Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.06.1980, sp. zn. 18 Co 193/80, ECLI:CZ:MSPH:1980:18.CO.193.1980.1

Právní věta:

Přiznal-li soud v trestním řízení soudním poškozenému náhradu škody nižší částkou, než kterou poškozený uplatnil v tomto řízení, aniž poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 2 trestního řádu /1/), jde v této zbývající části nároku o věc nerozsouzenou a tuto část nároku lze uplatnit žalobou v občanském soudním řízení.

Soud: Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí: 23.06.1980
Spisová značka: 18 Co 193/80
Číslo rozhodnutí: 37
Rok: 1983
Sešit: 9-10
Typ rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Adhezní řízení, Náhrada škody, Řízení před soudem, Řízení trestní
Předpisy: 141/1961 Sb. § 229 99/1963 Sb. § 103
§ 104 40/1964 Sb. § 197
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí

Č. 37/1983 sb. rozh.

Přiznal-li soud v trestním řízení soudním poškozenému náhradu škody nižší částkou, než kterou poškozený uplatnil v tomto řízení, aniž poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních ( § 229 odst. 2 trestního řádu 1) ), jde v této zbývající části nároku o věc nerozsouzenou a tuto část nároku lze uplatnit žalobou v občanském soudním řízení.

(Usnesení městského soudu v Praze z 23. 6. 1980, 18 Co 193/80)

Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody, kterou mu žalovaní způsobili svou trestnou činností, za niž byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trestním řízení soudním.

Po provedeném dokazování výslechem obou žalovaných jako účastníků řízení a obsahem spisu obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 1/79 rozhodl obvodní soud pro Prahu 10 27. 11. 1979 tak, že řízení zastavil a vyslovil, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že v trestním řízení byli oba žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci k náhradě škody způsobené trestnou činností částku Kčs 560 a že jde tedy již o věc rozsouzenou.

V odvolání proti tomuto usnesení namítal žalobce, že soud prvního stupně neúplně hodnotil provedené důkazy, a proto je nesprávný jeho názor, že jde o věc rozsouzenou. Podle názoru žalobce mu soud měl přiznat částku, o níž mu vznikla větší škoda, než činí částka 560 Kčs přisouzená již v trestním řízení. Proto žádal, aby odvolací soud změnil uvedené usnesení soudu prvního stupně a vydal rozsudek, jímž se žalovaní uznávají povinnými zaplatit mu částku 523,30 Kčs s 3 % úrokem od 1. 4. 1977 a na nákladech řízení částku 27 Kčs.

Městský soud v Praze zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Z odůvodnění:

V projednávané věci šlo o posouzení otázky, zda jde či nejde o věc již rozsouzenou a zda tu jde o takový nedostatek podmínky řízení, jaký nelze odstranit ( § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř.).

Nelze přisvědčit názoru, že jde o věc již rozsouzenou. Jak vyplývá z obsahu spisu obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 1/79, žalobce se připojil k trestnímu řízení v uvedené trestní věci s nárokem na náhradu škody v částce 1080 Kčs a rozsudkem mu bylo pravomocně přiznáno 560 Kčs. Jestliže soud přiznal částku nižší, než jaké se žalobce domáhal, měl ho soud se zbytkem uplatněného nároku odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních ( § 229 odst. 2 trestního řádu).

Jestliže však soud v trestním řízení výrokem svého rozsudku žalobce neodkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, nic to nemůže změnit na skutečnosti, že rozhodl pouze o částce jím přiznané, tedy o částce 560 Kčs. Na zbytek nároku žalobce přesahující tuto částku nutno hledět jako na věc nerozsouzenou.

Z uvedených důvodů nepostupoval soud prvního stupně správně, jestliže řízení zastavil. Odvolací soud proto jeho usnesení ( § 167 odst. 2 o. s. ř.) zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí ( § 221 o. s. ř.).

Na soudu prvního stupně nyní bude ( § 226 o. s. ř.), aby provedl všechny důkazy ke zjištění základu i výše škody ( § 120 o. s. ř.) a teprve potom znovu rozhodl jak o věci samé, tak o nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího ( § 242 odst. 3 o. s. ř.).

1) zákona č. 141/1961 Sb. (jehož úplné znění se změnami a doplňky bylo vyhlášeno pod č. 148/1973 Sb.)