Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2009, sp. zn. 29 Cdo 46/2009, ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.46.2009.1

Usnesením ze dne 20. 12. 2007 zamítl K r a j s k ý s o u d v Brně návrh věřitelů a) a b) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon č. 328/1991, o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“) i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2007 a zákon č. 189/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007.

Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud u první z otázek předkládaných mu k řešení dovolatelem; odvolací soud totiž o ní rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.

To, že včas namítnuté promlčení pohledávky navrhujícího věřitele má jako obrana dlužníka význam pro posouzení aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele v první fázi konkursního řízení, která končí rozhodnutím o návrhu na prohlášení konkursu, plyne již z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2005“), na něž výslovně odkazuje i napadené usnesení. Jakkoliv skutkové okolnosti věci v R 27/2005 nezodpovídají beze zbytku otázku kladenou dovolatelem (tam šlo o to, zda jsou promlčeny pohledávky dvou navrhujících věřitelů v situaci, kdy byl dále znám pouze jeden další věřitel se splatnou a nepromlčenou pohledávkou vůči dlužníku), z R 27/2005 vychází i další judikatura Nejvyššího soudu. Týž právní závěr jako v R 27/2005 zformuloval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 7/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), z jehož skutkových reálií plyne, že závěr o opodstatněnosti námitky promlčení coby obrany dlužníka proti návrhu jeho věřitele na prohlášení konkursu by vedl k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele s promlčenou pohledávkou, i když zde bylo více známých věřitelů dlužníka s pohledávkami vůči dlužníku po lhůtě splatnosti. V usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 55/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl dále výslovně formulován i závěr, že osoba bez aktivní věcné legitimace (kterou je v intencích R 27/2005 i navrhující věřitel, proti jehož pohledávce vznesl dlužník důvodně námitku promlčení) právo domoci se osvědčení dlužníkova úpadku nemá.

Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázek číslo 2) a 3), dovolacím soudem zatím neřešených.

K otázce číslo 2 – promlčení.

Nejvyšší soud sdílí názor odvolacího soudu i dovolatele, že také podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 bylo možné, aby věřitel (nešlo-li o oprávněného) uplatnil v řízení o výkon rozhodnutí zpeněžením nemovitostí povinného dlužníka svou pohledávku přihláškou, aniž šlo o pohledávku přiznanou některým z exekučních titulů vypočtených v § 274 o. s. ř. v rozhodném znění. Předpokladem takového postupu bylo, aby šlo o pohledávku zajištěnou zástavním právem váznoucím na oné nemovitosti (srov. dikci § 336b o. s. ř. v rozhodném znění a v literatuře k tomu např. Bureš, J. – Drápal, L. – Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář., 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 1048).

Podle ustanovení § 402 obch. zák. v rozhodném znění platilo a stále platí, že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

Na rozdíl od odvolacího soudu pak má dovolací soud za to, že přihlášení nevykonatelné pohledávky zajištěné zástavním právem do řízení o výkonu rozhodnutí prodejem takové nemovitosti má ohledně povinného dlužníka účinky předjímané pro pohledávku vzešlou z obchodních závazkových vztahů ustanovením § 402 obch. zák. Z pohledu dikce označeného ustanovení je taková přihláška právním úkonem uplatněným v již zahájeném vykonávacím řízení za účelem uspokojení věřitelova práva (uspokojení pohledávky). Opačný úsudek odvolacího soudu by ve svém důsledku vedl k absurdnímu závěru, že přihlášená nevykonatelná pohledávka se může promlčet v průběhu vykonávacího řízení, v němž má být uspokojena, a že věřitel, který chce takovému následku zabránit, se bude muset domáhat uspokojení pohledávky žalobou v nalézacím řízení, ačkoliv specifická vlastnost pohledávky (její zajištěnost zástavním právem) mu umožňuje podílet se na rozvrhu výtěžku zpeněžení nemovitosti ve vykonávacím řízení i bez exekučního titulu. Dovolání je proto v daném ohledu důvodné.

K otázce číslo 3 – obsazení soudu.

Podle ustanovení § 36a zákona č. 6/2002 Sb. (v rozhodném znění), asistent soudce vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo rozvrh práce (odstavec 5). Asistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků (odstavec 6).

