Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.04.2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.883.2012.1

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1) K. banka, a. s. (dále jen „banka“), jako zástavní věřitel, uzavřela se společností W. spol. s r. o., jako zástavcem (jde o pozdějšího úpadce, jenž posléze změnil obchodní jméno do stávající podoby), dne 11. 7. 1994 a dne 19. 6. 1997 smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, jejichž vyloučení z konkursní podstaty se žalobce původně domáhal (dále jen „zástavní smlouvy“). Zástavní smlouvy byly uzavřeny za účelem zajištění pohledávek banky vůči zástavci vzešlých ze smluv o úvěru uzavřených mezi těmito subjekty 21. 7. 1994 a 19. 6. 1997 (dále též jen „zajištěné pohledávky“).

2) Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel dne 8. 8. 1997 se žalobcem (jako kupujícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly označené nemovitosti, za dohodnutou kupní cenu ve výši 9 500 000 Kč, jež měla být uhrazena ve dvou splátkách, tak, že do 30. 8. 1997 mělo být uhrazeno 6 700 000 Kč a do 15. 9. 1997 zbývajících 2 800 000 Kč.

3) Žalobce nezaplatil pozdějšímu úpadci dohodnutou kupní cenu.

4) Pozdější úpadce (jako prodávající) uzavřel dne 11. 12. 1998 s obchodní společností ULP, s. r. o. (jako kupující) smlouvu o prodeji části podniku, v níž není uvedeno, že by předmětem prodeje byla pohledávka vůči žalobci z titulu neuhrazené kupní ceny.

5) Pozdější úpadce oznámil žalobci dopisem z 13. 1. 1999, že smlouvou o prodeji části podniku ze dne 11. 12. 1998 došlo i k převodu pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny ve výši 9 500 000 Kč.

6) Usnesením ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 96 K 46/99, prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurs na majetek úpadce.

7) Správce konkursní podstaty úpadce sepsal nemovitosti v březnu 2000 do konkursní podstaty úpadce s poznámkou, že na nich vázne zástavní právo ve prospěch banky.

8) Žalobce byl v době soupisu zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, s tím, že na nich vázne zástavní právo ve prospěch banky.

9) Správce konkursní podstaty úpadce dopisem datovaným 18. 1. 2001, doručeným žalobci 22. 1. 2001, odstoupil od kupní smlouvy, s odůvodněním, že dosud nebyla zaplacena kupní cena.

10) Správce konkursní podstaty úpadce vyzval žalobce dopisem ze dne 16. 2. 2001, doručeným 21. 2. 2001, aby do konkursní podstaty poskytl plnění dle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), odkazuje na výše označené úvěrové a zástavní smlouvy.

11) Dne 25. 1. 2007, v době po pravomocném zamítnutí původní vylučovací žaloby (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005) se konala veřejná dražba nemovitostí, v důsledku které nabyl vlastnictví nemovitostí vydražitel VDT. Nemovitosti byly vydraženy za částku 6 400 000 Kč, z níž bylo po odečtení nákladů dražby poukázáno do konkursní podstaty 5 771 788 Kč.

12) Okresní soud v Děčíně usnesením zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že úpadce není vlastníkem nemovitostí. Učinil tak na základě zpětvzetí žaloby z 18. 5. 2007.

13) Majitelem zajištěných pohledávek (a přihlášeným konkursním věřitelem, jehož pohledávka byla zjištěna v incidenčním sporu vedeném u Městského soudu v Praze) byla k 31. 12. 2008 společnost N, jež pohledávky nabyla postoupením od banky.

14) Společnost N (jako postupitel) uzavřela se žalobcem (jako postupníkem) dne 31. 12. 2008 smlouvu o postoupení zajištěných pohledávek v celkové výši 17 082 927,60 Kč za sjednanou úplatu (dále jen „postupní smlouva“). Společnost N potvrdila žalobci 26. 3. 2009 splnění podmínek postupní smlouvy.

15) Usnesením ze dne 11. 5. 2009 připustil Městský soud v Praze, aby na místo dosavadního konkursního věřitele (společnosti N) v rozsahu postoupených pohledávek vstoupil do konkursního řízení jako konkursní věřitel žalobce.

