Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.05.1966, sp. zn. 7 Co 214/66, ECLI:CZ:KSUL:1966:7.CO.214.1966.1

Bez jednání může soud rozhodnout o návrhu na obnovu jen v případě, zamítá-li jej pro nedostatek formálních podmínek

(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí n. Lab. ze dne 31. května 1966, 7 Co 214/66.)

Okresní soud v Chomutově zamítl návrh na obnovu řízení.

Krajský soud v Ústí n. Labem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Okresní soud napadeným usnesením zamítl jako nepřípustný návrh žalobce na obnovu původního řízení týkajícího se sporu o trvání pracovního poměru proto, že došel k závěru, že skutečnosti žalobcem jako důvod obnovy uplatňované nejsou takového rázu, že by mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí a že jde o okolnosti, jež mohl uplatnit již v původním řízení.

Podle názoru odvolacího soudu je tento názor předčasný, neboť vychází z neúplného skutkového zjištění a rozhodnutí o něj se opírající bylo vydáno bez zachování potřebných procesních náležitostí.

Ze spisu totiž vyplývá, že okresní soud vydal zamítavé rozhodnutí o povolení obnovy bez jednání a podklady pro své posouzení čerpal jen z obsahu písemného návrhu žalobcova na obnovu řízení. Ten je ovšem natolik neurčitý že bez jeho patřičného doplnění a vysvětlení některých skutečností nebude možno posoudit, zda jsou splněny podmínky pro povolení obnovy.

Pro řízení o obnově platí přiměřeně ustanovení o řízení v prvém stupni ( § 232 odst. 2 o. s. ř.), což znamená, že zásadně rozhoduje soud v senátě a po nařízení jednání. Bez jednání může soud rozhodnout o návrhu na obnovu jen v případě, zamítá-li jej pro nedostatek formálních podmínek, tj. v případech, kdy návrh na obnovu není vůbec přípustný, ježto směřuje proti rozhodnutí, proti němuž obnova není přípustná, nebo důvod návrhem uplatněný není zákonem za důvod obnovy uznán ( § 229 o. s. ř.), dále tehdy, kdy je návrh zřejmě opožděný ( § 230 o. s. ř.), nebo konečně je-li podán někým, kdo není k tomu oprávněn ( § 234 odst. 2 o. s. ř.).

O takové případy ovšem v souzené věci nejde; alespoň bez patřičného doplnění uvedených údajů ani nelze dosud dobře posoudit, zda jsou tyto formální předpoklady splněny, či nikoliv. Jak je ovšem z odůvodnění okresního soudu zřejmé, posuzuje prvý soud nepřípustnost obnovy z věcného hlediska, tj. má za to, že uplatňované skutečnosti nezakládají podmínky pro povolení obnovy řízení v této věci.

Bude proto třeba, aby okresní soud nejprve přezkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady přípustnosti návrhu na obnovu ( § 229 a 230 o. s. ř.), což se patrně neobejde bez potřebného šetření o tom, kdy se navrhovatel dověděl o okolnostech, které jako důvod obnovy uvádí. Jestliže pak sezná, že tyto formální předpoklady jsou splněny, bude třeba, aby při jednání a po objasnění, proč žalobce neuplatňoval nabízené důkazy již v původním řízení, přezkoumal existenci a oprávněnost uplatněných důvodů obnovy a podle výsledku tohoto posouzení pak buď návrhu vyhověl, nebo jej zamítl.

Jelikož soud prvního stupně, jak již uvedeno, rozhodoval na základě neúplného skutkového zjištění a bez dodržení správného procesního postupu, bylo napadené usnesení zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení ( § 221 odst. 1 písm. a), b), o. s. ř.).