Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1085.2010.1

Soud prvního stupně rozhodoval o výše uvedené žalobě, kterou žalobkyně uplatnily podle § 91a o. s. ř.; o vlastnictví ke spornému pozemku o výměře 58 m2 v k. ú. H. P. již probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 9 spor mezi K. a M. H. a J. a R. V. [v tomto řízení žalovanými 1) až 4)]. Žalobkyně tvrdily, že vlastnické právo vydržely. Jejich rodiče a právní předchůdci, manželé V. a R. S., uzavřeli s právními předchůdci manželů V. – žalovaných 3) a 4) – M. a O. R., vlastníky sousedního pozemku označeného jako parc. č. 2802, dne 29. 4. 1965 dohodu o „přenechání“ dílu pozemku parc. č. 2802 o ploše 64 m2 podle zakresleného plánku manželům S. V souvislosti s uzavřením této dohody si manželé S. připlotili uvedený pozemek dnes označený jako parc. č. 2802/4 ke svému pozemku parc. č. 2803. Žalobkyně opíraly svou dobrou víru dále o rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 1987, sp. zn. 9 D 60/87, kterým bylo vypořádáno dědictví po jejich otci V. S., na jehož základě se staly spoluvlastnicemi každá ideální 1/2 pozemku sousedícího se sporným pozemkem; protože oba pozemky byly pod společným oplocením a užívali je jejich rodiče, měly za to, že připlocený pozemek je součástí zděděného pozemku. Protože podle jejich názoru sporný pozemek vydrželi již jejich rodiče, domáhaly se též určení, že jejich matka, R. S., byla ke dni úmrtí jeho spoluvlastnicí.

Žalovaní 1) a 2) navrhli zamítnutí žaloby s tím, že skutková tvrzení žalobkyň jsou správná, ovšem vlastnictví ke spornému pozemku parc. č. 2802/4 nabyli vydržením oni, neboť kupní smlouvou z 28. 11. 2000 koupili nemovitosti v k. ú. H. P. od žalobkyň, k nimž byl připlocen sporný pozemek, který užívali v přesvědčení, že jim spolu s ostatními nemovitostmi náleží. Ke své vydržecí době si připočetli vydržecí dobu svých právních předchůdkyň.

Žalovaní 3) a 4) navrhli zamítnutí žaloby s tím, že sporný pozemek označený jako parc. č. 2802/4 nabyli kupní smlouvou z 10. 7. 1995 od M. R. a od jejího syna O. R. spolu s dalšími nemovitostmi.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda z 29. 4. 1965, uzavřená za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nesplňuje náležitosti stanovené v § 37 obč. zák., neboť předmět převodu nebyl přesně identifikován oddělovacím geometrickým plánem, jeho výměra byla neurčitě vymezena, neobsahuje základní body staničení a rozměry hranic, právní úkon nebyl učiněn určitě a srozumitelně, z termínu „přenechávají“ nelze dovodit, že byla uzavřena smlouva darovací a pokud šlo o projev vůle nemovitost prodat, nebyla sjednána kupní cena (§ 399 obč. zák.) a smlouva nebyla registrována státním notářstvím. Smlouva je pro neurčitost a vady absolutně neplatná. Takový právní úkon nebyl způsobilý založit vlastnictví k pozemku a ani dobrou víru žalobkyň a jejich rodičů, že se zřetelem ke všem okolnostem pozemek užívají po právu jako vlastníci. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže být oprávněnou držbou vedoucí k vydržení vlastnického práva.

V. S. v době úmrtí v roce 1986 nesplňoval podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, a proto se sporný pozemek nemohl stát ani předmětem dědictví po něm. Soud uzavřel, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na žalobkyně ani k nabytí vlastnického práva vydržením; proto žalobu zamítl. V doplňujícím rozsudku zamítl ze stejných důvodů i další požadavek žalobkyň na určení, že vlastnicí id. ½ sporného pozemku byla ke dni své smrti 18. 1. 2000 R. S.

M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň a žalovaných 3) a 4) – ti napadli pouze výrok o nákladech řízení – rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, ve znění usnesení ze dne 6. 10. 2009, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými 1) a 2). Dále rozsudek změnil co do výše náhrady nákladů řízení mezi žalobkyněmi a žalovanými 3) a 4) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud konstatoval, že předmětem sporu je pozemek parc. č. 2802/4, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalovaných 3) a 4). Pozemek byl dříve součástí pozemku parc. č. 2802/1 a k jeho oddělení došlo až geometrickým plánem v roce 1991. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že smlouva uzavřená mezi M. a O. R. a manžely S. dne 29. 4. 1965 nesplňuje základní náležitosti kupní smlouvy ani smlouvy darovací; nemohla být podkladem pro nabytí vlastnického práva, nemohla by ani být registrována státním notářstvím pro chybějící základní náležitosti. Rovněž dědická rozhodnutí vydaná po úmrtí otce a matky nemohla založit jejich vlastnické právo, neboť předmětem dědictví mohlo být jen to, co zůstavitelé ke dni své smrti vlastnili; vzhledem k tomu, že vlastníky pozemku nebyli, nemohl být pozemek ani předmětem dědictví. Žalobkyně neprokázaly existenci nabývací listiny dokládající jejich vlastnické právo k předmětnému pozemku.