Na tomto základě soud uzavřel, že žaloba, kterou se žalobce domáhá (po zpeněžení nemovitostí ve veřejné dražbě) vyplacení částky 6 400 000 Kč z konkursní podstaty, není důvodná.

Po novém projednání věci soud i s ohledem na závazný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 29 Odo 1170/2006-144 (jde o rozsudek, jímž Nejvyšší soud k dovolání zrušil předchozí pravomocná /zamítavá/ rozhodnutí o vylučovací žalobě v této věci, uveřejněný posléze pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 42/2008“), o neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy, dospěl k závěru, že žalobce byl v době podání vylučovací žaloby vlastníkem nemovitostí.

K zániku žalobcova vlastnického práva došlo vydražením nemovitostí v rámci konkursního řízení, přičemž správce konkursní podstaty byl oprávněn s nemovitostmi disponovat v době konání dražby (25. 1. 2007), kdy platil pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze o zamítnutí vylučovací žaloby. Žalovaný přitom sepsal nemovitosti do konkursní podstaty oprávněně postupem dle § 27 odst. 5 ZKV.

Žalobci tak vznikl pouze nárok dle § 28 ZKV, o němž je povolán rozhodnout konkursní soud dle § 28 odst. 2 ZKV, s omezením dle § 28 odst. 4 ZKV.

K odvolání žalobce V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2011 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se ze soupisu konkursní podstaty úpadce vylučuje výtěžek zpeněžení označených nemovitostí ve výši 5 771 788 Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud rovněž zdůraznil, že podle závěrů obsažených v R 42/2008 nezaniklo vlastnické právo žalobce k nemovitostem odstoupením od kupní smlouvy a svědčilo žalobci až do zpeněžení nemovitostí. Po zpeněžení nemovitostí připadl do konkursní podstaty výtěžek zpeněžení. Přestože k okamžiku zpeněžení zaniklo podle ustanovení § 28 odst. 5 ZKV zástavní právo, trvalo nadále právo odděleného věřitele (původně banky, později společnosti N) na oddělené uspokojení pohledávek zajištěných zástavním právem k nemovitostem.

V okamžiku, kdy společnost N postoupila zajištěné pohledávky přihlášené do konkursu žalobci, tedy v okamžiku, kdy se žalobce jako zástavní dlužník stal i zástavním věřitelem, zaniklo v důsledku tohoto splynutí právo na oddělené uspokojení zajištěných pohledávek a odpadl tak i důvod pro zařazení výtěžku zpeněžení nemovitostí do soupisu konkursní podstaty, uzavřel odvolací soud.

Za situace, kdy vlastnické právo k nemovitostem (již dříve) přešlo v důsledku jejich zpeněžení na nabyvatele a splynutím zaniklo právo na uspokojení pohledávek zajištěných zástavním právem na nemovitostech, se žalobce sice již nemohl domáhat vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, požadoval však důvodně, aby odtud byl vyloučen výtěžek zpeněžení nemovitostí. Po odpočtu nákladů spojených s prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě činí čistý výtěžek zpeněžení nemovitostí 5 771 788 Kč, který odvolací soud vyloučil z konkursní podstaty ve prospěch žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že po původním pravomocném zamítnutí vylučovací žaloby týkající se sporných nemovitostí tyto nemovitosti zpeněžil za částku 6 400 000 Kč, z čehož výtěžek získaný do konkursní podstaty po odečtení odměny a nákladů dražebníka činil 5 771 788 Kč. Poté, co Nejvyšší soud zrušil svým rozhodnutím (R 42/2008) pravomocná rozhodnutí o vylučovací žalobě, upravil žalobce žalobní petit tak, že požadoval „zaplacení částky 6 400 000 Kč jako náhradní plnění za zpeněžený majetek ve vlastnictví žalobce“, a soud prvního stupně v duchu tohoto „petitu“ rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 6 400 000 Kč zamítl. Žalobce pak v odvolání požadoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen „(…) zaplatit (vyloučit) z konkursní podstaty (…) peněžité plnění ve výši 6 400 000 Kč“. Odvolací soud, aniž by v průběhu jednání před ním žalobce jakkoliv upravil petit, však změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se „(…) ze soupisu konkursní podstaty vylučuje výtěžek zpeněžení nemovitostí (…) ve výši 5 771 788 Kč“. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s žalobcem vytyčeným petitem, což je činí nepřezkoumatelným. Nadto se otázka částečné změny a případného částečného zamítnutí žaloby nutně měla projevit v rozhodnutí o nákladech řízení.

Dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tkví podle dovolatele v nesprávném posouzení zániku zástavního práva splynutím osoby žalobce a zástavního věřitele a s tím souvisejícím vznikem nároku na vydání výtěžku zpeněžení v nekrácené výši.

K tomu dovolatel poukazuje na to, že žalobce, jehož nemovitosti dovolatel sepsal do konkursní podstaty úpadce postupem dle § 27 odst. 5 ZKV jako majetek zajišťující (z titulu zástavního práva) pohledávku banky, se stal majitelem zajištěné pohledávky až na základě postupní smlouvy, kterou jako postupník uzavřel se společností N. jako postupitelem dne 31. 12. 2008, tedy po zpeněžení nemovitostí ve veřejné dražbě dobrovolné, konané již 25. 1. 2007. Zástavní právo váznoucí na nemovitostech tak zaniklo (ve shodě s ustanovením § 28 odst. 5 ZKV) již zpeněžením nemovitostí ve veřejné dražbě. Zajištěnému věřiteli (jeho právním nástupcům) tak vznikl nárok na vydání výtěžku zpeněžení, ovšem za podmínek daných ustanovením § 28 odst. 1 až 4 ZKV.

Postoupením pohledávky tedy nemohlo dojít k zániku zástavního práva splynutím (jak nesprávně uzavřel odvolací soud), neboť to již předním zaniklo na základě skutečnosti uvedené v § 28 odst. 5 ZKV.

Žalobci, jenž se následně stal zajištěným věřitelem, přísluší pouze nárok na vydání výtěžku zpeněžení ve výši limitované ustanovením § 28 odst. 4 ZKV (tedy 70 % čistého výtěžku). Jiný závěr by zvýhodnil všechny případné zástavní dlužníky, kteří by mohli po prodeji zástav v konkursním řízení vykupovat pohledávky zástavních věřitelů s tím, že by na rozdíl od nich mohli v konkursu získat 100 % výtěžku namísto zákonem daného limitu pro zástavní věřitele. Tím by se obešel smysl označeného ustanovení zákona a došlo by k poškození všech věřitelů uplatňujících pohledávky v insolvenčním řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné a závěry v něm obsažené za odpovídající judikatuře soudů rozhodujících v obdobných věcech. K tomu uvádí, že svůj právní názor na spornou věc obsáhle vyjádřil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž na toto podání (ze dne 2. 5. 2011) zcela odkazuje. Dále žalobce poukazuje na to, že dovolatel se nezúčastnil odvolacího jednání, takže procesní i věcné námitky, které uplatňuje v dovolání, jsou k Nejvyššímu soudu vznášeny poprvé (před odvolacím soudem je neuplatnil); dovolací soud by k nim proto neměl přihlédnout. To se podle žalobce týká především namítané procesní vady.

K právnímu posouzení věci žalobce uvádí, že spor o náhradní peněžité plnění by nevznikl, kdyby dovolatel respektoval před zpeněžením nemovitostí skutečnost, že u Okresního soudu v Děčíně v rozhodné době probíhal pod sp. zn. 12 C 34/2006 spor mezi žalobcem a dovolatelem o určení právního vztahu k nemovitostem. Míní (s odvoláním na R 42/2008), že procesně i právně pochybil pouze dovolatel a proto je přisouzený nárok po právu. Žalobce se pak ztotožňuje se závěrem napadeného rozhodnutí, podle kterého „v okamžiku, kdy se žalobce jako zástavní dlužník stal i zástavním věřitelem, zaniklo v důsledku toho právo na oddělené uspokojení zajištěných pohledávek a odpadl tak i důvod pro zařazení výtěžku zpeněžení nemovitostí do soupisu konkursní podstaty“.