Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.08.1977, sp. zn. 11 To 28/77, ECLI:CZ:NS:1977:11.TO.28.1977.1

Užije-li pachatel proti jinému násilí nebo hrozby bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se klíčů od motorového vozidla proto, aby vozidlo neoprávněně užíval, dopustí se dokonaného trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., i když od zmocnění se klíčů pak upustí proto, že poškozený pod vlivem násilí, popř. hrozby bezprostředního násilí pachatele sveze na žádané místo.

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 22. 8. 1977 sp. zn. 11 To 28/77.)

K odvolání městského prokurátora v Praze a obžalovaných A. B. a J. P. Nejvyšší soud ČSR zrušil kromě jiných též výrok o vině jmenovaných v bodě III/2 rozsudku městského soudu v Praze ze den 29. června 1977 sp. zn. 2 T 10/77 a věc vrátil městskému soudu, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

V bodě III/2 napadeného rozsudku byli obvinění A. B. a J. P. uznáni vinnými, že společně s J. T. v přesně nezjištěné době počátkem ledna 1977 v Praze 7, v Letenských sadech, vyzvali asi 30 letého neznámého muže, údajně to měl být medik nebo lékař, aby jim odevzdal klíče od svého osobního auta zn. Volkswagen, když před tím muže sledovali, přitom obviněný A. B. s mužem cloumal, ostatní muže přidržovali, napadený však odmítl klíče vydat, ale obviněným přislíbil, že je automobilem odveze na jakékoliv místo, což skutečně pod vlivem hrozby učinil a obviněné odvezl do obce Moravany, okr. Pardubice. Tento útok byl spolu s dalším útokem obviněného A. B., uvedeným v bodě III/1, posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí průběh násilného jednání obviněných vůči poškozenému poněkud odchylně. Bude proto třeba skutková zjištění ve výroku a v odůvodnění rozsudku uvést do souladu podrobným výslechem obviněných a tak je upřesnit. Obviněný J. P. v odvolání namítá, že byl v tomto bodě nesprávně uznán vinným, neboť z chování obviněného A. B. a onoho medika nabyl dojmu, že se navzájem znají a že onen muž je autem svezl zcela dobrovolně. V rozporu s tím je však výpověď v přípravném řízení, jejíž správnost potvrdil i v hlavním líčení, v níž uvedl, že obviněný A. B. se seznámil s nějakým mužem, kterého přivedl do Letenských sadů a na WC mu pak skočil za krk. Potom na něm chtěli klíče od automobilu. Takto by si obviněný A. B. nepočínal, kdyby šlo o jeho kamaráda, jak obviněný J. P. vztah obviněného B. a onoho muže označuje. Odvolání obviněného J. P. v tomto směru proto považuje odvolací soud za neopodstatněné.

Pokud však bude prokázáno po upřesnění skutkového děje, že obvinění A. B. a J. P. spolu s J. T. se vůči neznámému muži dopustili násilného jednání v úmyslu získat klíče od jeho automobilu, nepůjde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., nýbrž o již dokonaný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spolu s dalšími útoky tohoto trestného činu uvedenými v bodech I. a II. napadeného rozsudku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci; k tomu podle dosavadních skutkových zjištění napadeného rozsudku došlo. Na trestní odpovědnost za již dokonaný trestný čin loupeže nemůže nic změnit ani skutečnost, že pachatelé potom upustí od zamýšleného zmocnění se cizí věci.