Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.12.1972, sp. zn. Tvj 88/72, ECLI:CZ:NS:1972:TVJ.88.1972.1

Ukládá-li soud pachateli za přečin nepodmíněný trest odnětí svobody, nemůže jej pro výkon tohoto trestu zařadit s použitím § 39a odst. 3 tr. zák. do třetí nápravně výchovné skupiny, byť byl pachatel v posledních deseti letech před spácháním přečinu ve výkonu trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin nebo přečin ( § 39a odst. 2 písm. b/ tr. zák.).

(Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1972 čj. Tvj 88/72.)

V rozboru a zhodnocení praxe soudů ČSR při rozhodování o přečinech podle zák. č. 150/1969 Sb. (Tpj 45/71) se vyslovuje právní názor, že ukládá-li soud nepodmíněný trest odnětí svobody pachateli přečinu, který byl v posledních deseti letech před jeho spácháním ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za úmyslný přečin, je naplněn formální znak uvedený v § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák., který se použije obdobně ( § 13 odst. 1 zák. č. 150/1969 Sb.). Současně se připomíná, že vzhledem k tomu, že jde o ukládání trestu za přečin, bude vždy na místě zkoumat z hlediska § 39a odst. 3 tr. zák., zda převýchova pachatele nebude lépe zaručena v první (tedy nižší) nápravně výchovné skupině.

Jde o otázku, zda naopak pachatele přečinu, který naplňuje znaky § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák., lze podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadit do třetí (tedy do vyšší) nápravně výchovné skupiny.

Podle § 39a odst. 3 tr. zák. může soud pachatele trestného činu, jemuž ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody, zařadit pro jeho výkon do jiné nápravně výchovné skupiny, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že jeho náprava a převýchova bude lépe zaručena v jiné nápravně výchovné skupině.

Z toho, že znaky „závažnost činu“ a „stupeň a povaha narušení pachatele“ jsou postaveny vedle sebe, je třeba dovodit, že k tomu, aby mohlo být použito ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák., musí být oba tyto znaky splněny současně. Přichází-li v úvahu zařazení pachatele do nižší nápravně výchovné skupiny, musí jít o menší závažnost činu a nižší stupeň narušení pachatele; naopak přichází-li v úvahu jeho zařazení do vyšší nápravně výchovné skupiny, musí jít o větší závažnost trestného činu a současně o větší stupeň narušení pachatele.

Tyto zásady je třeba obdobně aplikovat i na přečiny a na ukládání trestů za ně. To především znamená, že pouze jedna z uvedených podmínek sama o sobě nestačí k tomu, aby pachatel přečinu mohl být při uložení nepodmíněného trestu zařazen do nižší nebo do vyšší nápravně výchovné skupiny. Tedy pro úvahu, zda pachatel přečinu při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody má být ve smyslu § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do jiné nápravně výchovné skupiny, je rozhodující, zda je dána taková závažnost spáchaného činu a takový stupeň narušení pachatele, které jsou ve svém souhrnu typově v podstatě na stejné úrovni jako okolnosti odůvodňující zařazení pachatele do některé z nápravně výchovných skupin podle § 39a odst. 2 tr. zák. při odsouzení za trestný čin.

Proto, jde-li o pachatele přečinu, tedy činu typově nedosahujícího nebezpečnosti trestného činu, nelze dovodit tak vysokou jeho závažnost, která by odpovídala typově podmínkám uvedeným v § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák., aby takový pachatel mohl být pro výkon trestu odnětí svobody uložený mu za přečin zařazen s použitím § 39a odst. 3 tr. zák. do třetí nápravně výchovné skupiny, i když povaha a stupeň narušení pachatele jsou velmi vysoké.