Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1920, sp. zn. Kr II 238/19

Stěžejní podmínkou odsouzení pro podílnictví na krádeži jest zjištění, že věci obžalovaným na sebe převedené, ukryté neb prošantročené byly jiným pachatelem ukradeny. Neboť bez krádeže jest podílnictví na krádeži jako delikt akcessorní nemyslitelné. V přítomném případě bylo se stěžovateli Eduardu Ch. zodpovídati z obžaloby, že veškeré svršky na boty Tomáši H. odcizené na sebe převedl, ukryl a prošantročil, ač mu bylo povědomo, že krádež spáchána byla způsobem takovým, který ji činí zločinnou. Současně obžalován byl totiž Karel A., že dne 28. ledna 1919 v Brně z uzamčeného obchodu Tomáše H. asi 90 párů různých svršků na boty v ceně značně přes 2000 K odcizil. Soud nalézací sprostil rozsudkem v odpor vzatým Karla A. právoplatně obžaloby pro tuto krádež, zjistiv, že A., otevřev dílnu H-ovu a odňav mu svršky v obžalobě uvedené, jež týž den odpoledne Eduardu Ch. prodal, že jednal s přivolení poškozeného, takže není dána skutková podstata krádeže ani subjektivně ani objektivně.

Za takových okolností padá však dle toho, co shora uvedeno, sama sebou obžaloba na Eduarda Ch. pro podílnictví na krádeži na Tomáši H. vznesená. Jestliže tudíž soud nalézací tímže rozsudkem, jímž sprostil Karla A. obžaloby pro krádež svršků na boty na škodu Tomáše H., Eduarda Ch. pro podílnictví na této krádeži odsoudil, dostal se tím nejen sám sebou do nerozluštitelného odporu, nýbrž porušil tímto výrokem odsuzujícím též zákon v ustanovení pro podílnictví na krádeži.