Usnesení Zvláštního senátu ze dne 13.10.2005, sp. zn. Konf 99/2004, ECLI:CZ:NS:2005:KONF.99.2004.1

Dne 13. 10. 2004 se obrátil Český telekomunikační úřad na zvláštní senát s návrhem na rozhodnutí sporu o pravomoc (kompetenčního sporu) podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 3 ve věci tohoto soudu, u něhož podal žalobu žalobce UPC ČR, a. s., proti žalované A. H. o částku 12 640 Kč s příslušenstvím.

Z v l á š t n í s e n á t zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následujícími úvahami:

Jelikož zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS), je třeba nejprve uvést, že zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, výklad jehož ustanovení se mezi správním úřadem a soudem stal sporným, byl k 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Tento zákon nahradil pojem „telekomunikační služba“ pojmem „služba elektronických komunikací“; někdejší „provozovatel telekomunikačních služeb“ je zde zahrnut do širšího pojmu „osoba vykonávající komunikační činnost.“ Za zmínku též stojí, že tímto zákonem byl zrušen Český telekomunikační úřad zřízený podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (§ 148 písm. a/ zákona o elektronických komunikacích), a současně byl zřízen Český telekomunikační úřad (legislativní zkratkou označován jako „Úřad“) s nově vymezenou působností (§ 3 odst. 1 zákona).

Ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle § 129 odst. 1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.

Jak plyne z listin založených v soudním spisu, obsahem „Smlouvy o dodávce služeb UPC Direct“ uzavřené mezi stranami původního řízení byla na straně žalobce povinnost dodávat žalované signál digitálního satelitního vysílání, které odpovídala povinnost žalované v měsíčních intervalech hradit žalobci tuto službu. Rozhodovat ve sporu o plnění takových povinností – které jsou upraveny nejen konkrétním způsobem v této smlouvě, resp. ve všeobecných obchodních podmínkách žalobce, ale obecně též v zákoně o elektronických komunikacích (srov. část první hlavu čtvrtou díl první zákona) – by vskutku příslušelo Úřadu.

Předmětem řízení v této věci je však peněžitá náhrada za vypůjčené přijímací zařízení, které si žalovaná ponechala v rozporu se smlouvu i poté, co žalobce od smlouvy odstoupil, a bezdůvodně se tak obohatila. Nelze jistě popřít, že výpůjčka přijímacího zařízení v tomto případě podmiňovala poskytování služby elektronické komunikace: bez ní by totiž příjem satelitního vysílání nebyl možný. To ovšem z výpůjčky nečiní službu elektronických komunikací.

V této souvislosti zvláštní senát připomíná svou konstantní judikaturu (navazující ostatně na rozhodovací činnost někdejšího správního úseku Vrchního soudu v Praze) týkající se nároku mobilního operátora – coby poskytovatele telekomunikační služby – na doplatek kupní ceny za mobilní telefon. I když nárok na tento doplatek vznikl v důsledku porušení povinnosti uživatele hradit paušální poplatek za službu a hovorné – tedy v příčinné souvislosti s porušením smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb – jedná se přesto o nárok plynoucí z běžného soukromoprávního vztahu založeného kupní smlouvou; rozhodovat o něm proto přísluší soudu, nikoliv Úřadu (srov. č. 47/2004 Sb. NSS). Obdobná argumentace se tak uplatní i v projednávané věci: nezáleží na označení smluv, které mezi sebou strany uzavřely, nýbrž na povaze konkrétních vztahů, které jsou jejich předmětem. Už vůbec pak není důležité, zda strany vtělily uspořádání svých vzájemných vztahů do více samostatných listin (jako tomu bylo ve shora zmíněné věci a mnoha podobných, kde byl mobilní telefon prodán uživateli na základě dodatku ke smlouvě o poskytování služeb veřejné radiotelefonní sítě), nebo sepsaly jedinou smlouvu, upravující však několik vztahů v rámci vztahu formálně jediného.

Rozhodování o nárocích plynoucích z porušení povinnosti vrátit vypůjčenou věc (byť k výpůjčce došlo v souvislosti s uzavřením smlouvy o poskytování služby elektronických komunikací) tedy zákon o elektronických komunikacích nesvěřuje Úřadu; z pravomoci soudů se tak tyto věci nevymykají (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Proto zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci přísluší soudu.

Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení obvodního soudu v rozsahu, který výroku, jímž byla pravomoc určena, odporuje.

Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány (§ 4 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) i soudy. Dále bude tedy Obvodní soud pro Prahu 3 pokračovat v původním řízení o podané žalobě.