Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.09.2002, sp. zn. 29 Odo 460/2001, ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.460.2001.1

Přitom odvolací soud připustil usneseními ze dne 20. 6. 2000 a ze dne 21. 12. 2000, změny návrhu do podoby, o níž rozhodl ve výroku II.

Výrokem III. a IV. napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení v obou stupních.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že ze shodných tvrzení účastníků lze uzavřít, že všichni navrhovatelé jsou akcionáři společnosti a byli jimi i v době, kdy správce přijal napadaná rozhodnutí. Společnost byla v této době bankou podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Podstatou sporu mezi účastníky je postavení správce v akciových společnostech a dále to, zda lze na základě návrhu akcionářů přezkoumávat rozhodnutí správce v řízení před soudem. Protože napadaná rozhodnutí učinil správce v prvním pololetí roku 1996, je nutno při posuzování věci vycházet ze zákona č. 21/1992 Sb. ve znění platném do 30. 6. 1996, tj. ve znění změn provedených zákony č. 156/1994 Sb., č. 83/1995 Sb. a č. 84/1995 Sb. (dále též jen „zákon“).

Podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona byla Česká národní banka mimo jiné oprávněna zavést nucenou správu a snížit základní jmění banky. Podle § 29 zákona se okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o zavedení nucené správy pozastavuje výkon funkce všech orgánů banky. Tímto okamžikem je rozhodnutí účinné vůči každému. Správce má postavení statutárního orgánu a on také svolává valnou hromadu a má právo se jí zúčastnit (§ 29 odst. 1 zákona). O věcech v působnosti valné hromady rozhoduje správce s výjimkou rozhodnutí o zrušení banky. Rozhodnutí o věcech v působnosti valné hromady činí s předchozím souhlasem České národní banky (§ 29 odst. 2 zákona).

„Nucený správce sice získal postavení statutárního orgánu a s výjimkou rozhodnutí o zrušení banky rozhodoval o věcech v působnosti valné hromady (s předchozím souhlasem České národní banky), avšak v bance nerozhodoval jako statutární orgán, ale jako autoritativním rozhodnutím České národní banky dosazený úředník (zaměstnanec České národní banky). Česká národní banka jakožto správní úřad (§ 1 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance) také odpovídá za výkon a průběh nucené správy“, uvedl odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud se tím ztotožnil se závěry obsaženými v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. IV. ÚS 324/97 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, ročník 1998 – I. díl. str. 363), ve kterém Ústavní soud konstatuje, že „činnost správce je nutno považovat s ohledem na postavení České národní banky jako správního úřadu (§ 1 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb.) za delegovaný výkon státní správy, prováděný fyzickou osobou na základě zákona, o čemž svědčí skutečnost, že správce musí být zaměstnancem České národní banky (§ 28 zákona) nebo že o věcech v působnosti valné hromady činí rozhodnutí s předchozím souhlasem České národní banky“. Podle názoru odvolacího soudu proto nelze rozhodnutí správce ve věcech v působnosti valné hromady ztotožňovat s rozhodnutími valné hromady a nelze se tedy domáhat u soudu prohlášení rozhodnutí správce za neplatné žalobou podle ustanovení § 183 obch. zák. ani podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí České národní banky ze dne 22. 4. 1996 o snížení základního jmění je adresováno společnosti a správce pouze zajišťuje jeho realizaci, stejně jako výzvou akcionářům k předložení akcií. Odvolací soud uzavřel, že není-li oprávněn přezkoumávat rozhodnutí České národní banky, není oprávněn přezkoumávat ani zákonnost postupu správce při zajištění realizace tohoto postupu, neboť správce zde vystupuje jako zaměstnanec České národní banky, který je povinen řídit se jejími pokyny. Protože rozhodování, opatření a úkony správce jsou rozhodováním a postupem správního úřadu, nelze v tomto řízení přezkoumávat ani správnost postupu správce při vyznačení změn jmenovité hodnoty listinných akcií.

Dále „shodně se soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že došlo k částečnému zrušení rozhodnutí správce č. 20/96 a úplnému zrušení jeho rozhodnutí č. 21/96. Ani tato rozhodnutí nemůže soud v tomto řízení přezkoumávat.“

O žádosti odvolatelů, aby připustil dovolání, odvolací soud nerozhodl.

Proti výrokům, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, podali navrhovatelé A až C v otevřené lhůtě dovolání, v němž dovozují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolatelé namítají, že ze zákona nelze dovodit závěr, že správce, byť byl jmenován Českou národní bankou a byl jejím zaměstnancem, byl oprávněn při rozhodování o věcech v působnosti valné hromady akciové společnosti přijímat rozhodnutí, která jsou vyloučena z přezkumné činnosti soudu na základě žaloby akcionáře. Banka je akciovou společností a její právní vztahy upravuje obchodní zákoník, proto správce musí při rozhodování v působnosti valné hromady respektovat také požadavky obchodního zákoníku. Správce je také povinen rozlišovat případy, kdy rozhoduje v působnosti statutárního orgánu, a případy, kdy rozhoduje v působnosti valné hromady. Jestliže správce rozhodoval o způsobu provedení snížení základního jmění a o stanovení lhůty pro předložení akcií k vyznačení nižší jmenovité hodnoty, rozhodoval v působnosti valné hromady a byl povinen podle § 187 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění, tj. ve znění před 1. 7. 1996, rozhodnout ve formě notářského zápisu a po předchozím souhlasu České národní banky podle § 29 odst. 2 zákona, což neučinil. Dovozují, že sice jako akcionáři nemohli brojit proti rozhodnutí České národní banky o snížení základního jmění, proti rozhodnutí správce však takto brojit mohou, když jeho postup není výkonem státní správy. Pokud by postavení správce při rozhodování ve věcech působnosti valné hromady bylo jen postavením zaměstnance České národní banky, nepředepisoval by zákon pro takové rozhodování v § 26 odst. 2 předchozí souhlas České národní banky, což pro ostatní činnost správce nečiní. To platí i pro úkony směřující k vyznačení nižší jmenovité hodnoty na akcie, kdy měl správce postupovat podle ustanovení § 213 odst. 2 a § 216 odst. 2 obch. zák., jakož i podle § 29 odst. 1 zákona – správce však postupoval v rozporu s těmito ustanoveními, a proto se navrhovatelé mohou domáhat určení neplatnosti takového postupu. K usnesení Ústavního soudu, na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud, dovolatelé uvedli, že jeho závěry nejsou pro projednávanou věc použitelné, neboť se týkají naprosto odlišné věci.

