Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 07.10.2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4431.2007.1

K r a j s k ý s o u d v Ostravě výrokem I. rozsudku ze dne 2. 12. 2005, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 10. 2006 uložil žalovanému zaslat žalobcům a) a b) (dále jen první a druhý žalobce) omluvu ve znění: „Vážený pane, omlouvám se Vám tímto za újmu způsobenou na Vaší cti tím, že jste dne 20. 7. 2001 zcela neoprávněně nebyl obsloužen v provozovně „R.“ na B. ulici v O., a došlo tak k Vaší zřejmé diskriminaci. Zároveň s touto omluvou přijměte, prosím, mé ujištění, že budou z mé strany učiněna veškerá opatření, aby se podobný incident již nemohl opakovat. Mgr. J. O.“. Výrokem II. uložil žalovanému zaslat žalobkyni c) (dále jen třetí žalobkyně) omluvu ve znění: „Vážená slečno, omlouvám se Vám tímto za újmu způsobenou na Vaší cti tím, že jste dne 20. 7. 2001 zcela neoprávněně nebyla obsloužena v provozovně „R.“ na B. ulici v O., a došlo tak k Vaší zřejmé diskriminaci. Zároveň s touto omluvou přijměte, prosím, mé ujištění, že budou z mé strany učiněna veškerá opatření, aby se podobný incident již nemohl opakovat. Mgr. J. O.“. Výrokem III. žalovanému uložil zaplatit každému z žalobců částku 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.

N e j v y š š í s o u d rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

V souvislosti s podáním žalovaného, jehož obsah zcela zřetelně vybočuje z mezí „prostého“ vyjádření k dovolání žalobců, je třeba poukázat na ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Ač totiž žalovaný své podání ze dne 19. 9. 2007 označuje jako „vyjádření k dovolání“, a přesto, že v něm mimo jiné zmiňuje, že sám zvažoval ve věci dovolání podat, avšak z finančních důvodů a z příčiny předpokladu, že spor bude dlouhodobý, tuto možnost nevyužil, obsah podání vypovídá o tom, že se domáhá revize rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, přičemž požaduje jeho zrušení z legitimního důvodu výtky chybného právního posouzení věci; v této části tedy podle obsahu ve skutečnosti jde o dovolání žalovaného. Dovolací soud proto k tomuto podání takto také přistupoval.

Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, odkazuje na skutečnost, že dovolání žalovaného bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a připadající na 6. 8. 2007. Jak již bylo uvedeno, rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupcům účastníků dne 6. 6. 2007, zatímco žalovaný proti němu brojí podáním datovaným teprve dne 19. 9. uvedeného roku došlým soudu dne 21. 9. 2007. Dovolání žalovaného bylo proto v tomto případě dovolacím soudem odmítnuto s přihlédnutím k ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218a o. s. ř.

V případě dovolání žalobců dovolací soud uvážil, že bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. (nepřípadná je námitka žalovaného, že v dovolání není jasně uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, neboť tento údaj je z dovolání bez jakýchkoli pochybností odvoditelný) a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Poté dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu napadeného rozsudku pak vyplývá, že odůvodnění výroku III. rozsudku odvolacího soudu, pokud je odůvodňována v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, je v zásadě postiženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť nelze zcela jednoznačně ověřit na základě jakých úvah dospěl k závěru, že přiměřeným finančním zadostiučiněním je u každého z žalobců částka 5000 Kč.

Dovolání žalobců vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 obč. zák., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko – morální integrity osobnosti.

Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a. s., 2004, str. 163 a 180 násl.).

Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).

Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Je faktem, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 o. s. ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To však napadené rozhodnutí v dotčeném výroku v zásadě nečiní možným.

První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je, že se přiznání žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře. Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti jako závažnou.

Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Z rozhodnutí odvolacího soudu není ovšem nezvratně zjistitelné, jak dalece byly tyto okolnosti promítnuty do jeho úvah při posuzování míry dotčení osobnostních práv žalobců předmětným zásahem, resp. nelze v zásadě zjistit, jak dalece se touto otázkou skutečně také sám zabýval. Je sice skutečností, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku v obecné rovině uvádí, že problematika rasové diskriminace je ve společnosti velmi závažná a projevy rasismu, které mají širokou škálu, vážným způsobem zasahují každého postiženého, takže je třeba hodnotit vždy pečlivým způsobem konkrétní situaci i skutečný dopad na postiženého, avšak přes toto konstatování není možno ověřit, jak dalece se jí sám řídil a jaké konkrétní a přezkoumatelné závěry v tomto případě učinil. V této souvislosti, aniž by současně jakkoliv odkázal na míru zasažení osobnosti každého z žalobců (kterou by dovodil na základě odpovídajících skutkových zjištění), uvádí, zřejmě jako okolnosti, které by měly toto (byť nevymezené) dotčení osobnosti každého z žalobců moderovat, že žalobci bar R. navštívili cíleně s vědomím, že zde nebudou obslouženi, přičemž se dohodli s monitorující skupinou na spolupráci, čímž se dobrovolně a cíleně vystavili případnému diskriminujícímu jednání personálu a vlastní incident proběhl v relativním klidu; odvolací soud současně poukázal na skutečnost, že třetí žalobkyně svévolně porušila v provozovně vyvěšený zákaz přístupu osob mladších osmnácti let. Zde je však třeba poukázat na skutečnost, že podle názoru dovolacího soudu nebylo v souzené věci v zásadě důvodu brát v úvahu osobní pohnutku postižených fyzických osob, pokud se samy vystavily potencionálnímu diskriminačnímu jednání. Skutečností totiž je, že ani tyto okolnosti neumenšují míru práva na ochranu osobnosti a nenegují neoprávněnost případného zásahu proti osobnostní integritě takové osoby. Obdobně pokud odvolací soud připomíná, že událost nevzbudila pozornost ostatních hostů, resp. to, že obsluhující personál nejednal případně hrubým nebo vulgárním způsobem, nevypovídá nijak o samotné intenzitě zásahu spočívajícím v diskriminačním jednání vůči žalobcům, které bylo předmětem žaloby podané v této věci. Konečně při zmínce okolnosti, že třetí žalobkyně hodlala využít služeb s provozním zákazem vstupu osob mladších osmnácti let, není z odůvodnění rozsahu přehledně jasné, co konkrétně soud z této skutečnosti vyvozoval ve vztahu k míře zásahu osobnostních práv především této žalobkyně, ale zejména též ostatních dvou žalobců, jichž se tento fakt zcela zřetelně netýkal.

Jelikož tedy rozsudek odvolacího soudu nelze ve výroku III. posuzovat jako přezkoumatelný, je třeba uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, § 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože tedy nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci pokládat v napadeném výroku ve věci samé za správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto toto rozhodnutí v uvedeném výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu ve vymezeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).