Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1956.2004.1

O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 5. 2003 zamítl žalobu o zaplacení částky 59 402 630,75 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 15. 7. 1996 bylo jednateli žalující společnosti (Ing. J. N.) sděleno obvinění pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1, 2 tr. zák. a dne 20. 4. 1997 další obvinění pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999 byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 1. 1999, kterým byl Ing. J. N. uznán vinným, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 12. 1999 byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek se stal. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. je s ohledem na datum prvního sdělení obvinění třeba věc posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“). Nárok na náhradu škody, spočívající v ušlém zisku, který měl žalobkyni vzniknout v důsledku sdělení obvinění jejímu jedinému jednateli a jeho trestního stíhání, pro které nemohla žalobkyně dostát svým závazkům, zejména vyplývajícím ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se společností EZ, a. s., dne 18. 7. 1997, soud neshledal důvodným. Byť je k uplatnění takového nároku aktivně legitimována podle ustanovení § 2 zákona (trestní řízení bylo vedeno proti jedinému jednateli žalobkyně, který je jejím statutárním orgánem), žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi samotným sdělením obvinění a tím, že nedošlo k uzavření smlouvy předpokládané zprostředkovatelskou smlouvou. Soud dovodil, že jednatel žalobkyně nebyl v průběhu trestního řízení zadržen ani vzat do vazby a nebylo mu tak bráněno ve vycestování do zahraničí a tím ani v plnění závazků vyplývajících ze zprostředkovatelské smlouvy; jmenovaný navíc o svém trestním stíhání věděl již před uzavřením této smlouvy. Soud prvního stupně zároveň neshledal podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, který probíhal v souladu s trestním řádem a bez průtahů.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno sděleními obvinění ze dne 15. 7. 1996 a 20. 4. 1997, tj. přede dnem 15. 5. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně posuzoval věc podle dosavadního předpisu (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb.), tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, odvolací soud správně kvalifikoval jako odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby má v takovém případě stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí). Tento jeho závěr je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, nebo rozsudek NS ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 24, pod C 1813), odpovídá i judikatuře Ústavního soudu ČR, reprezentované zejména jeho nálezem ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, publikovaným pod č. 23 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2001, sv. 21, a nelze mít pochyb o jeho správnosti.

Vymezení osoby oprávněné požadovat vůči státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a tedy i trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením, je obsaženo v ustanovení § 2 zákona č. 58/1969 Sb., podle nějž právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. I když trestní řád pojmu účastník řízení neužívá (v hlavě druhé hovoří o osobách na řízení zúčastněných), je s ohledem na definici pojmu strana v ustanovení § 12 odst. 6 tr. řádu zřejmé, že účastníkem trestního řízení ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 58/1969 Sb. bude především osoba, proti níž se vede trestní řízení (obviněný, obžalovaný, odsouzený). Protože takovou osobou byl jednatel žalující obchodní společnosti Ing. J. N., nikoliv samotná společnost, je nepochybné, že otázku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně vyřešil odvolací soud v souladu s dikcí zákona.

Za situace, kdy je správný závěr odvolacího soudu, že žalující obchodní společnost není vůči státu aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku trestního stíhání jejího jednatele, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou týkající se otázky příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a vznikem škody. Ani dovolatelkou navrhované řešení této otázky jí totiž nemůže založit nárok na náhradu škody, k jehož uplatnění není podle hmotného práva vůbec oprávněna.

Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za nesprávný ani ohledně řešení otázky průtahů v trestním řízení. Posouzení, zda v daném případě byla délka trestního řízení přiměřená skutkové a právní složitosti případu, se opírá o konkrétní skutková zjištění vztahující se k projednávané věci, která nejsou vzhledem k přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předmětem dovolacího přezkumu. Kromě obecného tvrzení o laxním postupu orgánů činných v trestním řízení a poukazu na celkovou délku řízení pak dovolatelka konkrétní námitky k nesprávnosti v právním posouzení této otázky odvolacím soudem nevznáší.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.