Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.02.2007, sp. zn. 21 Cdo 1269/2006, ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1269.2006.1

Proti tomuto usnesení městského soudu podala matka A. L. podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost. Namítá, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2003, kterým byla opatrovníkem nezletilé ustanovena Městská část P. 13, jí bylo doručeno dne 30. 4. 2003 a že proti němu podala dne 15. 5. 2003 „do podatelny“ obvodního soudu odvolání, k jehož „titulní stránce byla omylem připojena druhá strana jiného podání.“

Po „zjištění tohoto omylu“ bylo opravené a doplněné odvolání zasláno obvodnímu soudu podruhé, a to faxem dne 15. 5. 2003 v 16.06 hodin, přičemž originál tohoto podání byl doručen do podatelny obvodního soudu dne 16. 5. 2003. Protože odvolání nebylo podáno dnem 16. 5. 2003, ale již dne 15. 5. 2003, nemělo být správně odmítnuto pro opožděnost.

M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2004 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou pouze „rozhodnutí, kterými bylo řízení před soudy skončeno,“ a že proto „nepravomocná rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, která byla vydána v průběhu řízení,“ není možné touto žalobou napadnout. I když matka A. L. podala odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2003 včas (napadené usnesení jí bylo doručeno dne 30. 4. 2003, odvolání proti němu podala dne 15. 5. 2003 a nemůže jí být „připisováno k tíži“, že toto odvolání „nebylo administrativním aparátem založeno do soudního spisu“), není žaloba pro zmatečnost přípustná, neboť směřovala proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení o „ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti“, tedy proti rozhodnutí vydanému v průběhu řízení, a nikoliv proti rozhodnutí, jímž se „končí samotné řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte.“

K odvolání matky A. L. V r c h n í s o u d v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2005 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou „rozhodnutí, kterými bylo řízení skončeno, a to buď jakýmkoliv způsobem, jímž se podle zákona řízení končí (§ 229 odst. 1 o. s. ř.), nebo rozhodnutím o věci samé (§ 229 odst. 2 a 3 o. s. ř.) anebo jen určitým způsobem (§ 229 odst. 4 o. s. ř.).“ Protože matka A. L. žalobou pro zmatečnost nenapadla rozhodnutí, jímž by se řízení končilo, ale usnesení o ustanovení opatrovníka nezletilému dítěti (rozhodnutí vydané v průběhu řízení), není usnesení městského soudu ze dne 20. 1. 2004 způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost; žaloba proto musela být zamítnuta, aniž by bylo možné se zabývat dalšími okolnostmi.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka A. L. dovolání. Namítá, že právní názor soudů nevyplývá „ze znění zákona (že se v případě žaloby podle § 229 odst. 4 o. s. ř. musí jednat o rozhodnutí ve věci samé) a ani z komentáře k o. s. ř.“ a že ve skutečnosti je žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. proti každému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto nebo odvolací řízení zastaveno, neboť jinak „by zůstal účastník v řízení v případě nesprávného rozhodnutí o odmítnutí odvolání nebo o zastavení řízení bez jakéhokoliv účinného opravného prostředku a tedy bez soudní ochrany.“ Podle názoru dovolatelky „řízení trpí dalšími vadami,“ neboť „soud označil v žalobě pro zmatečnost za účastníky řízení žalobkyni (matku), žalovaného (otce) a žalovanou (nezletilou dceru), ačkoliv jde o řízení o opravném prostředku ve věci návrhu na navrácení dítěte, které je řízením nesporným, a neplatí zde ustanovení § 90 o. s. ř.,“ ustanovený opatrovník v řízení o žalobě pro zmatečnost, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, „nehájil nijak zájmy nezletilé v tomto řízení, neučinil žádný úkon a byl zcela pasivní,“ a „ustanovení tohoto Úřadu za opatrovníka navíc bránila skutečnost, že tento Úřad vystupoval v původním řízení na straně navrhovatele (otce).“ Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (§ 238a odst. 1 písm. b/, § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil (§ 238a odst. 1 písm. b/, § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam (§ 238a odst. 1 písm. b/, § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Matka A. L. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání matky A. L. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (238a odst. 1 písm. b/, § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, jaká rozhodnutí jsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu beze zbytku vyřešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.