Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007, ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3206.2007.1

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 1. 2002 zamítl žalobu na zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, odmítl žalobu ohledně zbývající části příslušenství, zastavil řízení ohledně částky 160 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 4. 2002 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 90 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku o odmítnutí žaloby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poté, co žalobce rozšířil žalobu, Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7. 8. 2002 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 310 500 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně zbývající části příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek. Soud prvního stupně určil výši škody podle znaleckého posudku doc. Ing. S. L., CSc., a za předmětné období dospěl k částce 310 500 Kč představující hodnotu vydrou zkonzumovaných ryb. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2002 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shrnul, že nárok na zaplacení částky 310 500 Kč byl žalobcem uplatněn po právu a vyplývá z ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, které zakotvuje obecnou odpovědnost státu za škodu způsobenou mj. vydrou říční.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o platební povinnosti žalované a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ztráta dosud neulovených ryb žijících v tekoucích vodách nepředstavuje skutečnou škodu na straně oprávněného subjektu rybářského práva, který ryby k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový stav), neboť je ulovením nenabyl do svého vlastnictví, a že u škod způsobených zvěří, jejíž početní stavy nelze lovem snižovat, v období před 10. 5. 2000 podle § 34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, stát odpovídá subjektu rybářského práva za ušlý zisk spočívající v nedosažení předpokládaného hospodářského prospěchu z lovu ryb, a s výtkou, že se odvolací soud rozlišením skutečné škody a ušlého zisku nezabýval a k určení výše škody použil závěry znaleckého posudku, který vyšel z průměrného počtu jedinců vydry říční ve vymezených tocích a stanovil jejich spotřebu ryb za předmětné období; podle dovolacího soudu je však v daném případě výši ušlého zisku třeba vyjádřit tak, aby byla vyčíslena hodnota předpokládaného výtěžku lovu po odečtení nákladů, které by při normálním běhu věcí musely být vynaloženy, musí tedy být v mezích možností znalce nepochybně stanoveno, zda a v jaké výši by při pravidelném běhu věcí nastal kladný hospodářský výsledek.

O k r e s n í s o u d v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 26. 9. 2005 zamítl žalobu na zaplacení 310 500 Kč s 4% úrokem z prodlení od 7. 8. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Z doplňujícího znaleckého posudku doc. Ing. S. L., CSc., zjistil, že celková hodnota ryb, které ve vymezených rybářských revírech v daném období sloužily jako potrava jedincům populace vydry říční, činila 364 660 Kč, o tuto sumu byl tedy snížen výtěžek odlovu. Po poučení podle § 118a o. s. ř. žalobce uvedl, že sám ryby neloví, pouze je dává do vod a prodává občanům povolenky k lovu, netvrdí tedy, že mu konzumací ryb vydrou říční uchází zisk. Z tohoto důvodu a za současného respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu byla žaloba zamítnuta.

K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 12. 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Provedl důkaz doplněným znaleckým posudkem doc. Ing. S. L., CSc., ze dne 20. 7. 2006, podle kterého žalobce vynaložil navíc z vlastních prostředků za násady ryb včetně alikvotních nákladů na dopravu 2 009 234 Kč, a po poučení žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (pro nadbytečnost zamítl jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru účetnictví) dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně požadované náhrady škody, vyjádřené hodnotou ryb zkonzumovaných vydrou, odkázal na právní názor Nejvyššího soudu o vlastnictví dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích a ohledně ušlého zisku, vyčísleného jako hodnota předpokládaného výtěžku lovu po odečtení nákladů, které by při normálním běhu musely být vynaloženy, uzavřel, že žalobce takový ušlý zisk neprokázal a ani netvrdil. U nároku na náhradu skutečné škody spočívající ve zvýšených nákladech na zarybňování vodních toků, v nichž se nachází populace vydry říční, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by vyšší zarybnění – nad rámec zarybňovacích plánů – bylo výhradně důsledkem predační činnosti vydry říční a že by tedy docházelo ke vzniku škody v podobě vyšších nákladů na zarybnění (zarybňovací plány byly v průběhu let navyšovány právě s ohledem na potřebu zachování přirozené skladby a rovnováhy rybích společenstev a sám žalobce ve vyjádření ze dne 6. 11. 2006 připouští, že v navýšených zarybňovacích plánech je výskyt vydry zohledněn); z žádného žalobcem předloženého důkazu není zřejmé, že by jím tvrzené náklady na zarybnění vodních toků byly vynaloženy v konkrétních částkách a v rozhodném období, jelikož i účetní doklady se vztahují na celý rok 1998, zarybňovací plány na jednotlivé rybářské revíry nebyly v řízení vůbec předloženy a tvrzení o hodnotě ceny násad zůstala taktéž neprokázána. Nelze pak dovodit ani příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené škody spočívající ve zvýšených nákladech na zarybnění konkrétních toků a predační činností vydry říční v nich, jestliže na neplánovaném úbytku ryb se podílí další okolnosti, mimo jiné též úhyn ryb v turbínách a v důsledku havárií, ztráta ryb pytláctvím, predační činnost kormorána velkého, norka amerického, volavky popelavé, a též dobrovolný únik ryb pro samotnou přítomnost vydry říční.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože „se jedná o komplikovanou otázku vlastnictví volně žijících ryb a náhrady škody na těchto, když tato otázka není konstantní judikaturou řešena“. Tvrdí, že jestliže je podle odvolacího soudu výskyt vydry říční jedním z faktorů snižování rybí populace, pak byl v řízení co do základu uplatněný nárok jako oprávněný prokázán a odvolací soud měl při zjišťování jeho výše přistoupit k aplikaci § 136 o. s. ř., pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žalobce tíží zákonná povinnost pečovat o stav rybí obsádky, proto zkonzumováním ryb o určité hmotnosti vydrou došlo jednak k znehodnocení nákladů vynaložených na jejich získání a jednak byl žalobce povinen příslušný objem ryb doplnit, čímž se mu náklady navýšily. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal náklady skutečně vynaložené na rybí násadu v jednotlivých vodních tocích, a má za to, že doložil přehled částek vynaložených z vlastních prostředků na zarybnění konkrétních vodních toků v roce 1998; v této souvislosti navrhl v odvolacím řízení důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví, ten však odvolací soud zamítl, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení. Tuto nesprávnost spatřuje v závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a predační činností vydry říční a v jeho pohledu na ryby volně žijící v tekoucích vodách jako na věc ničí (žalobce se vysazováním rybích násad nezbavuje jejich vlastnictví, neboť zde chybí úmysl vlastníka věc opustit ve smyslu § 135 obč. zák.). I přesto však dochází k zásahu do rybářského práva, jež je právem kvazivlastnické povahy a na němž vznikla škoda ve výši odpovídající hodnotě poškozených ryb. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce přehlíží názor Nejvyššího soudu obsažený v rozsudku ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, že jeho vlastnictvím se stávají až ryby ulovené, proto může požadovat náhradu škody jen ve formě ušlého zisku. Podle žalované jde navíc o požadavek ze strany žalobce velice nemravný, neboť v České republice je státem přenechán výkon rybářského práva bezplatně a stát na zarybňování rybářských revírů přispívá nemalými částkami. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.