Odvolací soud posuzoval podle § 134 a 130 odst. 1 obč. zák. tvrzení žalobkyň, že vlastnictví k předmětnému pozemku nabyly vydržením, když jejich právní předchůdci se ujali oprávněné držby části pozemku v dobré víře, že se stali jeho vlastníky. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly, že manželé Svobodovi drželi nemovitost v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jim vlastnicky patří. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyň, že v 60. letech minulého století běžný občan nevěděl, jakým způsobem se nemovitosti převádějí. Způsob převodu byl všeobecně známý a u občanů byla i povědomost o tom, že při převodu se musí nemovitosti znalecky ocenit pro účely stanovení výše správního poplatku za převod a že smlouvy musí být registrované. Tyto skutečnosti byly známé i manželům Svobodovým, neboť v roce 1961 získali své nemovitosti na základě kupní smlouvy sepsané a registrované Státním notářstvím Praha-východ, proto se nemohli domnívat, že pro převod pozemku stačí dohoda o jedné neurčité větě a rukou načrtnutý plánek. Nové oplocení pozemku ani souhlas M. a O. R. s jejich užíváním podle uvedené dohody nemohly založit jejich dobrou víru, že se stali vlastníky předmětné části pozemku. Rovněž dědická rozhodnutí po rodičích žalobkyň nemohla u žalobkyň založit dobrou víru ve vlastnictví k uvedenému pozemku, neboť předmětem projednání pozemek dnes označený jako parc. č. 2802/4 nebyl a ani být nemohl, když zůstavitelé jeho vlastníky podle výpisu z evidence nemovitostí (katastru nemovitostí) nebyli.

Za nedůvodnou považoval odvolací soud výtku, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s povinností stanovenou v § 99 odst. 1 o. s. ř. pokusit se o skončení soudního řízení smírem mezi účastníky. Rovněž tak za nedůvodnou považoval i námitku, že soud prvního stupně porušil procesní povinnost, pokud svůj právní názor na řešení věci nesděloval účastníkům po celou dobu řízení a sdělil jej až vynesením rozsudku. Neshledal správným ani tvrzení žalobkyň, že soud prvního stupně nesplnil povinnost uloženou mu v § 118a o. s. ř., a tak jim zabránil vést efektivní obranu jejich nároku. Za vadu řízení nepovažoval skutečnost, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění použil terminologii ne zcela obecně známou a že odkázal na směrnici, kterou neprovedl důkaz, neboť to nebylo významné pro posouzení věci. Výtku, že soud prvního stupně měl aplikovat na danou věc § 130 odst. 1, větu druhou, obč. zák., nepovažoval za důvodnou, neboť toto ustanovení se vztahuje k situaci, kdy lze mít o dobré víře pochybnosti, v daném případě, kdy důkazní břemeno bylo na straně žalobkyň a dobrá víra bez jakýchkoliv pochybností nebyla prokázána, nebylo užití uvedeného ustanovení na místě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu považují jednak, zda podle občanského zákoníku ve znění do 30. 6. 1969 je pro uzavření darovací smlouvy dostačující projev vůle darovat vyjádřený slovem „přenechat“, když předmět daru je konkrétně označen a obdarovaná osoba identifikovaná. Dále, zda postačuje pro darovací smlouvu uzavřenou podle občanského zákoníku ve znění do 30. 6. 1969 vůle přijmout dar vyjádřená pouze podpisem obdarovaného. Za další otázku zásadního právního významu považují procesní otázku dosud neřešenou judikaturou Nejvyššího soudu ani zcela nevyřešenou úpravou v občanském soudním řádu, a to jakým způsobem se do občanského soudního řízení mohou vnášet skutečnosti, které mají povahu tzv. „legislative fact“, jež mohou významně ovlivnit a v dané věci i ovlivnily správnou aplikaci právní normy. Konkrétně šlo o posouzení dobré víry z hlediska dobového stavu společnosti a právního povědomí, které mohl mít průměrný občan o právní normě rok po její účinnosti. Další otázku zásadního právního významu spatřují v zaujetí stanoviska k míře pochybností, při jejímž překročení již nelze aplikovat § 130 odst. 1, větu druhou, obč. zák. Není jim známo, že by v rozhodovací praxi soudů vůbec byla tato část ustanovení používána (vlastně se jedná v současné době o ustanovení „mrtvé“), a to pro nejasnost ve stanovení hranice pochybností, při které se dá držba považovat za oprávněnou. Soudy požadují v podstatě takovou míru prokázání oprávněnosti držby, že hraničí téměř s jistotou, ačkoliv podle žalobkyň uvedené ustanovení mělo být normou, která nepožaduje jistotu o existenci určité skutečnosti, ale k její aplikaci by měla postačovat nižší míra důkazu.