Podle ustanovení § 10 zákona č. 189/1994 Sb. (v rozhodném znění), nestanoví-li zvláštní zákon jinak, může podle povahy věci předseda senátu v občanském soudním řízení pověřit vyššího soudního úředníka provedením těchto úkonů soudu:

(…)

k) úkony v řízení konkurzním a vyrovnacím s výjimkou jednání a s výjimkou usnesení o prohlášení konkurzu.

Ze spisu je patrno, že ve věci se dne 8. 6. 2007 konalo jednání, které vedla soudkyně, jíž byla věc přidělena k vyřízení (JUDr. A. K.). Při tomto jednání byla k důkazu čtena řada listin. Poté soud do protokolu konstatoval (předtím, než jednání ukončil), že „pro naprosto nepochybné posouzení obrany dlužníka vůči pohledávce navrhovatele a) jakož i známého věřitele Finančního úřadu ve Z. je nutné pro konečné rozhodnutí vyžádat spis zn. 13 E 707/97 ve Zlíně“. Účastníky dále poučil, že nedoplní-li skutková tvrzení a důkazy do 15 dnů, posoudí již sám obsah výše uvedeného (míněn označený spis) a neprodleně rozhodne i bez dalšího nařízení jednání.

Rozhodnutí soudu prvního stupně pak na základě písemného pokynu soudkyně JUDr. A. K. ze 4. 12. 2007 vydala její asistentka Mgr. M. N.

V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 64/2006“), na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, jaký vliv na výklad ustanovení § 66a odst. 2, věty druhé, ZKV (podle kterého soud v konkursní věci jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to považuje za nutné), má rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 7. 2005 ve věci EXEL proti České republice (stížnost č. 49962/92) a formuloval zásady, jimiž se konkursní soudy mají v návaznosti na označený rozsudek řídit při úvaze o potřebě nařídit jednání v konkursní věci. Obecně platným pravidlem plynoucím z R 64/2006 je, že o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhoduje soud prvního stupně zásadně po jednání, přičemž z výčtu tamtéž stanovených výjimek z tohoto pravidla se podává, že jednání musí být nařízeno, není-li skutkový stav věci mezi účastníky řízení nesporný (potřeba jednání nařídit přitom zjevně platila i pro tuto věc).

Ustanovení § 10 písm. k) zákona č. 189/1994 Sb. (v rozhodném znění) přitom vyšším soudním úředníkům (a tedy i asistentům soudce) výslovně zakazuje činit v konkursním řízení úkon soudu spočívající v jednání soudu (řídit takové jednání a provádět v jeho rámci dokazování sporných skutečností nebo osvědčování rozhodných skutečností).

Přitom se předpokládá, že tam, kde soud jedná a rozhoduje ve věci samé, přijímá meritorní rozhodnutí zpravidla hned po skončení jednání, které mu předcházelo (srov. § 156 odst. 2 a § 167 odst. 2 o. s. ř.) a že tak činí ve stejném obsazení, v jakém o věci jednal. Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 51/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek spatřoval Nejvyšší soud v porušení těchto zásad zmatečnostní vadu řízení tkvící v tom, že soud byl nesprávně obsazen.

Porušením zákazu formulovaného v § 10 písm. k) zákona č. 189/1994 Sb. (v rozhodném znění) je pro Nejvyšší soud postup soudu prvního stupně v této věci. Pokynem k rozhodnutí věci byla asistentka soudkyně ve skutečnosti zmocněna k tomu, aby v rámci rozhodnutí o věci samé nepřípustně posuzovala rozhodující skutečnosti a hodnotila výsledky dokazování vzešlé z jednání, na kterém by v pozici osoby, jíž takové hodnocení náleží, nemohla být (vzhledem k obsahu označeného ustanovení) účastna.

Dovolatel má pravdu i v tom, že věc vykazuje všechny znaky věci skutkově i právně mimořádně složité, u které se měly prosadit postupy podle § 6 odst. 1 a § 7 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 189/1994 Sb. (v rozhodném znění) a u které i proto nemohl přijmout meritorní rozhodnutí vyšší soudní úředník ani asistent soudce.

Soud prvního stupně byl tudíž při rozhodování nesprávně obsazen, což řízení před ním zatížilo zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., v odvolacím řízení nezhojenou a nezhojitelnou.

Z příčin popsaných výše, které činí dovolání opodstatněným, proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

V další fázi řízení se soud prvního stupně při zkoumání dlužníkovy námitky promlčení vysloví i k obsahu ustanovení § 408 obch. zák.