Navrhovatelé napadají i závěr, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí a postupy správce jsou rozhodnutími a postupy správního úřadu, nelze přezkoumávat na základě žaloby akcionáře ani správnost jeho postupu při vyznačení změn jmenovité hodnoty listinných akcií. K tomu uvádějí, že soud prvního stupně zjistil, že změnu jmenovité hodnoty nevyznačil na listinné akcie správce, kterým byl Ing. A. V., ale pan M. a pan S., přičemž není zřejmé, kým byly tyto osoby k vyznačení změny pověřeny, ani jaký je jejich právní vztah ke správci či k České národní bance.

Rozhodnutí a postup správního úřadu se liší od rozhodnutí a postupu jiných subjektů tím, že jde o výkon moci osobami, které jsou k němu podle zákona pověřeny, a současně jde o výkon, který má formální znaky správního rozhodnutí. V případě jednání, které tyto znaky nemá, nelze rozpoznat, zda jde o rozhodnutí správního úřadu. V projednávané věci pak podle dovolatelů nelze na vyznačení jmenovité hodnoty akcií hledět jako na postup správního úřadu, když toto jednání žádné znaky činnosti správního úřadu nemělo. Přitom z postoje společnosti při jednání před odvolacím soudem vyplývá, že jednání osob, které vyznačily změnu jmenovité hodnoty akcií, považovala za své vlastní jednání, a proto také ona zavinila vady ve vyznačení změn.

Vzhledem k tomu, že práva majitele listinné akcie jsou spjata se zcela určitými listinnými akciemi, je sama skutečnost, že jmenovitá hodnota je na těchto akciích vyznačena osobami, které k jejímu vyznačení nebyly oprávněny, a navíc údaj o době, kdy mělo ke změně jmenovité hodnoty akcií dojít, uvedený na akciích, neodpovídá příslušnému údaji vztahujícímu se k výši a rozvržení základního jmění společnosti zapsaného v obchodním rejstříku, je právní postavení dovolatelů nejistým, a to vzhledem k nejistotě o totožnosti akcií v jejich majetku s akciemi, na něž je dle zápisu v obchodním rejstříku rozvrženo základní jmění společnosti. Dovolatelé tvrdí, že nelze připustit, aby byly v oběhu akcie společnosti, na nichž je nesprávně vyznačeno snížení základního jmění žalované, a že odvolací soud se sice touto právní otázkou nezabýval přímo, ale z právního názoru, ke kterému dospěl, lze dovozovat, že tento stav lze připustit.

Dovolatelé rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí správce nelze přezkoumávat, se již nezabýval jejich námitkami o tom, že jeho rozhodnutími došlo k porušení zákona. Uvádějí, že se sice v tomto řízení nedomáhají prohlášení rozhodnutí České národní banky ze dne 22. 4. 1996 o snížení základního jmění společnosti za neplatné, že však nedostatky tohoto rozhodnutí způsobily vadný postup správce. Rozhodnutí správce č. 7/96 je co do svého obsahu rozhodnutím o způsobu snížení základního jmění a lhůtě k předložení akcií společnosti, kteréžto náležitosti v rozhodnutí České národní banky chyběly, ačkoliv je mělo obsahovat. Z tohoto hlediska je rozhodnutí České národní banky neúplné a nevykonatelné a jestliže je správce následně doplňoval, nebyl jeho postup v souladu s právními předpisy. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Dovolání je ve výroku, kterým odvolací soud zamítl návrh na určení neplatnosti vyznačení snížení jmenovité hodnoty akcií společnosti z hodnoty 250 000 Kč na hodnotu 500 Kč dnem 22. 4. 1996, provedeného na pěti akciích na jméno navrhovatele A, jedné akcii na jméno navrhovatele B, jedné akcii na jméno navrhovatele C, jakož i na všech ostatních akciích společnosti v počtu 1933 kusů, na které bylo rozvrženo základní jmění společnosti ke dni 22. 4. 1996, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), neboť v této části jde o rozhodnutí měnící rozsudek soudu prvního stupně v návaznosti na změnu návrhu.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť potvrzující výrok formuloval v důsledku připuštěné změny návrhu jinak než soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud nerozhodl o včas podané žádosti na připuštění dovolání, nastolil stejný právní stav, jako kdyby dovolání nepřipustil, a proto je namístě postup dovolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.