Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3729.2011.1

Žalobci se domáhají zaplacení částky 90 124,35 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 13. 5. 2001 v bytě žalovaných v E. ul. 21 v P. 6 praskla hadice podlahového topení a byl tak mimo jiné vytopen byt v jejich vlastnictví. Náklady na opravu poškozené bytové jednotky žalobcům částečně uhradila pojišťovna, nikoliv však celou částku 472 665,35 Kč, kterou vynaložili na uvedení bytu do původního stavu, ale pouze částku 382 541 Kč. Žalovaná částka je rozdílem mezi žalobci vynaloženou a pojišťovnou uhrazenou částkou.

N e j v y š š í s o u d zčásti dovolání zamítl, ve zbylém rozsahu dovolání odmítl.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobců je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo v částce 67 754,35 Kč rozhodnuto jinak než v předchozím rozsudku.

Žalobci v řízení uplatňují nárok na náhradu škody odůvodněný tím, že v bytě situovaném bezprostředně nad bytem v jejich vlastnictví došlo k poruše podlahového vytápění spojené s únikem vody, v jejímž důsledku byl vytopen byt žalobců. Náklady vynaložené na uvedení bytu do původního stavu byly žalobcům uhrazeny pojišťovnou pouze zčásti, ve zbývajícím rozsahu se žalobci domáhají náhrady po žalovaných jako po osobách odpovědných za způsobenou škodu.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.

Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození (§ 443 obč. zák.) a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit.

U věci nikoliv nové, případně opotřebované je při stanovení výše způsobené škody třeba přihlédnout k obvyklé ceně věci v době jejího poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu (ne vždy k němu musí dojít, záleží na způsobu a rozsahu provedení opravy); poškozenému by vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a opravená věc by tak nabyla hodnoty vyšší, než jakou měla před poškozením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000).

V řešeném případu dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaní odpovídají za způsobenou škodu v rozsahu 249 109 Kč a v tomto rozsahu jsou splněny rovněž všechny předpoklady odpovědnosti za škodu. Tato částka již byla žalobcům vyplacena v rámci pojistného plnění ze strany pojišťovny, kdy jim bylo uhrazeno celkově 382 541 Kč. Žalobci se však žalobou domáhají i náhrady dalších nákladů, které nebyly soudním znalcem (a rovněž revizním posudkem znaleckého ústavu) shledány jako nezbytně vynaložené k uvedení vyplaveného bytu do stavu před jeho poškozením. Částka, kterou žalobci vynaložili na opravy a která převyšuje cenu stanovenou znalcem, nepředstavuje skutečnou škodu, za niž žalovaní odpovídají, zejména proto, že nesouvisí se škodnou událostí či s jednáním, s nímž se pojí odpovědnost za škodu. Výši škody nelze činit závislou na tom, zda poškození svůj byt provedením nezbytně nutných oprav za použití nákladnějších materiálů zhodnotili, neboť uvedená okolnost nemá souvislost s příčinou vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelé v této souvislosti bagatelizují výši nákladů na materiály použité v rámci rekonstrukce, které převyšují náklady nutné k uvedení bytu do původního stavu s tím, že tuto výši sice považoval znalec za nadsazenou, nicméně stále možnou; je však třeba zdůraznit, že rozdíl mezi náklady nutně vynaloženými podle posudku znalce a reálně vynaloženými náklady ze strany poškozených, činí téměř dvojnásobek (200 939 Kč), nikoliv pouze žalovanou částku. Hradí-li se náklady účelné k uvedení v předešlý stav, resp. náklady nutné k odstranění následků škodné události (§ 442 odst. 1 obč. zák.), nelze zvýšené náklady označené znalcem jako „předražené“ považovat za nutně vynaložené na uvedení věci do původního stavu. Žalobci by byli uvedeným způsobem bezdůvodně zvýhodněni na úkor žalovaných. V tomto směru proto nelze považovat názor žalobců, že jim náleží plná náhrada nákladů investovaných do opravy vyplaveného bytu, za správný.

Poukazují-li dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, nelze jej s ohledem na odlišný skutkový základ považovat za přiléhavý k řešené věci; uvedené rozhodnutí řeší otázku účelnosti a nezbytnosti nákladů vynaložených na uvedení poškozeného automobilu do původního stavu, u nějž je obvyklá cena po opravě zpravidla ovlivňována jinými hledisky, než je tomu u nemovitostí či bytů, a u nějž provedenou opravou ke zhodnocení vozidla většinou nedochází. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že porušily základní práva poškozených, neboť detailně zkoumaly stav nemovitosti před škodnou událostí, rozsah jednotlivých poškození, rozsah provedených oprav, míru jejich potřebnosti s ohledem na stav nemovitosti před opravou, míru zhodnocení, použité materiály, aj. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že celkové náklady vynaložené poškozenými nebyly v plném rozsahu účelně a nezbytně vynaloženy pouze k uvedení do předešlého stavu, nýbrž že zčásti šly na úpravu věcí nepoškozených škodnou událostí, zčásti došlo provedením opravy ke zlepšení dosavadního stavu, a že tedy k uvedení poškozeného bytu do původního stavu postačovaly náklady nižší. Namítají-li dovolatelé, že byli maximálně ostražití a pečlivě postupovali při výběru nejvýhodnější nabídky na provedení opravy a že by se proto měly jimi vynaložené náklady považovat za účelně a nezbytně vynaložené, šlo z jejich strany jistě o příkladný postup, nicméně sama tato okolnost nemůže ovlivnit závěr, že v rozsahu 200 939 Kč nesouvisí vynaložené náklady se škodnou událostí. Dovolatelům zároveň nikdo nevytýká, že poškozený byt rekonstruovali a že tuto událost využili dokonce k jeho zkvalitnění; nemohou však náklady jdoucí nad rámec prostředků nutných k uvedení do předešlého stavu učinit součástí nároku na náhradu škody, který má primárně účel reparační, a tudíž tento jejich jinak logický a opodstatněný postup nelze přičítat k tíži škůdce. Ten odpovídá pouze za újmu vzniklou snížením původní hodnoty věci, není však již povinen hradit náklady přesahující prostředky nezbytné k obnovení stavu v původní hodnotě.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno (ani dovolateli tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Žalobci dále dovoláním napadají rozsudek, jímž odvolací soud v rozsahu 22 370 Kč potvrdil v pořadí druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; vzhledem k tomu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2007 bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění tak, že bylo žalobě vyhověno jen zčásti, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání se proto posuzuje samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1888). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 22 370 Kč je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vzhledem k tomu, že tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč; dovolání žalobců není proto v uvedeném rozsahu přípustné a Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

Dovolání výslovně napadá i výrok o náhradě nákladů řízení. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání pak tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto rovněž odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.