Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.991.2006.1

O b v o d n í s o u d pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 6. 2005 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako spolujezdkyně utrpěla dne 18. 5. 1996 těžký úraz v důsledku nehody, zaviněné řidičem, který byl za své jednání pravomocně uznán vinným. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 1998 byla žalobkyni přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění podle § 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve výši dvojnásobku základního počtu bodů zjištěného znalcem z oboru posudkového lékařství MUDr. M. N. i zvýšení tohoto odškodnění podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky ve výši dalšího sedminásobku z důvodu, že se jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Při nehodě žalobkyně utrpěla mnohočetná poranění, podrobila se opakovaným operacím, byla hospitalizována a průběžně léčena. V době předchozího rozhodování soudu (v roce 1998) byla žalobkyně následkem úrazu v invalidním důchodu, pociťovala úzkost, měla poruchy spánku a paměti, omezenou pohyblivost v levém kyčli, viklavost levého kolenního kloubu, degenerované svalstvo v levé noze, omezenou hybnost levého lokte, trpěla nestabilitou a nosila podpůrný ortopedický přístroj. Žalobkyně nebyla schopna vykonávat domácí práce ani práce na chalupě a zahradě, nebyla schopna se sama o sebe postarat, nedokázala se bez pomoci třetí osoby obléci, vykoupat, použít WC a trpěla stálými bolestmi. Tyto následky ji vylučovaly ze sexuálního života a omezovaly ji v kulturním životě. V době dalšího posuzování jejího zdravotního stavu znalcem MUDr. M. N. dne 27. 4. 2001 byl její zdravotní stav zhoršen, což jmenovaný znalec hodnotil jako žaludeční a trávicí potíže po užívání analgetik a těžké omezení hybnosti levého ramenního kloubu. Žalobkyně chodila o francouzské holi, měla středně těžce omezenou hybnost páteře, levé horní končetiny v lokti, levé dolní končetiny a kyčelního kloubu, nestabilitu kolenního kloubu a degeneraci stehenních svalů. Trpěla poúrazovým anxiosně-depresivním syndromem. Vzhledem k omezením při práci a v soukromém životě doporučil znalec zvýšení základního počtu bodů na dvojnásobek jím zjištěného počtu bodů a Č. pojišťovna, a. s., pak provedla odškodnění těchto následků o 100 % a dalších 700 % s tím, že uhradila žalobkyni i náklady za výpomoc v domácnosti. V důsledku dalšího zhoršení zdravotního stavu, které jmenovaný znalec popsal v lékařském posudku dne 12. 5. 2004, trpí žalobkyně zhoršenou hybností končetin a zad, má středně těžké omezení pravého kolenního kloubu, omezenou pohyblivost v levém kyčelním kloubu, v levém rameni i lokti, degeneraci svalstva na levém stehně, průběžné bolesti levé dolní končetiny, nestabilitu levého kolenního kloubu, nosí ortopedický podpůrný přístroj, chodí o francouzské holi, trpí poruchou krevního a lymfatického oběhu pravé dolní končetiny a přetrvávajícími žaludečními a trávicími obtížemi. Na základě těchto skutečností s odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhlášky“), kterou je třeba na daný případ použít (ke zhoršení zdravotního stavu došlo již za její účinnosti), soud prvního stupně dovodil, že potíže spočívající ve zhoršení zdravotního stavu v oblasti obou dolních končetin – omezená hybnost a bolesti způsobené špatným prokrvením, setrvávající potíže žaludeční a nepříznivé vlivy na psychiku v důsledku užívání analgetik, jsou v příčinné souvislosti s úrazem a byly předmětem původního odškodnění. Nově vzniklé zdravotní potíže pak představují nepříznivé důsledky pro životní úkony žalobkyně a kvalitu jejího života, avšak v tomto samotném omezení nelze spatřovat žádnou zvlášť výjimečnou okolnost hodnou mimořádného zřetele, neboť na vyřazení žalobkyně z kulturních, pracovních, společenských a jiných aktivit se nic nezměnilo, žalobkyně je i nadále odkázána na pomoc třetích osob a před vznikem nově nastalých změn její zapojení ve všech sférách života nebylo již na vysoké úrovni a mimořádné. Neshledal proto podmínky pro požadované mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konkrétně uvedl, že je nepochybné, že úraz ze dne 18. 5. 