Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.02.2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.948.2006.1

Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 7. 2003 u Okresního soudu v Opavě domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo, založené zástavní smlouvou ze dne 9. 9. 1998, uzavřenou mezi Č., spořitelním a úvěrním družstvem, jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) jako zástavcem, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči MVDr. H. H. ve výši 1 500 000 Kč zástavním právem k nemovitosti žalobkyně a žalovaného 2), a to objektu občanské vybavenosti čp. 74 na cizím pozemku parc. č. st. 66 zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, pracoviště O., na LV č. 297 pro obec V., k. ú. N. T., jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O., neexistuje.“ Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný 2), který je jejím manželem (manželství bylo uzavřeno dne 23. 7. 1994) a jehož společné jmění manželů se žalobkyní nebylo „zrušeno ani zúženo“, nabyl se souhlasem žalobkyně podle kupní smlouvy ze dne 22. 1. 1998 od Ing. P. P. do vlastnictví předmětnou nemovitost a že žalobkyně a žalovaný 2) uzavřeli dne 4. 9. 1998 s MVDr. H. H. smlouvu o poskytnutí zástavního práva pro účely úvěrové smlouvy za úplatu, neboť MVDr. H. H. „potřeboval zástavu – nemovitost“ k zajištění úvěru, který mu měl poskytnout úpadce; v čl. IV. této smlouvy se výslovně uvádí, že se uzavírá na dobu od 4. 9. 1998 do 4. 5. 1999. Protože MVDr. H. H. současně uváděl, že „má o předmětnou nemovitost zájem a že ji on nebo jiná jím určená osoba koupí,“ byla dne 4. 9. 1998 mezi žalovaným 2) a žalobkyní a MVDr. H. dále uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní s tím, že do kupní ceny se měla započíst částka 500 000 Kč, kterou žalovaný 2) a žalobkyně obdrželi jako úplatu za poskytnutí zástavního práva pro účely úvěrové smlouvy. Dne 9. 9. 1998 uzavřel žalovaný 2) s úpadcem zástavní smlouvu k uvedené nemovitosti a zástavní právo bylo do katastru nemovitostí vloženo 15. 3. 1999; v zástavní smlouvě však nebyla doba trvání zástavního práva omezena do 4. 5. 1999, ale až do „splacení úvěru“, a žalobkyně k zástavní smlouvě „v této podobě“ nedala souhlas. Žalobkyně má za to, že zástavní smlouva ze dne 9. 9. 1998 je ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. neplatná (zastavení společné nemovitosti nelze považovat za „běžnou záležitost“); dopisem ze dne 22. 5. 2001 se ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. jako „osoba přímo tímto právním úkonem dotčená“ neplatnosti smlouvy dovolala vůči úpadci a žalovanému 2). Protože úpadce neplatnost zástavní smlouvy „odmítl uznat“, podala u soudu žalobu o určení neplatnosti zástavní smlouvy, která byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zamítnuta; domáhá se proto v tomto řízení určení „neexistence“ zástavního práva na uvedené nemovitosti.

N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné. Zrušil proto rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaný 2) uzavřel dne 9. 9. 1998 s úpadcem zástavní smlouvu, kterou dal za účelem zajištění úvěru, který úpadce poskytl dlužníku MVDr. H. H. ve výši 1 500 000 Kč, do zástavy nemovitost označenou jako „parc. č. st. 66 – rekreační zařízení čp. 74, postavená na pozemku jiného vlastníka včetně venkovních úprav, trvalých porostů a příslušenství; „za úpadce smlouvu „uzavřel a podepsal“ předseda představenstva Ing. J. P. Ačkoliv žalovaný 2) měl uvedenou nemovitost ve společném jmění se žalobkyní, uzavřel zástavní smlouvu bez jejího souhlasu. Žalobkyně, která souhlasila se zastavením nemovitosti jen na dobu určitou do 4. 5. 1999 (do splatnosti zajištěného úvěru), a nikoliv – jak byla smlouva uzavřena – „na dobu neurčitou“ (do zaplacení zajištěného úvěru), dopisem ze dne 22. 5. 2001 sdělila úpadci a žalovanému 2), že se jako osoba dotčená uzavřením zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 dovolává ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. její neplatnosti, která nastala tím, že smlouvu uzavřel žalovaný 2) v rozporu s ustanovením § 145 odst. 2 obč. zák. bez jejího souhlasu; adresátům tyto projevy vůle došly dne 23. 5. 2001. Žalovaný 1) namítl za řízení před soudem prvního stupně promlčení dopisem ze dne 22. 5. 2001 uplatněné „relativní neplatnosti“ zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998.

Otázku, zda nemovitost v žalobě označená jako „objekt občanské vybavenosti čp. 74 na cizím pozemku parc. č. st. 66 zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, pracoviště O., na LV č. 297 pro obec V., k. ú. N. T.“ je zatížena ve prospěch úpadce zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2000.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§ 151a odst. 1 obč. zák.). Zástavní právo není – s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 – upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako „právo k věci cizí“.

I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah (§ 261 odst. 3) obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) a i když se podle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí vznik zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje – kromě postavení podnikatelů – obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou – jak uvádí již její nadpis – obchodní závazkové vztahy.

