomuto usnesení, krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 25. 9. 1978 sp. zn. 3 To 390/78 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Proti tomuto usnesení krajského soudu v Brně podal generální prokurátor ČSR ve lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, v níž vytkl, že usnesením krajského soudu a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon.

Nejvyšší soud ČSR přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Okresní soud v Hodoníně odůvodnil své rozhodnutí v podstatě tak, že došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a k omezení oprávnění obhájce tím, že obviněnému, u něhož vznikl důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. dnem 9. 6. 1978, tj. dnem, kdy ho okresní prokurátor vzal do vazby, byl obhájce ustanoven až dne 13. 6. 1978. Současně také uvedl, že v této době byla provedena většina vyšetřovacích úkonů. Jednání obviněného, proti němuž bylo vzneseno obvinění pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., od počátku nasvědčovalo tomu, že jde o pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1, § 241 odst. 1 tr. zák., a tedy při správném postupu šlo o nutnou obhajobu i podle § 36 odst. 3 tr. ř. Došetření mělo spočívat v opětovném výslechu svědků a v provedení vyšetřovacích úkonů, k nimž došlo předtím, než byl obviněnému ustanoven obhájce.

Krajský soud, který se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu, v odůvodnění svého rozhodnutí navíc vyslovil názor, že osobní svoboda obviněného byla omezena již od 6. 6. 1978, kdy byl zadržen, a že od tohoto okamžiku počíná u něho vazba. Proto od 7. 6. 1978, kdy bylo proti obviněnému vzneseno obvinění pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., měl mít obviněný obhájce a vyšetřovatelů byl povinen s největším urychlením zařídit ustanovení obhájce, ale také k vyšetřovacím úkonům přistoupit až potom, kdy byl obhájce ustanoven. Vytýká, že se tak nestalo a že vyšetřovatel přistoupil k vyšetřovacím úkonům již dnem vznesení obvinění a že v mezidobí od 7. 6. do 13. 6. 1978, kdy byl obhájce ustanoven, provedl podstatnou část vyšetřovacích úkonů.

S těmito závěry soudů obou stupňů nelze souhlasit, neboť v přípravné řízení nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a k omezování oprávnění obhájce. Předně je třeba uvést, že usnesením vyšetřovatele ze dne 7. 6. 1978 bylo zahájeno trestní stíhání a vzneseno na J. R. obvinění pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. Na tento trestný čin stanoví zákon trest odnětí svobody, jehož horní hranice činí dvě léta, takže nešlo o případ nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. Obviněný byl vyrozuměn o tom, že jeho trestná činnost bude posuzována jako pokus trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1, § 241 odst. 1 tr. zák., až dne 22. 6. 1978, tedy v době, kdy již obhájce měl. V době vznesení obvinění pro trestný čin podle § 231 odst. 1 tr. zák. nebyly dány ani důvody uvedené v § 36 odst. 1 tr. ř. Obviněný R., který byl zadržen, byl vzat okresním prokurátorem do vazby dne 9. 6. 1978. K názoru vyslovenému krajským soudem, že vazba obviněného počíná od 6. 6. 1978, kdy byla jeho osobní svoboda omezena, tj. kdy byl zadržen, a že tedy dnem 7. 6. 1978, kdy bylo na obviněného vzneseno obvinění pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., měl mít obviněný obhájce, je třeba uvést, že podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí mít obviněný v přípravném řízení obhájce, je-li ve vazbě, popř. ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu. V daném případě tedy důvod nutné obhajoby nastal až rozhodnutím okresního prokurátora o tom, že se obviněný bere do vazby. Krajský soud si zřejmě neuvědomuje, že okolnost, že se obviněnému do vazby započítává i doba jeho zadržení, nemůže nic změnit na datu, kdy byl obviněný vzat do vazby a kdy z tohoto důvodu nastává důvod nutné obhajoby. Proto teprve vzetím obviněného do vazby, tj. dnem 9. 6. 1978, nastal důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a bylo třeba, aby vyšetřovatel umožnil obviněnému zvolení obhájce co nejrychleji, popř. zajistil jeho ustanovení. Obviněný, který byl poučen o nutnosti mít obhájce, si obhájce nezvolil, ale požádal, aby mu byl obhájce ustanoven. Ještě týž den, tj. 9. 6. 1978 požádal vyšetřovatel vedoucího advokátní poradny v Hodoníně o ustanovení obhájce. Obhájce byl obviněnému ustanoven dne 13. 6. 1978. Od této doby mohl ustanovený obhájce vykonávat povinnosti a využívat oprávnění ve smyslu § 41 odst. 1, 2 tr. ř. Třeba dodat, že obhájce obviněného byl o prvním procesním úkonu konaném po jeho ustanovení, tj. o výslechu obviněného, telefonicky vyrozuměn; tohoto výslechu ani dalších procesních úkonů se však nezúčastnil.

Nelze souhlasit ani s tvrzením soudů, že v době, kdy podle jejich názoru šlo o nutnou obhajobu a obviněný neměl ustanoveného obhájce, byla provedena většina, resp. podstatná část vyšetřovacích úkonů. Podle obsahu trestních spisů nebyl v době od 9. 6. 1978, kdy byl obviněný vzat do vazby a nastal důvod nutné obhajoby, do 13. 6. 1978, kdy byl obviněnému ustanoven obhájce, proveden žádný procesní úkon. Předtím, tj. v době od 7. 6. do 9. 6. 1978, kdy však ještě důvody nutné obhajoby nebyly, byla vyslechnuta poškozená, 3 svědci a byl proveden vyšetřovací pokus. Ostatní důkazy, tj. výslech sedmi dalších svědků, znalecký posudek z oboru biologie a listinné důkazy byly provedeny, resp. shromážděny po 13. 6. 1978, takže obhájce obviněného se jich mohl zúčastnit. To platí i o výsleších obviněného a poškozené, v nichž bylo pokračováno po 13. 6. 1978. Z hlediska práva obhájce zúčastnit se vyšetřovacích úkonů ( § 165 odst. 1 tr. ř.) byly tedy všechny vyšetřovací úkony provedeny podle zákona. Třeba dodat, že při seznámení s výsledky vyšetřování, jemuž byl obhájce přítomen, neměl ani obhájce ani obviněný žádné návrhy na doplnění vyšetřování a nenamítali, že by bylo v průběhu přípravného řízení porušeno právo na obhajobu.

Z uvedeného je zřejmé, že vyšetřovatel nepostupoval v rozporu s ustanovením § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Jestliže okresní soud vrátil věc okresnímu prokurátorovi k došetření a krajský soud stížnost okresního prokurátora zamítl jako nedůvodnou, porušily oba soudy zákon v ustanovení § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.