Žalobkyně také namítají, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud nevyvodil důsledky z vadně provedeného smírčího řízení soudem prvního stupně a v důsledku toho zbavil účastníky jedné z cest vyřešení konfliktu, které mohlo být jiné, správnější než řešení sporu soudem. Pokud za porušení povinnosti soudu pokusit se o smírné vyřešení sporu ve smyslu § 99 o. s. ř. nebude následovat sankce v podobě nepotvrzení rozsudku odvolacím soudem, nebudou soudy uvedené ustanovení používat. Jestliže tedy soudce v důsledku svého vadného pokusu o smír nesdělil účastníkům řízení svůj názor na věc a neučinil tak až do vynesení rozsudku, porušil zásadu spravedlivého procesu a zatížil řízení vadou, která má za následek překvapivé a tedy nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že § 99 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu usilovat o smír v případě, kdy to připouští povaha věci a jeví se to účelné. V tom se odvolací soud mýlí, neboť povaha věci se z hlediska přípustnosti smíru posuzuje typově a nikoliv podle okolností případu a nezáleží tedy na uvážení soudu. Na soudu není, aby si sám dopředu vyhodnotil, že řešení sporu formou smíru je beznadějné. Nemůže obstát ani argumentace, že smyslem soudního řízení je zásadně rozhodnutí sporu.

Žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu, že nevyvodil žádné důsledky ze skutečnosti, že soud prvního stupně neposkytl účastníkům poučení podle § 118a o. s. ř. Pro absenci poučení podle uvedeného ustanovení byl rozsudek soudu pro účastníky překvapivý. Velmi podrobně a rozsáhle uvádějí důvody, proč bylo nutné poučení ve smyslu uvedeného ustanovení účastníkům poskytnout s tím, že jejich neznalost právního názoru soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítají, že odvolací soud při posuzování dobré víry jejich právních předchůdců vzhledem ke všem okolnostem daným v době uzavření předmětné dohody a toho, zda jejich omyl byl omluvitelný či nikoliv, bez dalšího odmítl jejich tvrzení o právním povědomí průměrného člověka v době počátku sjednávání dohody ještě za účinnosti středního občanského zákoníku a uzavření dohody krátce po účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a aniž by žalobkyně upozornil na to, že jejich skutková tvrzení považuje za nesprávná, nahradil je svými vlastními tvrzeními. Tento postup je procesně nepřípustný, neboť odvolací soud jim nedal příležitost se k této nové skutkové iniciativě vyjádřit a tím řízení zatížil vadou.

Žalobkyně mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil dohodu z 29. 4. 1965 jako úkon, který nesplňuje náležitosti smlouvy, na základě které by mohlo dojít k převodu vlastnického práva. Z uvedené dohody však lze seznat vůli dárců darovat obdarovaným předmětný pozemek v dohodě uvedený, který byl vymezený náčrtkem, na nějž smlouva odkazuje. Dovozují, že slovo „přenechat“ bez dalšího vyjadřuje, že dárci zamýšleli převést na obdarované celé vlastnické právo. Tomuto výkladu odpovídá i následné chování stran, kdy strana obdarovaná si následně přenechaný pozemek připlotila, což je zpravidla vnímáno jako projev vlastnického práva. Pokud strana obdarovaná takovou smlouvu podepsala, vyjádřila tak, že dar přijímá, jinak by smlouvu nepodepsala. Správnost této úvahy je nepřímo podpořena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008. Vytýkají odvolacímu soudu i nesprávné hodnocení dědických rozhodnutí, když uvedl, že předmětem dědictví nebyl sporný pozemek a dědická rozhodnutí po jejich otci a matce nemohla založit jejich dobrou víru, jestliže v dobré víře nebyli jejich předchůdci. Tento závěr odvolacího soudu je v zřejmém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Mají za to, že dědická rozhodnutí byla způsobilá založit jejich dobrou víru. Jednaly v omluvitelném omylu, že předmětný pozemek, který byl od jejich dětství připlocen k ostatním nemovitostem a s nimi užíván, byl součástí jejich rodinného majetku. Pochybnosti nemohly nabýt ani z dědických rozhodnutí, neboť zde nebyly uvedeny výměry pozemků (v jednom je uveden pouze odkaz na list vlastnictví a ve druhém pouze čísla parcel). Domnívají se, že v dané věci bylo na místě aplikovat § 130 odst. 1, věta druhá, obč. zák. Potom, co zdůvodnily, že právní hodnocení titulů, od kterých odvozují dobrou víru svých právních předchůdců i svou, bylo nesprávné, kdy pravděpodobnost oprávněné držby lze hodnotit 75 %. Při rozhodování měl soud přihlédnout k dlouhodobosti držby, k obtížnosti rekonstruovat události, ke kterým došlo před půl stoletím, k tomu, že po tak dlouhé době by byl bolestně vnímán návrat k původnímu stavu a k tomu, že společnost upřednostňuje, aby faktický stav se stal stavem právním. Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení a rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili.

Žalovaní 3) a 4) ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu považují za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a řízení není postiženo takovou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.