Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 03.12.1965, sp. zn. 5 Cz 103/65, ECLI:CZ:NS:1965:5.CZ.103.1965.1

MNV v H. navrhl v § 32 o. s. ř. soudní úpravu užívání rodinného domku, jehož spoluvlastníky jsou A. B. (ze čtyř pětin) a A. D. (z jedné pětiny); v době podání návrhu v rodinném domku, v němž jsou toliko dvě místnosti, z toho jedna zdravotně závadná), bydlela A. D. K podání návrhu vedl MNV v H. zájem na zajištění bydlení pro A. B., která byla vystěhována z bytu v jiném rodinném domku jeho vlastníkem.

Okresní soud Praha-západ upravil užívání rodinného domku tím způsobem, že přiznal právo užívání celého rodinného domku A. B., které uložil pouze, aby umožnila A. D. dočasné uskladnění jejího nábytku v komoře do právoplatného rozhodnutí národního výboru o přidělení náhradního bytu, popř. náhradního ubytování. A. D. byla zavázána k vyklizení rodinného domku do 15 dnů po vydání právoplatného rozhodnutí národního výboru o přidělení náhradního bytu, popř. náhradního ubytování. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně plyne, že soud vycházel z toho, že rodinný domek může být užíván jen jedním ze spoluvlastníků; tím má být A. B., která je většinovým spoluvlastníkem (ze čtyř pětin) a v současné době nemá kde bydlet, když byla vystěhována z dosavadního bytu a její bytové zařízení bylo pouze prozatímně a zcela nevhodně uloženo.

Krajský soud v Praze k odvolání A. D. změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že návrh na soudní úpravu užívání rodinného domku zamítl. Podle názoru krajského soudu mají A. B. a A. D. – bez ohledu na velikost spoluvlastnických podílů – stejný nárok na užívání rodinného domku; za této situace nelze na A. D., která v domku dlouhou dobu bydlí, spravedlivě žádat, aby jej vyklidila po přidělení náhradního bytu, nebo dokonce náhradního ubytování.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon a tato rozhodnutí zrušil.

Z odůvodnění:

Soud prvého stupně dospěl ke správnému závěru, že vzhledem k velikosti rodinného domku a stavu místností v něm je vyloučeno jeho společné užívání A. B. a A. D. Ovšem při určení samostatné uživatelky rodinného domku nepřihlédl soud prvého stupně ke všem okolnostem, které byly pro provedení úpravy užívání rodinného domku rozhodné. Soud prvého stupně vzal v úvahu vlastně jenom velikost spoluvlastnických podílů a bytovou potřebu A. B. Nezjišťoval již bytovou potřebu A. D. a nezkoumal podrobnějším způsobem celkové poměry obou spoluvlastníků rodinného domku A. B. a A. D. Nezabýval se také otázkou, z jakých důvodů má být rodinný domek užíván A. B. a A. D. přidělen náhradní byt, a proč nemá být náhradní byt, popř. náhradní ubytování, přidělen přímo A. B.; konečně nevzal soud prvého stupně vůbec zřetel k tomu, zda a jaká náhrada má být poskytována A. D. za předpokladu, že nebude užívat rodinný domek. Vedle tohoto nedostatku, záležejícího v tom, že soud prvého stupně neopřel úvahu o vhodné úpravě užívání rodinného domku o zhodnocení všech rozhodných okolností, trpí rozsudek soudu prvého stupně i dalším nedostatkem. Tento rozsudek ukládá totiž A. D. vyklizení rodinného domku do 15 dnů po právoplatnosti rozhodnutí národního výboru o přidělení náhradního bytu, popř. náhradního ubytování, ale současně zavazuje A. B. k povinnosti umožnit A. D. dočasné uskladnění jejího nábytku v komoře v domku do právoplatného rozhodnutí národního výboru o přidělení náhradního bytu, popř. náhradního ubytování. Mezi těmito výroky rozsudku soudu prvého stupně je zjevný rozpor.

Soud prvého stupně porušil tedy zákon v ustanoveních § § 6, 120 odst. 1 a § 132 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 139 o. z.

Krajský soud v Praze pochybil především tím, že návrh na soudní úpravu užívání rodinného domku zamítl. V průběhu řízení vyšlo dostatečně najevo, že mezi spoluvlastníky rodinného domku A. B. a A. D. není shody o jejich právech a povinnostech k rodinnému domku; za takové situace neměla být soudní úprava užívání rodinného domku odepřena ( § 139 o. z.). Měl-li krajský soud na mysli provedení takové úpravy, podle níž by samostatnou uživatelkou rodinného domku byla nadále A. D., měl to náležitě vyjádřit ve výroku svého rozhodnutí (nikoli zamítnout návrh na soudní úpravu užívání rodinného domku) a zabývat se event. náhradou A. B. pro případ, že nebude užívat rodinný domek.

To znamená, že krajský soud v Praze porušil zákon především v ustanovení § 139 o. z.