Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.08.2013, sen. zn. 29 NSČR 66/2013, ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.66.2013.1

Usnesením ze dne 17. 12. 2012 K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“), vycházeje především z ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uložil dlužnici J. H., aby do 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč na účet označený ve výroku nebo v hotovosti na pokladně insolvenčního soudu.

K odvolání dlužnice V r c h n í s o u d v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2013 potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání.

N e j v y š š í s o u d dovolání odmítl.

Z odůvodnění:

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle § 238 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné (…) d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (…) (odstavec 1). U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (odstavec 1 písm. d/), rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění (odstavec 2).

Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je usnesením, kterým se odvolací řízení končí.

Dovoláním napadeným výrokem však bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o žádný z případů, jež by v intencích § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení (nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o pracovněprávní vztah nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.). Ke kritériím přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle § 238 o. s. ř.) srov. v podrobnostech např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce, která nepřevyšuje 50 000 Kč, není dovolání objektivně přípustné vzhledem k omezení obsaženém v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.