S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 přijata (nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu /srov. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku/); znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě také ve vztahu k uzavření zástavní smlouvy a ke vzniku zástavního práva.

Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů (§ 145 odst. 2, věta první, obč. zák.). V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§ 145 odst. 2, věta druhá, obč. zák.).

Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (srov. § 40a, větu první, obč. zák.).

Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc).

K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon – jak dovodila již ustálená judikatura soudů – nestanoví, že by se její dovolání muselo stát žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě – namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem – všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou.

Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (srov. § 100 odst. 1, věta první, obč. zák.).

Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti – jak se podává z ustálené judikatury soudů – podléhá promlčení (srov. též Závěry k výkladu ustanovení občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb., které byly uveřejněny ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, vydaných v SEVT Praha 1986, na str. 424 a násl.). Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

S názorem odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně musela – chtěla-li zabránit důvodnému vznesení námitky promlčení – před uplynutím promlčecí doby se dovolat nejen neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 vůči účastníkům, ale také „své právo uplatnit u soudu,“ nelze souhlasit.

Právo je třeba z pohledu ustanovení § 100 odst. 1, věty první, obč. zák. vykonat ve stanovené době u soudu, jen jestliže je takový postup zákonem předepsán. V případě dovolání se tzv. relativní neplatnosti zákon vykonání práva u soudu nevyžaduje; tzv. relativní neplatnosti právního úkonu se může oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 40a obč. zák. dovolat – jak uvedeno výše – nejen žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci své obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, ale i „mimosoudně“ a účinky tzv. relativní neplatnosti – jak rovněž zmíněno již výše – nastávají dojitím projevu vůle ostatním (všem) účastníkům právního úkonu, a proto právo bylo vykonáno z hlediska ustanovení § 100 odst. 1, věty první, obč. zák. vždy také tehdy, bylo-li dovolání se relativní neplatnosti učiněno jen „mimosoudně“.

V projednávané věci se žalobkyně dovolala neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 z důvodu uvedeného v ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. dopisem ze dne 22. 5. 2001, který došel účastníkům zástavní smlouvy dne 23. 5. 2001. Protože toto právo mohla poprvé vykonat dne 10. 9. 1998, uplatnila své právo před uplynutím tříleté promlčecí doby; okolnost, že právo nebylo uplatněno u soudu, je nerozhodná, neboť bylo vykonáno v souladu se zákonem mimosoudně. Účinky tzv. relativní neplatnosti nastaly od počátku (ex tunc), odvolací soud k nim měl přihlédnout, i když neplatnost zástavní smlouvy ze dne 9. 9. 1998 představovala (mohla představovat) pro rozhodnutí ve věci samé jen posouzení jedné z předběžných otázek.

Námitka dovolatelky o tom, že zástavní smlouva ze dne 9. 9. 1998 je „absolutně neplatná“ z důvodu nedostatku podpisu smlouvy na straně zástavního věřitele (úpadce), však není opodstatněná.

Oprávnění činit právní úkony za právnickou osobu v souvislosti s uzavřením zástavní smlouvy je třeba posuzovat – jak vyplývá z výše uvedeného – podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).

Podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

Oprávnění jiných pracovníků (zaměstnanců) a členů právnické osoby, než kteří jsou uvedeni v ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák., činit za právnickou osobu právní úkony se odvíjí – podle ustálené judikatury soudů – od vnitřních předpisů právnické osoby nebo od toho, co je, zejména vzhledem k jimi zastávané funkci v organizační struktuře, v právních vztazích obvyklé. Překročí-li tyto osoby své, tímto způsobem vymezené oprávnění (a o „překročení oprávnění“ tu jde i tehdy, jestliže takové oprávnění vůbec nemají ani podle vnitřních předpisů a ani to není obvyklé), je druhý účastník (druhá smluvní strana) proti tomuto excesu chráněn v případě, že se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a (současně) že jde o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

V projednávané věci právní úkon učinil (uzavřel zástavní smlouvu ze dne 9. 9. 1998) za úpadce předseda představenstva družstva Ing. J. P. I když za úpadce nejednal jeho statutární orgán (představenstvo družstva), byl předseda představenstva družstva nepochybně osobou, jejíž jednání úpadce ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. zavazovalo a jejíž oprávnění nebylo za řízení žalovaným 1) zpochybněno. Nelze proto ani s úspěchem dovozovat, že žalovaným 1) nezpochybněné jednání za úpadce při uzavření zástavní smlouvy mohlo vést k závěru o „absolutní neplatnosti“ smlouvy.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že se odvolací soud, veden chybným právním názorem o promlčení práva, nezabýval mimo jiné tím, zda žalobkyně opravdu se zástavní smlouvou ze dne 9. 9. 1998 nesouhlasila (a zda tedy její tvrzení o nesouhlasu není jen „účelové“), popřípadě otázkou, zda zástavní právo k předmětné nemovitosti nevzniklo podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., i kdyby byla zástavní smlouva ze dne 9. 9. 1998 neplatná; Nejvyšší soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).