Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22.09.1964, sp. zn. 6 Co 495/64, ECLI:CZ:MSPH:1964:6.CO.495.1964.1

Usnesením ze dne 23. 11. 1961 byl proti povinnému nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy pro celkem nepatrný nedoplatek výživného za jeden měsíc. Výkon rozhodnutí pak probíhal delší dobu, a to jen pro běžné výživné.

Povinný učinil dne 20. 4. 1964 návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, ježto má řádný poměr k práci a výkon rozhodnutí je prováděn jen pro běžné výživné.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 25. června 1964 č. j. 8 E 1827/61-16, tomuto návrhu vyhověl.

V odvolání proti tomuto usnesení bylo uplatňováno, že povinný nesplňuje předpoklad pro takovýto postup. Prohlášení dnešního zaměstnavatele čerpá zkušenosti jen z jednoměsíčního pracovního poměru a chování povinného vůči rodině je v rozporu se zásadami socialistické morálky.

Městský soud v Praze usnesení soudu prvého stupně potvrdil.

Z odůvodnění:

Nelze přehlédnout skutečnost, že povinný projevil dostatečný smysl pro své platební povinnosti, když v průběhu výkonu rozhodnutí dvakrát hlásil během dvou dnů, že změnil svého zaměstnavatele, aby soud mohl včas učinit potřebná opatření. I když šlo o zákonnou povinnost dlužníka, nasvědčuje rychlost, s níž bylo uvedené oznámení učiněno, tomu, že povinný má smysl pro plnění svých platebních povinností.

Tyto závěry vyplývají za zjištění soudu prvého stupně na základě zprávy plátce mzdy a závodního výboru ROH. Na posledním pracovišti pracuje sice povinný jen jeden měsíc, ale před nedávnou dobou zda pracoval po dobu čtyř let a jde o svědomitého pracovníka, který plnil a plní své povinnosti dobrovolně a ujistil také závodní výbor ROH, že výživné bude pravidelně platit.

Jen tyto skutečnosti jsou rozhodující pro závěr, zda má či nemá být rozhodnuto podle § 290 odst. 2 o. s. ř. Jaké jsou vztahy povinného vůči matce oprávněných, způsobil-li rozvrat manželství, a podobně, to vše jsou skutečnosti, jež s výkon rozhodnutí nemají co společného. Pro rozhodnutí podle § 290 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující pouze, zda výkon rozhodnutí se vede jen pro běžné výživné a zda vzhledem k chování povinného a jeho poměru k práci lze předpokládat, že bude výživné platit dobrovolně, je tedy nutno chování povinného posuzovat z toho hlediska, jak plní své platební povinnosti, a nikoliv odtrženě od tohoto vztahu, jak se domnívají oprávnění.