1996 způsobil žalobkyni prokazatelně zvlášť těžké trvalé následky, které měly vliv na její uplatnění v životě a ve společnosti, a že žalovaná strana již odškodnila dřívější ztížení společenského uplatnění se zvýšením o dvojnásobek i o další sedminásobek základního počtu bodů zjištěného lékařem, a to právě s ohledem k předpokládanému nepříznivému vývoji těchto následků, které žalobkyni vyřadily z výkonu povolání i z ostatní pracovní činnosti, výkonu domácích prací i prací na zahrádce, neboť se stala plně invalidní, pohybuje se s francouzskými holemi a je odkázána na pomoc třetích osob. Nastalé zhoršení ztížení společenského uplatnění (omezená hybnost kolenních kloubů, degenerace svalstva, bolesti a zhoršená funkce zažívacích orgánů, jak byly hodnoceny v posudku ze dne 12. 5. 2004) již nemělo vliv na uspokojování potřeb žalobkyně a bylo při dřívějším hodnocení předpokládáno. Odmítl odvolací námitky, dle kterých je třeba posuzovat kvalitu jejího života před vlastním úrazem a ne před posledním zhoršením zdravotního stavu. Odvolací soud uvedl, že u nastalého zhoršení zdravotního stavu, které bylo lékařem nově ohodnoceno, se vychází ze stavu před tímto poškozením, neboť jde o nově vzniklou škodu, přičemž při mimořádném (celkem devítinásobném zvýšení základního počtu bodů) odškodnění ztížení společenského uplatnění bylo zvažováno, jak zjištěné trvalé následky omezují nebo významně mění uplatnění žalobkyně v životě, a to právě i s ohledem na její věk, ve kterém byla v roce 1996 poškozena (54 let), a proto jestliže při tomto předchozím posuzování soud vycházel z toho, že u žalobkyně šlo o zvlášť těžké, trvalé a neodstranitelné následky, které ji výrazně omezily v rodinném životě, vyřadily ji nejen z výkonu povolání, ale i z ostatní pracovní činnosti i péče o svoji osobu, odkázaly ji na pomoc jiné osoby a znemožnily uplatnit se v kulturním životě, pak tyto následky nebyly jen sečteny, ale znásobeny, a nové (výše zmíněné) poškození již nelze hodnotit jako mimořádný případ hodný zvláštního zřetele, který by žalobkyni vyřadil z dalších oblastí života. Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně, že ani věk žalobkyně nepředpokládal zapojení ve všech sférách života na vysoké úrovni, např. ve sportu, volbě na přípravě povolání či dalším vzdělávání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítá, že její nově nastalé potíže jsou v porovnání s následky, které byly dříve odškodněny, sice podstatně menší, avšak tuto skutečnost nelze posuzovat izolovaně, jak činí soudy obou stupňů, ale je nutno brát ji v souvislosti s problémy, jež měla žalobkyně i dříve, přičemž úvahy soudů obou stupňů o použití ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. by byly správné, kdyby původní následky neměly příčinu v úrazu z roku 1996 a kdyby před těmito následky byla žalobkyně z jiných příčin vyřazena z různých oblastí života. V daném případě však nemohlo být zapojení žalobkyně právě v důsledku obtíží, majících původ v úrazu z roku 1996, ve všech sférách života před nyní posuzovaným zhoršením na vysoké úrovni. Dle názoru žalobkyně je nutné uzavřít, že dojde-li ke zhoršení zdravotního stavu za situace, kdy předešlé následky byly posouzeny ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3. vyhlášky č. 32/1965 Sb. (popřípadě vyhlášky č. 440/2001 Sb.), pak je jasné, že zhoršením zdravotního stavu se poškozená osoba dostala do tíživější situace, než tomu bylo v době, kdy bylo rozhodováno soudem v předchozím řízení (rok 1998). Rozsah omezení, kterým je poškozená osoba vystavena, je pak nutno posuzovat nejen v porovnání se stavem, který byl před následným zhoršením, ale též v porovnání kvality života osoby před vlastním úrazem na straně jedné a po zhoršení zdravotního stavu na straně druhé, přičemž lze obecně říci, že zhoršení zdravotního stavu dopadá tíživěji na osobu, jež má značné zdravotní problémy, než na zcela zdravou osobu, u níž vzájemné působení problémů následky neumocňuje. Dle názoru dovolatelky tedy soudy obou stupňů postupovaly chybně, pokud míru jejích obtíží porovnávaly pouze se stavem, který byl před zhoršením zdravotního stavu.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí s ohledem na absenci podmínek nezbytných pro zvýšení dané náhrady ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3. vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005, projednal dovolací soud dovolání podle téhož znění procesního předpisu.