Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 02.09.2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3526.2007.1

Rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 potvrdil V r c h n í s o u d v Praze rozsudek K r a j s k é h o s o u d u v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2006, kterým tento soud zamítl žalobu o náhradu škody ve výši 450 284 Kč vzniklé tím, že žalovaná jako jednatelka společnosti DP, s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) dala proplatit faktury za dopravu, která nebyla provedena pro úpadkyni, ale byla prováděna na území Spolkové republiky Německo, popřípadě i mimo ně a účtována úpadkyni. Toto tvrzení spolu s vyčíslením výše škody žalobce dokládal provedeným znaleckým posudkem, podle kterého účtované náklady na dopravu jsou vyšší, než náklady za dopravu zboží úpadkyně k jejím smluvním partnerům EH, ES a EW, když v nákladech na dopravu, vyúčtovaných jednou položkou, jsou uvedeny i náklady dopravy do jiných míst v Evropě, mimo sídlo uvedených obchodních partnerů úpadkyně.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda k závěru, že společnosti s ručením omezeným nevznikla v důsledku jednání její jednatelky škoda, postačí, jednala-li jednatelka společnosti v „zájmu uskutečnění obchodu“ a „v souladu s obchodními podmínkami“.

K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že pro posouzení, zda společnosti tím, že dala proplatit faktury za dopravu provedenou pro jiného, vznikla škoda, je rozhodující, zda povinnost zajistit takovou dopravu vyplývala z uzavřených smluv, popřípadě (nevyplývala-li z uzavřených smluv) na tom, zda se úpadkyni za takové plnění dostalo odpovídajícího protiplnění či jiného prospěchu. Pouhá skutečnost, že takovou dopravu žalovaná zajistila „v souladu s pokyny majitele firmy a jediného společníka“ zabránit vzniku škody společnosti nemůže. Protože se odvolací soud tím, zda společnosti vznikla škoda z tohoto pohledu nezabýval (když pouhé konstatování, že doprava byla zajištěna „v souladu s obchodními podmínkami“ a „v zájmu uskutečnění obchodu“ není dostačující) je jeho právní posouzení této otázky neúplné a tedy nesprávné.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává i v řešení otázky, zda se jednatelka společnosti zprostí odpovědnosti za způsobenou škodu, jedná-li v souladu s pokyny jediného společníka společnosti s ručením omezeným.

Podle ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000 může omezit jednatelské oprávnění jednatele společnosti s ručením omezeným pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Podle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. se na společnost s ručením omezeným použijí obdobně ustanovení § 193 odst. 2, § 194 odst. 2, věta první, odst. 4 až 7 a § 196a obch. zák. Z obdobného použití ustanovení § 194 odst. 4 obch. zák. vyplývá, že se jednatel řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. A konečně podle ustanovení § 132 odst. 1 obch. zák. platí, že má-li společnost jediného společníka, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento společník. Rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno společníkem. Forma notářského zápisu se vyžaduje pouze v případech uvedených v § 127 odst. 4 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že aby se jednatelka zprostila odpovědnosti za případnou škodu poukazem na pokyn jediného společníka, musel by mít takový pokyn formu rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady a musel by být udělen v souladu se zákonem, zejména s ustanovením § 194 odst. 4, věty třetí, obch. zák. Zda tomu tak bylo, odvolací soud nezjišťoval, a proto je i z toho důvodu jeho právní posouzení neúplné, a tedy i nesprávné.

A konečně přikládá Nejvyšší soud zásadní právní význam i řešení otázky, zda se společnost s ručením omezeným, která má jediného jednatele, dozví ve smyslu ustanovení § 398 obch. zák. o vzniku škody, která jí vznikla porušením povinnosti tohoto jednatele v okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl nebo mohl dozvědět tento jednatel, popřípadě kdy se tak stane.

K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu ustanovení § 398 obch. zák. je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat.

Obecně nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby. Tento obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že statutární orgán, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby.

Z toho plyne, že způsobí-li jednatel společnosti s ručením omezeným škodu a neuhradí ji dobrovolně, nemůže uplatňovat právo o náhradu takové škody jménem společnosti, neboť jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti a mohl by svým postupem v řízení jeho účel zmařit. Proto zákon č. 142/1996 Sb., začlenil do obchodního zákoníku ustanovení § 131a, podle kterého je každý společník oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil. Následně pak zákon č. 370/2000 Sb. začlenil do obchodního zákoníku úpravu podle které nemůže v řízení o náhradu takové škody činit úkony za společnost nebo jejím jménem jiná osoba než společník, který žalobu podal, nebo osoba jím zmocněná, a vyloučil tak jednatele z možnosti činit úkony v řízení, kterým na něm společník vymáhá náhradu způsobené škody, zejména vzít žalobu na náhradu škody zpět či jinak mařit účel řízení.

Důvodová zpráva k zákonu č. 370/2000 Sb. tento zásah vysvětlila tak, že: „V tomto ustanovení dochází k upřesnění v tom směru, že jiná osoba než společník, který žalobu podal, nebo jím zmocněná osoba nemůže v řízení činit jménem společnosti ani za společnost žádné úkony, neboť tím by mohlo dojít ke zmaření smyslu právní úpravy. Stávající právní úprava totiž výslovně nevylučuje právo jednatele jménem společnosti v řízení jednat. Tento nedostatek se touto právní úpravou odstraňuje“.

Z uvedeného vyplývá, že by bylo v rozporu s účelem uvedeného ustanovení, kdyby ve vztahu ke společníkovi, který má právo vymáhat škodu jako zákonný zástupce společnosti, započal běh promlčecí doby ve smyslu § 398 obch. zák. okamžikem, kdy se o vzniku škody dozví jednatel, který škodu způsobil, v jehož zájmu obvykle je, aby to, že společnosti způsobil škodu, pokud možno utajil, a který ani není oprávněn ve sporu o náhradu škody za společnost jednat. Takový jednatel by totiž mohl účel uvedeného ustanovení zmařit prostě již tím, že by zůstal nečinným.

Teleologickým, logickým a historickým výkladem ustanovení § 131a obch. zák. lze proto dovodit, že nastane-li situace předvídaná ustanovení § 131a obch. zák. ve společnosti s jediným jednatelem anebo ve společnosti, kde se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník, oprávněný podat žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti.

Stejný závěr ohledně počátku běhu promlčecí doby lze učinit za situace, kdy by byla jediným společníkem společnosti s ručením omezeným osoba, která se podílela na vzniku škody způsobené společnosti jejím jediným jednatelem (všemi jednateli) anebo kdy by byl jediný jednatel současně jediným společníkem společnosti, popřípadě kdyby byli všichni společníci současně jednateli (a společnost by neměla jednatele, který by nebyl společníkem), anebo se všichni podíleli s jednatelem na způsobení škody.

Společník společnosti s ručením omezeným, který podává za společnost žalobu na náhradu škody podle ustanovení § 131a obch. zák., jedná jako zákonný zástupce této společnosti. Podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. nemůže jiného zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Ani takový společník tedy nemůže společnost zastupovat v řízení o náhradu škody, kterou společnosti způsobil (spoluzpůsobil), neboť se dostává do stejného konfliktu zájmů, jako jednatel společnosti.

V takovém případě proto běží promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

Ani ohledně třetí otázky zásadního právního významu tedy není rozhodnutí odvolacího soudu správné. Proto Nejvyšší soud jeho rozsudek a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.